Kontrast

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

literatura

 

Jméno: Kontrast

Zařazení: Literární pojem

Přidal(a): David Hampl

 

S pojmem kontrast neboli protiklad se v literatuře lze setkat v mnoha různých oblastech. Může souviset s obsahem literárního díla, ale také s jeho tématem, kompozicí či jazykem. Společným rysem je, že se vždy jedná o protikladné prvky.

 

Základní znaky kontrastu

Slovo vychází z latinského contrastare, tedy dávat do protikladu. V literatuře se tento protiklad může týkat jazyka, kdy se v jednom díle setkáváme s jazykem spisovným i nespisovným, knižním i vulgárním, nebo když postavy, které v díle vystupují, mluví jazykem, který je v určitém rozporu s jejich charakteristikou. V literárním díle se může ale vztahovat také k obsahu, typický je především pro literární žánr pohádky, které jsou na nich vlastně založeny. Nejčastěji používanými kontrasty v pohádkách jsou především dobro x zlo, krása x ošklivost a moudrost x hloupost. Využití je také typické pro nejrůznější umělecké směry, typickým směrem v tomto ohledu je baroko. Nejznámějším barokním literárním dílem, ve kterém se setkáme například s protiklady Bůh x člověk, světlo x tma, věčnost x pomíjivost, je báseň Co Bůh? Člověk? Bedřicha Bridela. Kontrastními směry byly v mnohém romantismus a realismus, které dominovaly literatuře devatenáctého století, příkladem některých jejich protikladů mohou být například sen x realita, jedinec x společnost, výjimečný hrdina x typický hrdina, minulost x současnost, autor se ztotožňuje s hlavním hrdinou x autor nevstupuje do děje.

 

Kontrast v umělecké literatuře

Příklady jazykového kontrastu v literárním díle můžeme najít například v humoresce Rozmarné léto Vladislava Vančury, kdy obyčejné postavy z malého lázeňského městečka na začátku dvacátého století hovoří kultivovanou zastaralou poetickou knižní češtinou, používají přechodníky, archaismy či zastaralý slovosled. Není tak dodržen předpoklad, že jazyk je charakteristikou postavy, zde je to naopak. Podobně v díle Bylo nás pět Karla Poláčka, kde se míchá nespisovné vyjadřování malých kluků s nepřirozenou naučenou školskou češtinou. S dalším typem se lze setkat v básních prokletého básníka Charlese Baudelaira, například v básni Zdechlina, která začíná jako přírodní milostná lyrika, vzpomíná na jedno krásné ráno s milovanou ženou, ale následně popisuje zdechlinu, kterou našli na procházce, a nakonec se obrací k milované ženě a říká jí, že i ona, i když je teď tak krásná a on ji miluje, dopadne jednou stejně.

 

Hej,“ vykřikl kanovník, „hej, pane, počínáte pozdě svůj sabat, což nezní zvony dosti silně? Sesedněte se svého koštěte, vidím je zřetelně mezi vašimi stehny. Zanechte ohavnosti, jež vás zahubí. Vemte si plášť nebo utěrku, která visí na zábradlí vaší ohavné stoky, jinak, u všech všudy, přejdu na druhý břeh a vyprázdním vaši láhev do Orše.“„Budiž,“ děl Antonín měně tělesné držení, „čiňte  si  po  libosti  a přejděte.  Spěchejte  a  vizte  všechny  podrobnosti  svého  omylu, poohlédněte se po koštěti v mých koutech a jste-li dosti zručný, abyste nalezl obsah v láhvi, nebudu vám pro to činiti výčitek.

(Vladislav Vančura, Rozmarné léto)

 

Můj nejmilejší přítel se nazývá Bejval Antonín, protože jsme s Tondou jedna ruka. Taktéž si půjčujeme knížky. On má plničký kufr indiánek, jako jest: Morová rána v Praze, Vpád Pasovských a Bílá paní Rožmberská. Na jedné jest obrázek s nápisem „Dvacaterák se obořil na knížete“. Veliký jelen se již chystá parohy probodnout knížete pána, vtom však jeho věrný myslivec vystřelil smrtící ránu, čímž si zavázal knížete k vděčnosti. Taky má Tonda sharkovky a kliftónek habaděj. 

(Karel Poláček, Bylo nás pět)

 

Vy též, ach, budete jak tohle rozkládání,

Jak tento hnis zde vyvřelý,

Hvězdo mých očí, slunce přírody mé, paní,

Má vášni i můj anděli!

 

Taková budete, ó kněžno půvabnosti,

Až pomažou vás naposled,

Až pod trávu a pod kořeny, mezi kosti

Si odejdete práchnivět.

(Charles Baudelaire, Květy zla, Zdechlina)