Kniha: Jeden den Ivana Děnisoviče
Autor: Alexandr Solženicyn
Přidal(a): Lucka
Alexandr Solženicyn (1918-2008)
11. prosince 1918, Kislovodsk – 13. srpna 2008, Moskva
ruský spisovatel, publicista a politický činitel
původním povoláním byl učitelem matematiky a fyziky
proslulým spisovatelem se stal až po vydání Jeden den I.D.
od roku 1941 bojoval na frontách II. světové války, stal se velitelem dělostřelecké baterie (Označení armádní jednotky začleněné do dělostřelectva a organizačně rovnocenné rotě u ostatních druhů zbraní, sloužící k obsluze dělostřelecké techniky palebné baterie, případně vykonávající jiné pomocné úkoly v rámci dělostřelectva – v tomto případě je označena přívlastkem vymezující její specializaci – např. muniční baterie, průzkumná baterie, spojovací baterie.)
Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a v r. 1945 byl internován (nucený pobyt) v koncentračním táboře, později v kárných táborech a vězeňském výzkumném ústavu
dohromady byl 8 let uvězněný
od roku 1953, kdy byl propuštěn, žil ve vyhnanství v Kazachstánu. Tehdy začala jeho spisovatelská dráha
Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do Ruska a pracoval jako učitel
2.svět. válka a fenomén Gulagu pro něj znamenaly dva největší inspirační zdroje
roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, nicméně on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země
poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví GULAG, byl však v r. 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země
odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA
do Ruska se vrátil v roce 1994
roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd
zemřel na srdeční infarkt
Díla:
Rakovina (forma románu), Rudé kolo (románový cyklus), Souostroví GULAG, Rusko v troskách, 200 let pospolu
Jeden den Ivana Děnisoviče
novela vydaná původně v listopadu 1962 v sovětském časopise Novy Mir
děj se odehrává v 50. letech v pracovním táboře
Postavy:
- Ivan Děnisovič číslo Šč 854 ze 104. party je prostý člověk, původem ruský rolník, který za 2. světové války upadl do německého zajetí a následně byl sovětskou vládou označen za špióna a odsouzen k 10 letům vězení v pracovních táborech za velezradu. 8 let z trestu si v nelidských podmínkách sibiřských táborů již odpykal, ale ze zkušenosti ví, že takoví jako on jsou obvykle po ukončení trestu odsouzeni k dalším 10 rokům vězení nebo vyhnanství.
- spolutrestance, vedoucího party a jeho zástupce, hlídače, kuchaře, vedoucího směny, lékaře ad.
- Ťurin, jakýsi předák, živitel party, na němž záleží příděl potravy i to, jakou práci bede parta vykonávat a jehož si všichni vězňové ze 104. party váží. Dále Lotyš Kilgas, oblíbený v celé partě kvůli jeho nezdolnému smyslu pro humor. Dalšími členy 104. party jsou Gopčik, nedospělý chlapec, který Šuchovovi připomíná zemřelého syna; hluchý stařec Seňka Klevšin; intelektuál kapitán Bujnovskij; Moskvan César Markovič, který je poměrně dobře zásoben balíčky z domova a není lakomý; Feťukov, jehož Šuchov označil jako kojota, protože Feťukov ztratil svou hrdost, žebrá u ostatních a neustále si jenom stěžuje.
- Hlavní postava Ivana Děnisoviče Šuchova byla vytvořena podle vojína Šuchova, který s autorem bojoval za 2. světové války, ale ve vězení nikdy nebyl. Všechny ostatní postavy jsou vzaty ze života v táboře i s jejich skutečnými životopisy.
Děj a kompozice:
Děj se odehrává ve zvláštním lágru se zpřísněným režimem, kde hlavní postava Ivan Děnisovič Šuchov prožívá svůj obyčejný den, jeden z tisíců podobných. Od budíčku v 5 hodin ráno přes nástup na jídlo a práci na stavbě teplárny až do večerní prověrky a večerky. Jako voják se dostal do německého zajetí, odkud utekl, ale přesto byl odsouzen na deset let jako zrádce a špión. Osm let již prožil po různých táborech po Sibiři a zanedlouho ho čeká propuštění, avšak ze zkušeností ostatních vězňů ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou dalších pár let.
