Kočka na kolejích

Kniha: Kočka na kolejích

Přidal(a): Filip Mašek

Autor – Josef Topol

Krátce o autorovi v bodech

český básník a dramatik, narozen 1935
vystudoval DAMU
od roku 1965 působil jako režisér a dramaturg v divadle Za branou
podepsal Chartu 77 – pak pracoval jako dělník (pod jiným jménem pracoval jako překladatel)
otec Filipa Topola, frontmana skupiny Psí vojáci (později složil hudbu k jeho hře)
Dramata: Půlnoční vítr, Jejich den, Dvě noci s dívkou

Literárně-historický kontext

Josef Topol je v rozboru spojen s českým divadlem šedesátých let, zejména s Divadlem Za branou a režisérem Otomarem Krejčou. Pozdější podpis Charty 77 a nucené omezení umělecké činnosti dokládají proměnu kulturních podmínek po nástupu normalizace. Text připomíná také další významné scény této doby, například Semafor, Divadlo Na zábradlí a Činoherní klub.

Kočka na kolejích patří k moderním českým dramatům, v nichž se vnější děj záměrně omezuje a hlavní napětí vzniká z dialogu, vztahu postav a významu okamžiku. Básnický jazyk, scénické prostředky a existenciálně laděné otázky proto nejsou ozdobou děje, ale přímo jeho nosnou součástí.

Rozbor díla: Kočka na kolejích

Námět hry

Éva a Véna čekají na vlak po společném výletu. Je to malá vesnická zastávka, setkávají se s místními lidmi a vstupují okrajově do jejich příběhu. Rozebírají pak svůj sedmiletý vztah a přemýšlí o jejich rozdílném pohledu na svět – Véna je spíše praktický, Évi lehkomyslná. Ve svých úvahách se dostávají do velmi vyhraněných situací, které podtrhuje fakt, že příběh je napsán jako divadelní hra.

Příklady z textu

Vytříbenost básnického jazyka

Véna: /položí svou ruku na její/ Cejtíš ty pražce? To je zvláštní, ne? Můžou tu ležet pod tou kolejí už hezky dlouho, deset, patnáct let. A pořád je z těch pražců cejtit strom. Smůla, les a tráva, celej les! Asi jak do nich přes den praží slunce. Stejně si myslím, že tě miluju. Ale jsou věci, který vím jen teď a nevystačí mi to do zejtřka. S něčím se večer odeberu spát, z něčeho jinýho se probouzím, jako když mne přes noc něco vymaže. Kdyby to „teď“ se dalo roztáhnout na celej život, jen o trošku dýl -! Chvíli tě vidím, chvíli nevidím, jednou tě hledám, pak zas nehledám, dneska jsem tedy, zejtra budu pryč, jako když se mnou hází kyvadlo: když jsem ti nejblíž, už ti utíkám, jak jsem ti nejdál, už jdu zase blíž – a tak by sis mě měla přidržet, jak jednou přijdu, už mě nepustit, čím to je – to já nevím, je ne rukama, to by se ve mně něco zlomilo, jaký pero, co mě pohání –

Évi: Teď už nic nechci, už se nebojím

Véna: Ale co potom?

Évi: To nech na potom! Schovej mě chvíli u sebe a mlč.

Filosofický přesah

Évi:(…) To už je přece tak zařízený. Něco děláš sám od sebe, něco je pro tebe už napsaný

Véna: A kdo mi to napsal, co?

Évi: Pánbu – co já vím!

Véna: To neví nikdo. Každej se jenom tváří, že to ví – a všichni dohromady vědí kulový. To je to, co mě žere. Suveréni mě žerou.

Přejatá slova (suverén, anonym, doping) , archaismy(svatosvatě), knižní výrazy (Matka, prozaická duše), vulgarismy (děvko, vole, kurva)

Postavy: Véna, Évi, Chlapec(Ivan), Další chlapci, které honí prvního (První, Druhý)

Zápletka

Véna a Évi čekají na vlak, setkání s místními je jim zrcadlem jejich vlastního sedmiletého vztahu. Sedí na lavičce, místy si jen klidně povídají, pak dojde i k vyhroceným situacím. Reflektují si sami sebe, uvědomují si rozdíly mezi sebou, navzájem se snaží pochopit.

3 situace

Véna se na zastávce srazí s místním chlapcem, se kterým se začne bezdůvodně hádat a trochu se i perou. Évi konflikt ukončí. Véna se chtěl pravděpodobně předvést své slečně. Chtějí po něm sirky, nemá je. Pak zase začne utíkat, honí ho skupina dalších chlapců. Véna po něm hodí kámen.
Évi se ptá, čím by chtěl být celý život. Véna to zezačátku nebere vážně, pak ano. Zavře oči, „vymaže se“ a chce tak trochu hrát hru – Évi mu má říci, co bude. Ta je lehkomyslná, nebere to vážně a řekne, že anděl. Vénu to naštve.
Évi řekne Vénovi, aby si zakryl oči rukou. Ten to nedbale udělá. Évi přemýšlí nad tím, co vidí když má zakryté oči, Véna to nebere vážně.Évi pak se zavřenýma očima pomocí hmatu popisuje Vénu.

Pointa

Metafora s přijíždějícím vlakem – stojí tam v objetí. I po tom složitém rozhovoru jsou si blízcí.

Scénická metafora – /Je slyšet houkání vlaku, zvuk se rychle blíží, promění se v ostrý disharmonický tón, všecko se rázem změní/ – gradace děje pomocí scénických prostředků – zvuky, pohyby,světlo, tma. Zdůraznění posledních slov obou postav, dává jim větší důležitost.

Který režisér režíroval řadu Topolových her? Otomar Krejča

Jmenujte dvě budovy (názvy) českých divadel 60. let 20. století

Divadlo Za branou
Semafor
Na Zábradlí
Činoherní klub