Téma práce: Odpustit a zapomenout
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): daminamino
Odpustit a zapomenout
V životě se občas stane, že někomu důvěřujeme a on nás zklame. Můžou to být banální věci, třeba že nám kamarádka sní bonbon. Třebaže se to nezdá, je snadné jí později odpustit, zvlášť když nám za to nabídne kousek buchty. Přijdou ale situace, kdy to tak snadné není. Kdy nám někdo doopravdy ublíží. Odpuštění se nám pak může zdát nemožné.
Co máme ale potom dělat? Když nás zradí někdo, komu jsme důvěřovali nebo koho jsme i milovali, je to pořádná rána pod pás. Trvá dlouho, než se taková rána zahojí. Často i proto, že jí to neumožníme. Zamkneme ji hluboko dovnitř a nic k ní nepustíme. Nebo živíme své zraněné srdce nenávistí v domnění, že ho tím uzdravíme. Ani jedno nám ale nepomůže. Je to jenom obvaz, kterým ránu přikryjeme. Ta pod ním ale stále hnisá.
Můžeme také přistoupit k amputaci. Odřízneme zraněnou část srdce a s ní i člověka, který nám ublížil. Občas rána je rána zhnisaná tak moc, že už se nedá léčit. Ale je to jako v reálném životě – amputace není ideální řešení a používá se jako poslední možnost. S částí srdce uřízneme i kus sebe a to se hojí mnohem hůř než noha.
Jak ránu ale léčit? Odpuštěním. Jinak zůstaneme zaseklí v minulosti, neschopni jít dál. Když si pořád neseme s sebou tu křivdu, nenávist a smutek, vyčerpává nás to. Je to jako krosna na zádech, která nás zpomaluje a brání nám v pohybu. Někdy nejde odpustit hned. Může to trvat i pár let. Ale nakonec k tomu můžeme dospět. Protože odpouštíme hlavně pro sebe. Jistě, když s tím člověkem chceme nadále udržovat dobrý vztah, je dobré říct mu to. Uleví se pak oběma. Když se s tím člověkem ale nadále nestýkáme, může se to zdát zbytečné. Ale není. Odpuštěním vysypeme z krosny kameny dávné křivdy a nenávisti a necháme je za sebou, v minulosti. Odpuštění je jako hojivá mast na ránu, kterou nám do srdce zasadil meč zrady. S odpuštěním přichází milost a úleva.
Může se také stát, že ten, kdo nám ublížil, jsme my sami. A odpustit sám sobě je asi nejtěžší. Ale zároveň také nejdůležitější. Vždyť sami se sebou budeme žít celý život. Často jsme na sebe moc přísní. Často sami na sebe křičíme, často si říkáme, že bychom mohli být lepší. Že bychom měli být lepší. A často si klademe vinu za spoustu věcí, malých či velkých. Chce se nám brečet, chce se nám křičet, chce se nám smát. Dobře. Nedržme emoce uvnitř. Nenechme naše srdce zhnisat. Až tenhle blázinec skončí a my budeme tiše ležet na posteli s hlavou pustou jako ledová pláň, zhluboka se nadechněme a odpusťme si. Nikdo jiný to za nás udělat nemůže, jenom mi sami.
Odpuštění je tedy nakonec dobrá věc, i když se může zdát nemožné nebo nesmyslné. Málokdo ale tohle umění ovládne dokonale. Musí se holt trénovat. A zapomíná ještě méně lidí. Je ale vůbec zapomenutí správný postup? U malých věcí určitě. Ale když nám někdo doopravdy ublíží, máme to jen tak hodit za hlavu? Kolikrát se musíme spálit, abychom viděli, že už to nemá cenu? Jak dlouho si máme nechat ubližovat? Kde je ta hranice?
Hodnocení: 1 = výborně
