Kytice – rozbor díla k maturitě (8)

 

Kniha: Kytice

Autor: Karel Jaromír Erben

Přidal(a): Denisa

 

 

 

Karel Jaromír Erben 

 * 7. listopadu 1811

+ 21. listopadu 1870

 

Životopis :

  • český básník a historik, první archivář města Prahy
  • hlavní představitel české romanticky orientované literatury
  • sbíral lidové písně a pohádky

Narodil se roku 1811 v Miletíně. Pocházel z chudé venkovské rodiny. Na svět si přinesl chatrné zdraví, i jeho sourozenci, z nichž skoro všichni zemřeli v útlém věku.

V roce 1831 začal studovat filosofii a později i práva v Praze. Studium filosofie ho možná trochu vzdalovalo od literatury, ale nakonec mu to velice pomohlo, protože při té příležitosti se seznámil s Františkem Palackým, s nímž později dlouho spolupracoval v Národním muzeu.

Když bylo Karlovi 24 let, seznámil se se 17-ti letou Betynkou Mečířovou, s kterou se o dva roky později po dokončení studia oženil.

Roku 1837 se stal praktikantem hrdelního soudu.

Pracoval jako sekretář Českého muzea a od roku 1851 jako archivář města Prahy byl pomocníkem F. Palackého. Jeho život byl poznamenaný nemocemi a starostmi o hmotné zajištění rodiny.

V roce 1857 zemřela jeho žena na rakovinu prsních žláz. Erben se   v roce 1859 opět oženil s Žofií Mastnou, dcerou kupce. Od roku 1864 až do smrti zastával post vysokého úředníka pražského magistrátu. Erben později onemocněl tuberkulózou a 21. listopadu 1870 Erben zemřel.

         Díla :

– Písně národní v Čechách I.-III

– Prostonárodní české písně a říkadla

– Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích         původních

– České pohádky (např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy – — Děda-Vševěda…)

– básnickou sbírku – Kytice

 

KYTICE  ( Kytice z pověstí národních )

Lyricko-epické balady z lidových pověstí, ve kterých je každý prohřešek potrestán.

Obsahuje 13 balad, což jsou smutné básně s tragickým koncem, většinou psány formou dialogů, z nichž jedna, Kytice, je stěžejní a další na ni navazují, jako květy.

Autor zde tématicky oživoval převážně národní pověsti opřené o lidovou slovesnost, jako staré české lidové báje, pohádky, pověsti, mýty a legendy, a představuje tak obraz dávných lidových představ a názorů na život v Erbenově pojetí lidské morálky, a hlavně tehdy neodmyslitelného osudu. Význam a zásluha této knihy je v tom, že dovedla konkrétně a zajímavě ztělesnit duši člověka, jeho vztah k okolnímu světu a odkryla tajemství, která tehdejší lid trápila. Její krása je ale hlavně to, že o těchto znacích nespekuluje, ani je nemění, pouze jednoduchým dějem odkrývá hloubku každodenního života.

 

POSTAVY:

Příznačné pro Erbena je, že hlavní roli hrají ženy, převážně matky, které mohou jak pomáhat, tak i ubližovat svou mateřskou láskou. Postavy se liší od většiny hrdinů z této doby. Na rozdíl od romantických, bouřlivých, po svobodě toužících jedinců jsou mírné a pokorně přijímají svůj osud, stejně jako trest za úmyslný či neúmyslný prohřešek. Avšak čas ani prostředí nejsou rozhodující, celým základem je etický přístup.
DĚJ A KOMPOZICE:

V původní sestavě dvanácti básní, jejichž děj se odehrává na venkově, vyniká důmyslné řazení. Balady jsou postaveny tak, aby byly zrcadlově shodné určitými vlastnostmi (první s poslední, druhá s předposlední…). Úvodní Kytice dává naději a víru v lepší budoucnost vlastencům, podobně jako poslední Věštkyně. Polednice a Vodník jsou dalším párem, s podobností v záporné roli nadpřirozených postav. Narušení vztahu mezi matkou a dítětem řeší balady Poklad s Dceřinou kletbou. O přeměně člověka (obživlá mrtvola milence a žena převtělená ve vrbu) zas pojednává Svatební košile a Vrba. Pohádkový Zlatý kolovrat a legenda Záhořovo lože kladou důraz na vinu, pokání či konečné vykoupení, kdežto básně Štědrý den a Holoubek jsou plné kontrastů, jako je štěstí se smutkem nebo láska se smrtí.

 

JAZYK:

 

Básně jsou psány gnomickým veršem, pro který je typická krátkost a hutnost. Řadu básnických prostředků zde zastupuje například zvukomalba, přirovnávání, metafory, epiteta, personifikace, živé dialogy a popisy postav i prostředí, které zde nahrazují romantické prvky. Balady jsou snadno zapamatovatelné díky pravidelné rytmizaci a rýmování. Použití tehdejší češtiny, dnes již archaická a knižní.

 

OKOLNOSTI VZNIKU DÍLA:

Sbírka nejdřív vyšla roku 1853 a obsahovala 12 básní, druhé vydání z roku 1861 bylo rozšířeno o baladu Lilie a také oddíl Písně. Poprvé byla vydána až po dlouhé dvacetileté práci, se kterou Erben začal v roce 1833 napsáním nejstarší balady, Polednice, v časopisech. Měla obrovský úspěch, byla mnohokrát uvedena v různých podobách, a také později ovlivnila autory, jako například Nerudu, Bezruče a Wolkera.

