Jeden den Ivana Děnisoviče – rozbor díla (4)

 

Kniha: Jeden den Ivana Děnisoviče

Autor: Alexandr Isajevič Solženicyn

Přidal(a): Frucko99

 

Literární forma: novela, která je psaná v er-formě (vyprávění ve 3. osobě, autorský vypravěč zaujímá postoj nezaujatého pozorovatele)

Stručná charakteristika: psáno jakousi formou reportáže, vyprávění je prosté, nechává působit holá fakta, nekritizuje ani nevyzdvihuje chování jednotlivých vězňů, spíše zachycuje svědectví, stručně popisuje jeden den trestance v gulagu, od brzkých ranních hodin až do večerky, kdy usíná a přemýšlí nad dnem, který prožil a dochází k závěru, že jeho den byl vlastně vcelku klidným a dobrým dnem

Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány.

Čas a postředí: 1950–51, místo – gulag, Sibiř

Téma: Jeden obyčejný den jednoho obyčejného trestance v gulagu. Na obyčejném dni chce autor ukázat kruté životní podmínky, těžkou práci, šikanu od nadřízených a psychický tlak.

Myšlenka: Krutý osud trestance, zbytečné tresty za naprosto banální prohřešky. Vyhrocené vztahy mezi vězni a dozorci. Soudržnost a sounáležitost mezi parťáky.

Ivan Děnisovič Šuchov: hlavní postava, v knize je popisován jeho osud, poctivý člověk, vždy dobře odvede svoji práci, dokonce dělal přes čas, vzpomíná na svoji ženu, na to jak ji zabezpečí, večer, když jde spát zjistí, že jeho den byl vlastně dobrý a určitým způsobem se se svým osudem vyrovnává

Andrej Prokofijevič Ťurin: vedoucí brigády, ví koho a čím má podplatit, aby dostali lepší práci, ostatním říká, kdo co bude dělat, při tom on sám se práce nebojí, dělá vše proto, aby se jeho party měla dobře, přitom by mohl být více za sebe a všechny „výhody“ si nechat jen pro sebe, ale on snaží pomáhat partě popřípadě jednotlivcům v partě, i když se snaží působí seriozně a nepřipouštět si ostatní k tělu, svůj úkol vedoucího bere i trocho jako ochránce a člověka, který je zodpovědný za všechny parťáky

Estonci: dělali vše spolu, říkali o sobě, že jsou bratři, přitom nebyli, myslím si, že jim to velmi pomáhalo a že je dobré, že si takhle pomáhali bez sebe by to třeba nemuseli vůbec zvládnout

Lotyš Kylgas: za každé situace vtipný, neztrácí humor ani v těchto podmínkách a všichni ho za toto obdivují a mají ho rádi

Gopčík: mladičký, nedospělý, připomíná Šuchovovi jeho zemřelého syna

Dozorci ve vězení: vylívají si na něm svůj vztek, takto se vyrovnávají se situací

Jazyk: přiměřeně prostý, dostupný čtenáři; používá vězeňský slang (kára = káranec, prominent = vězeň s lepším postavením, jehož se obyčejní trestanci bojí, táborový vlk = zkušený vězeň, který se vyzná ve zdejších poměrech, díra = korekce, filcování = prohlídka…)

V knize je popisován jeden den prostého ruského rolníka, který za 2. světové války upadl do německého zajetí a následně označen za špiona a odsouzen k 10 letům za velezradu.

Začíná v 5 hodin ráno, kdy jako každé ráno dozorci tloukli kladivem o kolejnice u štábního baráku. Zvuk ustál brzy, protože venku byla velká zima a nechtělo se jit zvonit moc dlouho. Šuchov nikdy nezaspal budíček, vždy byl brzy na nohou, ale dnes se necítíl ve své kůži a když dozorci pořád nepřicházeli, stále ležel ve své posteli. Potom přišli a pokárali ho, za to, že stále spí, měl jít do korekce neboli do vězení. Když tam příjde, tak je naštěstí potřeba jen umýt podlahu. Když spěcha umyl podlahu spěchal na snídani, ke které dostal polévku, ve které plavaly jen rybíčky a kousky plenivé zeleniny a také kousek chleba, který si Ivan Děnisovič nechal na později. Jako druhý chod byla kaše z magary. Po snídani se vydal na marodku. Lékař mu změřil teplotu, řekl, že mu nic není a že dnes může jít pracovat. Běžel si ještě pro bříděl chleba, na kterém byl kopeček cukru a potom na nástup. Po přepočítání a přísných kontrolách šli skrz dvojitou bránu na pracoviště. Musí jít v pěticích, ruce za zády a ještě musí mlčet. 104. parta bude dnes na staveništi zdít budovu elektrárny. Vozí cihly, písek a vodu, jenže ,než ji přinesou, zmrzne, a tak musí rozhřívat sníh. Ihned po oznámení polední pauzy na oběd se všech 11 part okamžitě rozeběhlo do jídelny, kam se však vejdou jen 2. Proto stojí frontu, vyhazují ostatní, aby po najedení byli sami vyhozeni, vždyť každý se chce zahřát. Kuchař vydává misky s kaší, ale Šuchov vzal kuchařovi 2 navíc, a tak mu parťák jednu dal. Má tedy dnes o misku kaše víc než ostatní. Po obědě se vracejí party zase do práce. Museli vynášel věci do party a zdít. Během práce měly pauzu, při které kouřili a povídali si /v těchto chvíli jsou odhalovány příběhy některých/.

Potom jen tak tak stihl doběhnout k bráně na počítání. Cestou, i přes neustále popohánění od dozorců, šli pomalu. Jakmile ale spatřili na obzoru jinou partu, začali utíkat, jen aby byli dříve u prověrek, ve výdejně balíčků a v jídelně. Šuchov šel držet místo ve frontě na balíčky svému spoluvězni, aby za to dostal jeho příděl kaše. Na schodech před jídelnou byla pořádná tlačenice, do které vězeňská služba tloukla holemi a postupně je pouštěla po partách. Při jídle Šuchov nenaříká na nic, na dlouhodobý trest, na dlouhý a namáhavý den, ani na to, že se bude zase dělat i v neděli. Teď si myslí: přežijem to, všechno přežijem. Jídlo si výjimečně vychutnával, vždyť to je ta ona, ta kratičká chvíle, pro kterou vězeň žije! Potom si vzal příděl chleba a šel si ke spoluvězni koupit tabák. Po dvou prověrkách mohl konečně spát. Usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dne poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, v poledne ulil kaši, zdilo se mu jedna radost, navečer si přivydělal a koupil si tabák. A nerozstonal se, zahnal nemoc. Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný. A takových dní bylo v jeho trestu 3650.

– dílo má ukázat na to, jaké to bylo v pracovních táborech, na špatnou životní úroveň, málo jídla, ale naopak na vztahy, které se mezi lidmi vytvořili, jako velkou inspirace bere on sám svoje pobývání v pracovním táboře

Když jsem knihu nejprve otevřela a začetla se, nepřišla mi příliš čtivá. Ale potom jsem se do ní začetla a velmi mne zaujala. Mohla jsem z tohoto svědectví poznat, jaké byly nejspíše vtahy mezi lidmi v gulagu, jak psychické vypětí a těžká práce měnila lidi, také mě zaujalo konečné smíření hlavního hrdiny s jeho osudem, protože v jeho situaci nemohl nic jiného udělat, něž se podvolit a naučit se v tom prostředí žít. Novelu bych doporučila všem, kteří si chtěj rozšířit obzory a toto téma je zajímá.