Lyrický subjekt

literatura

 

Jméno: Lyrický subjekt

Zařazení: Literární pojem

Přidal(a): David Hampl

 

Nejjednodušší přiblížení významu sousloví lyrický subjekt spočívá v jeho porovnání s vypravěčem. Zatímco próza, tedy romány, novely, povídky, mají svého vypravěče, v poezii se setkáváme s lyrickým subjektem neboli jakýmsi mluvčím, tedy tím, kdo v básni něco sděluje, prožívá, hovoří za básníka.

 

Základní znaky lyrického subjektu

Kromě pojmu lyrický subjekt se lze setkat ještě s dalšími pojmy, které mají tentýž význam, především lyrický hrdina či lyrické já. Sousloví lyrický subjekt se skládá ze dvou slov, lyrický a subjekt, kombinace jejich významů vystihuje význam celku. Subjekt znamená jedinec, tedy já. Pojetí subjektu se věnovala především filosofie. Ta také přišla s důležitým objasněním, že toto já, nemusí vždy mluvit za sebe, neboť individuální subjekt často přestává odpovídat individualitě mluvčího a naopak zastupuje hlas někoho jiného. Toto je velmi důležité právě pro pochopení lyrického subjektu, neboť tak nemusí být a není, vždy totožný s autorem díla. Naopak v básni se chová a často přistupuje k životu zcela jinak než skutečný reálný autor. Existují názory, že tento lyrický subjekt je vlastně určitým bodem setkávání autora a příjemce díla, a je tak vlastně zcela abstraktním pojmem. Pohybuje se na hranici mezi fiktivním a reálným světem a zároveň v sobě tento fiktivní svět ztělesňuje. Lyrický subjekt je nositelem emocí, tím, kdo prožívá. Specifickým projevem lyrického subjektu je poté autostylizace autora.

 

Příklady lyrického subjektu v poezii

Velmi silně se projevuje například ve sbírce Slezské písně Petra Bezruče, kdy se často stylizuje do jako mluvčí slezského lidu, například v básni Ostrava, ve které upozorňuje na těžký život havířů. Lyrický subjekt je velmi výrazný i v další básni ze stejné sbírky, Jen jedenkrát. Velmi známou básní s lyrickým subjektem je Vrchlického Za trochu lásky, ve které hovoří o odhodlání i utrpení, které je ochoten snést, aby získal lásku.

 

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem

sto roků kopal jsem uhlí,

za sto let v rameni bezmasém

svaly mi v železo ztuhly.

 

Uhelný prach sed mi do očí,

rubíny ze rtů mi uhly,

ze vlasů, z vousů a z obočí

visí mi rampouchy uhlí.

(Petr Bezruč, Slezské písně, Ostrava)

 

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel v ledu – ale v duši věčný máj,

šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,

šel pouští – a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

(Jaroslav Vrchlický, Okna v bouři, Za trochu lásky)

 

Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
Vlas černý padl k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
“Vy dobrého jste srdce,
a s Vámi bude šťastna každá žena”
a krátký plachý pohled,
jenž více děl než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí!
A já, jenž dávno vypil
až v hořké kvasnice života číši
a z knihy žití bílé vyrval listy,
jsem řekl drsným tónem,
tak jak mluví dav černých mužů hore
tam pod Ostravskou plání:
Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí,
jenž bude vaším mužem,
však na strom zvadlý nepřipínám růži.

(Petr Bezruč, Slezské písně, Jen jedenkrát)