Jméno: Lyrický subjekt
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Nejjednodušší přiblížení významu sousloví lyrický subjekt spočívá v jeho porovnání s vypravěčem. Zatímco próza, tedy romány, novely, povídky, mají svého vypravěče, v poezii se setkáváme s lyrickým subjektem neboli jakýmsi mluvčím, tedy tím, kdo v básni něco sděluje, prožívá, hovoří za básníka.
Základní znaky lyrického subjektu
Kromě pojmu lyrický subjekt se lze setkat ještě s dalšími pojmy, které mají tentýž význam, především lyrický hrdina či lyrické já. Sousloví lyrický subjekt se skládá ze dvou slov, lyrický a subjekt, kombinace jejich významů vystihuje význam celku. Subjekt znamená jedinec, tedy já. Pojetí subjektu se věnovala především filosofie. Ta také přišla s důležitým objasněním, že toto já, nemusí vždy mluvit za sebe, neboť individuální subjekt často přestává odpovídat individualitě mluvčího a naopak zastupuje hlas někoho jiného. Toto je velmi důležité právě pro pochopení lyrického subjektu, neboť tak nemusí být a není, vždy totožný s autorem díla. Naopak v básni se chová a často přistupuje k životu zcela jinak než skutečný reálný autor. Existují názory, že tento lyrický subjekt je vlastně určitým bodem setkávání autora a příjemce díla, a je tak vlastně zcela abstraktním pojmem. Pohybuje se na hranici mezi fiktivním a reálným světem a zároveň v sobě tento fiktivní svět ztělesňuje. Lyrický subjekt je nositelem emocí, tím, kdo prožívá. Specifickým projevem lyrického subjektu je poté autostylizace autora.
Příklady lyrického subjektu v poezii
Velmi silně se projevuje například ve sbírce Slezské písně Petra Bezruče, kdy se často stylizuje do jako mluvčí slezského lidu, například v básni Ostrava, ve které upozorňuje na těžký život havířů. Lyrický subjekt je velmi výrazný i v další básni ze stejné sbírky, Jen jedenkrát. Velmi známou básní s lyrickým subjektem je Vrchlického Za trochu lásky, ve které hovoří o odhodlání i utrpení, které je ochoten snést, aby získal lásku.
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.
Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.
(Petr Bezruč, Slezské písně, Ostrava)
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(Jaroslav Vrchlický, Okna v bouři, Za trochu lásky)
Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
Vlas černý padl k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
„Vy dobrého jste srdce,
a s Vámi bude šťastna každá žena“
a krátký plachý pohled,
jenž více děl než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí!
A já, jenž dávno vypil
až v hořké kvasnice života číši
a z knihy žití bílé vyrval listy,
jsem řekl drsným tónem,
tak jak mluví dav černých mužů hore
tam pod Ostravskou plání:
Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí,
jenž bude vaším mužem,
však na strom zvadlý nepřipínám růži.
(Petr Bezruč, Slezské písně, Jen jedenkrát)
