Jméno: Kritika, literární kritici
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Literární kritika je jednou z disciplín literární vědy, zaměřuje se na analýzu a hodnocení díla. Literárními kritiky jsou nejčastěji spisovatelé a novináři, ale také osoby, které se zabývají literaturou a jazykem pouze z teoretického hlediska, sami vlastní díla netvoří.
Základní znaky literární kritiky, její vznik a vývoj
Slovo kritika pochází z řeckého krinein, což znamená soudit, posuzovat, hodnotit, ale také rozlišovat. O literární kritice jako vědě se často říká, že stojí na pomezí mezi vědou a uměním. Jejím hlavním úkolem a cílem je interpretace a hodnocení literárních děl. Jako věda využívá poznatky dalších literárních věd, zejména literární teorie a literární historie, ale opírá se rovněž o filosofii či estetiku. S literární kritikou se lze setkat v mnoha různých formách, od stručné recenze až po obsáhlou monografii.
Pokud jde o vznik literární kritiky, můžeme říci, že je stará jako literatura sama. Jako specifická oblast pak literární kritika vznikla v antice. Velký rozvoj poté zaznamenala v době renesance a humanismu, kdy zesílil kritický zájem o literaturu, zejména v podobě polemik, v době osvícenství se pak stala součástí dobového ideologického zápasu a v té době se setkáváme také s prvními snahami o vědeckou kritiku, zejména v oblasti filosofie a historie. Jako specifická a samostatná profese a věda se poté vyčlenila v průběhu devatenáctého století.
Nejvýznamnější představitelé české literární kritiky
Vzniku literární kritiky na českém území dlouhou dobu, vzhledem k nelehké společenskopolitické situaci, bránily určité vlastenecké předsudky. Počátky tak spadají až do období národního obrození, mezi první kritiky patřil například Josef Dobrovský a Josef Jungmann. Za zakladatele české literární kritiky jako takové je většinou považován až Karel Havlíček Borovský, který ve své studii Kapitoly o kritice zformuloval své názory na kritickou a recenzentskou činnost. Známá se stala také jeho kritika novely Poslední Čech, kterou napsal Josef Kajetán Tyl, Borovský odsoudil zejména její sentimentální vlastenectví, plytké tlachání a přílišnou teatralitu. Z dalších spisovatelů druhé poloviny devatenáctého století se literární kritice věnoval například Jan Neruda či Vilém Mrštík.
Za nejvýznamnějšího kritika v české literatuře je považován František Xaver Šalda, který se kromě kritiky částečně věnoval i své vlastní básnické a prozaické tvorbě. Je považován za zakladatele české moderní kritiky a zasloužil se také o uznání kritiky jako samostatného uměleckého oboru. Zajímavé je, že kritice se začal věnovat vlastně náhodou poté, co byl donucen hájit svou povídku Analýza, jejíž kvalitu napadl realistický časopis Čas. Na této povídce odpůrcům vadilo to, co je vlastně typickým Šaldovým stylem obecně, přílišná subjektivizace příznačná pro moderní umělecké směry. Šalda se pak následně ve svých kritikách stavěl proti příliš popisnému realismu a zastával se mladé generace umělců, která se snažila do české literatury vnést prvky moderních uměleckých směrů. Později vydával svůj vlastní časopis s názvem Šaldův zápisník. Jedním z jeho nejznámějších a nejvýznamnějších děl je kniha Boje o zítřek, ve které shrnul své názory na literní kritiku a zároveň zde prosazoval názor, že kritika by měla být pro umělce inspirací k tvorbě, má proto nejen odsuzovat, ale také oceňovat. Kromě Šaldy byli významnými kritiky dvacátého století také Stanislav Kostka Neumann, Karel Teige, Arne Novák, Felix Vodička či Václav Černý.