V táboře je tvrdý, až nelidský režim ovládaný zločinci z povolání, kteří si na úkor pracujících zločinců zlepšují životní podmínky. Šuchov však musí držet jazyk za zuby, nebo ho zavřou do korekce, což je kamenné vězení, kde se netopí a kde je i v létě mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v tomto vězení, člověka čekají doživotní následky nebo to může končit dokonce i smrtí.
V těchto otřesných podmínkách tedy nabývá každá maličkost na významu – jaký bude příděl chleba, jestli stihne teplé jídlo; důležité jsou také vztahy s lidmi, vedle nichž žije, pracuje s nimi a snaží jim i sobě pomáhat, i když se mezi jeho spoluvězni najdou také donašeči, zbabělci a nespolehlivý jedinci.
Ten den, který vypravěč líčí se Šuchov necítí zrovna ve své kůži, má zvýšenou teplotu, avšak ne tak velkou aby zůstal na marodce, takže ho opět čeká jen den plné práce.
Šuchov během dne retrospektivně promítne svůj život a otevře pohled na svou životní filozofii, která mu pomáhá v táboře přežít. I přese všechno si zachovává lidskou důstojnost a hrdost, dokáže se i v prostředí naprostého bezpráví radovat nad maličkostmi.
Večer nakonec přemítá nad uplynulým dnem …
- kompozice je chronologická a retrospektivní (vrací se v myšlenkách do minulosti, vypráví, jak se dostal do lágru apod.)
Jazyk a styl:
Je to tedy novela s dokumentárními a autobiografickými rysy, je napsána v er-formě. Jazyk povídky je charakteristický bohatou slangovou slovní zásobou, která je úzce spjata se specifickým prostředím lágru (parťák, machr, stočtyřka, štípnout něco, jít do díry, deset vostrejch, kárové atd.). Příznačné je označení a vyvolávání trestanců čísly (Šuchov je SČ-854), které mj. potlačuje jejich identitu. Vypravěčovo líčení je prosté, neafektované, místo expresivity nechává působit holá fakta. Nesnaží se ani moralizovat, ani kritizovat chování jednotlivých vězňů, pouze je zachycuje jako svědectví o jistém místě v jistém čase.
Okolnosti vzniku díla:
Povídka vznikla na základě autorových vlastních zážitků z Gulagu a na základě vyprávění spoluvězňů v letech 1950-1951. Původní verze byla politicky mnohem ostřejší než o 11 let mladší první vydání. Solženicyn považuje sebe samého za kronikáře Gulagu a texty z tohoto prostředí píše prý pouze z povinnosti vůči lidem, kteří zde byli mučeni, zemřeli nebo byli neprávem zadržováni.
Vliv díla:
Povídka jeden den Ivana Děnisoviče byla jedním z prvních lit. děl, díky nimž se světová veřejnost mohla seznámit s praktikami stalinského režimu a se skutečnými poměry, jaké panovaly v sovětských pracovních táborech. Od prvního vydání v časopise Novyj Mir (1962) se dočkala stovek dalších vydání v cizině. Gulagem či pracovním táborem obecně byla inspirována i další literární díla – např. Pasternakův Doktor Živago (1957) či Synové Gulagu Armanda Maloumiana (1976) . Mnohem rozsáhlejší svědectví podal sám Solženicyn o mnoho let později po své povídkové prvotině trojdílným románem Souostroví Gulag.
- Solženicyna lze srovnávat zejména s Dostojevským
+ oba autoři zakusili hrůzy vězení
+ oba vydávají svědectví o lidskosti v člověku sklíčeném nesvobodou
- Dostojevskij však vytváří hrdinu samotáře, který se smiřuje se zlem v lidském životě
X Solženicyn však „hrdinu“ tohoto typu ironizuje (viz kniha)
+ jeho hrdina je člověk zocelený vlastním utrpením
+ je solidární k okolí
+ a přitom není tento hrdina žádnou tragickou obětí doby, je to nesmírně prostý člověk, který si zachová lidskou hrdost a důstojnost.
- jeho díla patří mezi politickou literaturu