 

VLIV DÍLA:

To že Erben napsal dílo dodnes známé nejen v literárních podobách dokazuje, že bylo zcela nadčasové. Zpracování Kytice má mnoho podob. Například v 70. letech 20. století byla úspěšně zpracována J.Suchým z divadla Semafor a roku 2000 vznikla její filmová podoba prostřednictvím kameramana a režiséra F.A.Brabce. Karel Jaromír Erben se díky Kytici stal zakladatelem moderní české balady a nesmrtelným básníkem.

 

KYTICE

Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.

 

“Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateří – douškou nazvaly.”


POKLAD

Žena s ditětem šla do chrámu Páně. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná a pořád volala dítě. Až bylo v kostele Krista Pána mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo zlato, ale měla své dítě.

 

A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
“Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!”


SVATEBNÍ KOŠILE

Jedna panna zůstala sama a čeká na svého milého, který je v cizině. Už ušila košili a milý se ještě nevrátil. Náhle někdo zaklepal na okno. Panna poznala svého milého. Milý ji zavedl na hřbitov a řekl, aby přeskočila zeď. Panna se schovala v márnici. Ráno ji lidé v márnici našli.

 

Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla !
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala,
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile !


POLEDNICE

V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.

 

“Dej sem dítě!” – “Kriste pane,
odpusť hříchy hříšnici !”
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť – polednici!


ZLATÝ KOLOVRAT

Pán zabloudil v lese při lovu. Přišel k chaloupce. Zaklepal a prosil o vodu. Dívka mu donesla vody. Pán dívce řekl, že si ji vezme za ženu. Matka chce dát králi svou vlastní dceru, ale pán nechce. Na cestě do hradu, matka v lese usekla nohy a vypíchla oči nevlastní dceři Dorničce. Králi dala svou druhou dceru. Dorničku v lese našel stařeček. Stařeček poslal pachole na hrad vyměnit zlatý kolovrat a přeslici za oči a nohy. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Kolovrat zpíval o tom, jak matka krále ošidila. Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce. Potom jel pro Dorničku ke stařečkovi.

 

“Vrr – zlou to předeš nit !
Přišla jsi krále ošidit,
sestra tvá v lese, v duté skále,
vrr – zlá to nit !”


ŠTĚDRÝ DEN

Děvčata se na přástkách chtěla dovědět o své budoucnosti. Hana uviděla za štědrovečerní noci svého Václava. Marie uviděla kostel, ve které byla rakev. Obojí osud se stal. Příští rok při přástkách chyběly dvě osoby. Jedna se vdala a druhá odpočívá na hřbitově.

 

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.

 

HOLOUBEK

Vdova se brzy po smrti manžela vdá. Nad hrobem jejího manžela sedává neustále holoubek, která vdovu obviňuje, že svého manžela otrávila. Vdova nadává, ať toho nechá, že jí praskne hlava. Nakonec si asi uvědomí, že holoubek má pravdu, a druhý den ji najdou mrtvou.

 

ZÁHOŘOVO LOŽE

Záhoř je vrah, který zabíjí pocestné. Jednoho dne chce zabít mladého poutníka, ale ten mu řekne že jde do pekla, pro úpis se svou duší. Záhoř ho nechá jít pod podmínkou, že mu potom věrně popíše peklo. Když se poutník vrací zpět, popíše Záhořovi, jaké tam na něj mají uchystané mučící lože – “Záhořovo lože”. Poutník se lekne, a začne litovat toho, co kdy provedl, a celý zbytek života se modlí a činí pokání. Nakonec je mu udělena milost, a dostane se do nebe.


VODNÍK

Dívka šla vyprat prádlo a vodník ji chytil. Musela si ho vzít za muže. Dívka prosila vodníka, aby ji pustil ke své matce, on však nechtěl, protože jí nevěřil. Nakonec jí to dovolil, ale musela v jezeře nechat dítě. Před klekáním se vodníkova žena zase musela vrátit. Přišel večer, ale žena se nevracela. Vodník ji volal. Matka dívky ji však nechtěla pustit. Řekla mu, aby přinesl dítě na jejich práh. Vodník dítě přinesl, ale mrtvé. Zabil ho, protože jeho žena nepřišla do jezera.

 

Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.


VRBA

Tato balada pojednává o ženě, která byla ve dne živá a zdravá a v noci měla život ve vrbě. Manželovi to bylo divné, a proto se šel poradit s babkou. Babka mu prozradila. Manžel chtěl, aby i v noci byla jeho žena živá a vrbu podťal. Vtom uslyšel zvonit zvony. Ve vsi se ptal, kdo zemřel a lidé mu řekli, že při práci jeho žena padla jako podťata. Manžel šel k vrbě a ptal se, co má dělat. Vrba odpověděla:

 

“Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,
osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,
dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,
kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,
na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,
ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,
na píšťalku bude pěti,
se svou matkou rozprávěti !”

 

LILIE

Umře žena, a přeje si být pochována někde u lesa a ne na hřbitově. Na jejím hrobě později vyroste Lilie, a její bývalý manžel si ji odnese domů, a rozmlouvá s ní jakoby byla živá. Jednoho dne odjede, a jeho matka květinu, než se vrátí, Lilii zahubí. Syn ji zato proklíná.


DCEŘINA KLETBA

Matka zabila své dítě, a je smutná. Prokleje za to svou matku, že ji nechávala volnou ruku, a rozmazlila jí.


VĚŠTKYNĚ

O věštkyni, která věští o Přemyslu oráčovi, Libuši, a jiných historických událostech českého národa.





Další podobné materiály na webu: