Kniha: Mistr a Markétka
Autor: Michail Bulgakov
Přidal(a): Roberta
Michail Bulgakov
Dramatik i prozaik, nelze řadit k tradičním literaturám ani k moderní próze; jeho modernost je v něčem jiném než u autorů moderní prózy – hodně využívá fantastiky, groteskna, ale vždy vyrůstá z reality.
Narodil se v Kyjevě. Původně lékař – zkušenosti z 1. sv. v. a z občanské války v Rusku. Pak uvažuje o emigraci, ale nakonec se rozhodne zůstat a žije až do konce života v Moskvě. Neustále se potýká s nepřízní, zakazováním, umlčováním. Zhruba od 1925 píše do šuplíku. Působil ve slavném moskevském divadle MCHAT – jako režisér, dramaturg, herec. Umírá 1940.
Bílá garda – román o vztahu staré aristokracie a inteligence k revoluci. Jsou tím revolučním zmatkem zaskočeni a musí se s ním teď vyrovnávat.
Divadelní román – satirický, groteskní, odhaluje praktiky divadelního zákulisí, autobiografické prvky
Diaboliáda – fantasticko-groteskní novela, ukazuje chaos v Moskvě po občanské válce (když se bolševici dostali k moci), poprvé zde střihová, filmová kompozice.
– sci-fi novely:
humanistické varování před zneužitím vynálezů (připomíná Čapkovy utopie), zde jde spíš o satiru zaměřenou na přezíravý postoj sovětské socialistické společnosti k vědě.
Osudná vejce – Profesor učiní objev, který urychlí růst a vývoj živého plodu. Objedná si exotická hadí vejce k dalším pokusům. Dojde však k záměně a nakonec se vinou neodborného zásahu vylíhnou zrůdní plazi. Ohrožují životy lidí. Jen silný mráz ochrání obyvatele Moskvy před záhubou.
Psí srdce – podařilo se stvořit homunkula (umělý člověk), ale ten ohrožuje nejen svého tvůrce, ale i celé okolí.
– historická dramata:
Moliere, Poslední dny (o Puškinovi) – obě o střetu umělce s mocí despoty: Puškin x Mikuláš I.; Moliere x Ludvík XIV. Do těchto her promítl autor svou zkušenost – i on byl celý život vystaven nevyzpytatelnému tlaku zvůle despoty, tj. Stalina.
Mistr a Markétka
– Román napsán v letech 1928-1940, vydán až 1967 v Paříži (u nás 1969). Bývá řazen k magickému realismu – místo skutečné, postavy magické, nadpřirozené, občas není poznat hranice mezi snem a skutečností. Zdramatizováno, i jako filmy.
Spojuje postupy filozofického, historického a psychologického románu a fantaskní grotesky v nový žánr (nebo styl), který ho proslavil po celém světě (bývá řazen k magickému realismu ve 2. polovině 20. století, přestože dílo vzniklo 1928 – 1940).
Podobenství propojující fantaskní grotesku na ďábelské motivy s faustovským a biblickým tématem a s pronikavou satirou na sovětskou realitu 20. – 30. let 20. století. 3 roviny díla:
- reálná – satirický obraz Moskvy a jejího literárního života ve 20. – 30. letech (MASOLIT = Masová organizace literátů)
- fantastická – vpád a působení profesora černé magie Wolanda a jeho záhadné družiny (první dvě roviny pojaty, podány groteskně, úzce propojeny)
- historicko-filozofická – úryvky z Mistrova románu, který je podobenstvím o Pilátovi a Ješuovi (v jejich dialogu konflikt pravdy a práva)
Děj:
V parku spolu diskutují redaktor Berlioz a básník Ivan Bezprizorný o boží existenci. Redaktor mladíkovi vysvětluje, že bůh neexistuje a celé náboženství je jen hloupý přežitek. Snaží se mu vštípit, že v podstatě není důležité zabývat se tím, jaký Ježíš byl, jestli dobrý nebo zlý, ale že jde o to dokázat, že Ježíš jako osobnost vůbec neexistoval a všechno, co se o něm vypráví, že jsou pouhé výmysly, prachobyčejný mýtus. Do diskuse se náhle zapojí jakýsi cizinec. Je překvapen nevírou obou mužů v boha i ďábla a vypráví úryvek příběhu o Kristově ukřižování a pak předpovídá redaktorovu smrt. Redaktor považuje cizince za blázna, rozběhne se k telefonní budce, uklouzne a spadne pod tramvaj, která mu uřízne hlavu. Do písmene se tak vyplňuje cizincova předpověď. Zděšenému básníkovi dochází, že se setkal s ďáblem. Když to vše ohlásí na policii, je považován za blázna a zavřen do léčebny. Zde se setkává se spisovatelem, kterému se říká Mistr. Ten vypravuje básníkovi o osudu své knihy. Jeho román o posledních dnech Ježíše Krista je pošpiněn kritiky, nikdo jej nechce vydat, a tak zdrcený Mistr opouští svou milenku Markétku, jež byla jeho oporou při psaní románu, a uchyluje se do psychiatrické léčebny.
Mezitím v Moskvě řádí Woland (ďábel) se svým doprovodem a s notnou dávkou černého humoru trestá její obyvatele, kteří většinou pouze pijí vodku, berou úplatky a pomlouvají jeden druhého. Ďáblovy oběti končí převážně stejně jako básník – v blázinci.
Markétka hledá Mistra, Woland jí slíbí, že pokud jej doprovodí na ples zatracenců, umožní jí setkat se opět s Mistrem. S pomocí ďáblovou se Markétka nejprve pomstí Mistrovým nepřátelům, po velkolepém plese u ďábla se setkává s Mistrem, ale schopnost pokračovat ve svém vztahu již nenalézají. Pak je ďábel přivede k Pilátovi, který byl odsouzen ke dvěma tisícům roků samoty. Mistr Pilátovi odpouští a ten konečně dosáhne věčného odpočinku, klidu a svobody. Ješua ho očekává, říká Mistr. Tak dokončí katarzí – očištěním jeho osud, jeho příběh v románu, který sice už dříve spálil, ale který byl přečten a uchován ve věčnosti. Umění je totiž nesmrtelné. Viz slavná Wolandova věta: „Rukopisy tak snadno nehoří.“ Román končí smírem v duši Mistrově a představou klidu spojenou s péčí Markétky. Woland je vyprovodí k tiché věčnosti nebytí, jinde pro ně nenalezl vhodné místo k „bytí“.
Interpretace:
Složité, mnohovrstevnaté a mnohovýznamové dílo, je v něm mnoho podnětů (motivů, myšlenek), které vyvolávají (u čtenářů i kritiků) různé odezvy a interpretace, žádná však není vyčerpávající (stále lze nacházet další podněty k zamyšlení). Přesto lze najít několik základních témat i jakousi základní filozofii: V nejobecnější rovině je to konflikt duchovní sféry s materialistickým světem (tj. se světem těch, kteří uznávají a mají jen hmotné zájmy). Takoví lidé se totiž domnívají, že duchovní sféru (otázky) mohou ignorovat, nicméně i oni jsou s ní konfrontováni (setkají se s ní) a je to pak zdrojem jejich potíží.→ I když by to spousta lidí ráda popřela, duchovní sféra (duchovno) má na lidi mocný vliv (a nakonec vítězí, protože je věčná).
Duchovní sféru v románu zastupují Ješua a Woland – tradiční představitelé (symboly) dobra a zla; jsou součástí jediného duchovního pohledu na život, i když jejich funkce se liší. Avšak lidský svět (ten materialistický, co ignoruje duchovní sféru) zapomněl na oba (na ztělesněné dobro i zlo), je absurdní, zlo je v něm zakořeněno tak, že ani není jako zlo vnímáno, navíc je to zlo i malicherně trapné, takže pro jeho předvedení autor jako by nemohl zvolit nic jiného než satirickou grotesku (to je ta reálná rovina – obraz Moskvy). Trapnost, nízkost zla je v tom, že lidé slabošsky, zbaběle, ve své malosti klidně vymění své lidství, svou osobnost za peníze, pohodlí, pozice. V takovém světě je role ďábla (satana, ducha temnot a zla) jako svůdce a pokušitele nadbytečná. Bere mu smysl i poslání. Snad jen Wolandovy pomocníky (učedníky, tu skupinu sympatických provokatérů) ještě těší občas lidem něco provést, i když oni jen nastraží situaci a lidé sami se v ní odhalí, ukážou svou pravou tvář; jejich žerty nepůsobí nic jiného než zrychlení či zpestření toho, co by se dálo i bez jejich zásahu. Proč tedy ďábel Woland přichází na svět, když mu ten svět už vlastně propadl, už se zlu upsal? Právě proto, nezbývá mu totiž nic jiného než konat dobro, aby zlo mohlo být pochopeno jako zlo (aby se obnovil ten protiklad i jeho chápání, vnímání). Jde o odvěký filozofický problém dobra a zla. Woland si skutečně stěžuje na to, že mnozí (např. Matouš Lévi – viz ukázka) nechápou, že existence zla a stínů je nezbytná proto, aby dobru a světlu dala význam.
Woland tedy, jak jinak než neochotně, v duchu motta přejatého z Goethova Fausta: „Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ (říká Mefistofeles), stává se silou konající dobro, dokonce v souladu s vůlí boží (on ji vlastně vykonává) vyhoví žádosti a daruje Mistrovi klid. Oproti ostatnímu světu, lidem, kteří ho nudí a které jen občas on nebo jeho svita ztrestají, Mistr a Markétka ho zajímají, neboť se vymykají, jim pomáhá. Ale nenalezl pro ně jiné místo než ve věčnosti nebytí. Nejsou přijati Ješuou, asi proto, že Mistr se vzdal, nedokázal překonat strach, nechal se zlomit, zastrašit systémem, nedokázal bojovat o své dílo, o své poznání, které obsahuje i Ješuovo poselství – víru v dobro a lásku. Na zemi, kterou zaplňují figurky groteskního světa, pro ně také místo není.
Postavy:
Celkově jsou sympatie na straně těch, kdo se bouří. Faust byl bouřící se člověk, faustovskou roli zde má Markétka – uzavírá smlouvu s ďáblem, je silnější osobností než Mistr, pomáhá mu, chce ho zachránit, z lásky překonává strach (ujme se role na plese u satana nebo v závěru, když mají vypít víno k cestě do věčnosti), je praktická i romantická, hrdá, soucitná, vášnivá, impulzivní (raduje se ze své svobody, když se po smlouvě a ďáblem stává divoženkou, volně se může pohybovat časem i prostorem a divoce se mstí; po plese, když má vyslovit své přání, nežádá nic pro sebe, nýbrž milost pro Frídu, kterou tam viděla trpět); prostě má onoho nezávislého ducha, který je pro Bulgakova vrcholem humanity. A láska je postavena proti strachu. Tedy pokud existuje láska a odvaha zbavit se strachu, zůstává naděje.
Strachem jsou svázáni Mistr i Pilát – každý jinak, jiným strachem:
Mistr – má strach štvance, člověka umlčeného, odmítaného, nemá dostatek odvahy ke střetu se světem kvůli svému poznání a chápání pravdy, které vyjádřil ve svém románu. To, že román vůbec vznikl, umožnila Markétka – svou láskou vytvořila atmosféru bez strachu. (Goethův Faust hledal pravdu a poznání – Bulgakovův Mistr ji zná, dokonce realizuje své poslání, napíše o tom román, ale je odmítnut, zatracen.) Mistrovo dílo i jeho poznání, tj. i pravdu Ješuovu uchová Woland – ďábel!
Pilát – má strach vládce, je vázán svou mocí, rozhoduje se v jejích intencích (možnostech, podmínkách, mezích), má strach vyřešit závažný spor podle svého svědomí, tj. ne podle konvencí, vnějších tlaků; ztratil by klid a snad i moc.
Ivan Bezprizorný – není nijak výjimečný ani odvážný člověk, ale stává se Mistrovým učedníkem, dosahuje poznání světa, který se skrývá za každodenní skutečností – je tedy zosobněním schopnosti člověka přijmout duchovní pravdu (poznání), v jeho probuzeném lidství znovu ožívá (Wolandem zaštítěné) slovo (pravda) Mistrovo = Ješuovo.
V Moskvě v domě v Sadové ulici, kde Bulgakov 4 roky žil, ale hlavně se tam ubytoval Woland, vzniklo v 60. letech spontánně svérázné muzeum nástěnných kreseb, vzkazů, proseb, vyznání Bulgakovovi či jeho postavám, např. Wolande, přijď a udělej pořádek! Bulgakovovo schodiště se stalo pro nespokojenou mládež něčím podobným jako Lennonova zeď v Praze, návštěvníci i z ciziny. Později snaha inspekce vše zlikvidovat, kresby a vzkazy zamalovat, dnes dům opuštěn, ale kresby jsou tam znovu, zřejmě ani obrazy „obvykle dobře nehoří“.
