Téma práce: Odraz války ve společnosti či odraz společnosti ve válce?
Slohový útvar: Esej
Přidal(a): nechci uvést
Odraz války ve společnosti či odraz společnosti ve válce?
Česká společnost dvacátého prvního století se ráda vyznačuje jako druh lidstva nade vším nadřazený. Ještě pár desítek let byla na konci potravního řetězce. Ale dnes už nemá potřebu stravovat živočichy, ani se s nimi jakýmkoliv způsobem ztotožňovat, nýbrž je nad tímto principem povznesena, mírně jím opovrhuje a možná, přes své ego, na něj úplně zapomněla. Přesto je však obvyklé, že každý jednotlivec má v sobě jisté potřeby, které, podobně jako všechna jiná živá stvoření, nedokáže potlačit. Dalo by se o nich říci mnohé, nutno však v prvé řadě podotknout jejich exponenciálně rostoucí tendence.
Na počátku se z ničeho zrodí touha po základních fyzických potřebách, tím můžeme označit jídlo, pití a spánek. Když tyto prvotní jiskřičky nakrmíme, vzplanou. Stávají se z nich plamínky, potřebující další materiál pro svou existenci. Tak jim dáme bezpečí i dostatek naší společnosti, aby nám ten malý roztomilý chtíč neokousaly housenky. Po chvíli se z malého stane velký. Už nechce jen trochu vody a ochrany, ale i úspěch se slávou, uznání od nás i od druhých. Z nás se stávají otroci potřeb už ne tak maličké opodstatněné touhy, nýbrž obrovského nenasytného chuchvalce vášní, který nás může sníst, pokud ho včas nezastavíme.
Říkáte si, proč tak dlouhý úvod bez jediného vysvětlení souvislosti s daným tématem? Vysvětlím to prostě a jednoduše raději hned, než se zhrozíte nad vzdáleností názvu od slov pod ním. Ale možná je pro mě příliš pozdě, stejně jako pro obrovské Rusko, tolik let rozpínající se do všech světových stran. Jako pro osoby prezentující moc, již chtějí nakrmit. Snad, aby tou mocí směli ukojit své ego a zapsat do dějin světa své jméno. Jestli je tomu tak, troufám si říct, že jim chtíč zaslepil rozum natolik, že už jim nezáleží na které straně bude stát či kolik krve se rozlije zpět až ke kořenům matky země.
Od porážky Mongolů se Rusko v letech 1552 až 1917 rozrůstalo průměrně o sto tisíc kilometrů čtverečních ročně. Každý rok po dobu téměř čtyř set let připojovalo ekvivalent jednoho a čtvrt Česka. Stát vytvořený na většině území bývalé ruské říše po bolševické revoluci v roce 1917, v němž zapojení jednotlivých republik bylo údajně dobrovolné, stál převážně na nátlaku a vojenských silách. Od rozpadu SSSR v roce 1991 se Rusko snaží udržet si vliv ve čtrnácti okolních nezávislých státech, bývalých sovětských republikách. Je největší zemí světa, a zabírá tři čtvrtiny rozlohy bývalého Sovětského svazu.
S jistotu se dá říci jen to, že to jsou údaje v celku znepokojivé. Ani ne pro ně samotné, ale převážně pro naši znalost nynější situace. Přes velikost a diplomatickou schopnost bychom očekávali, že v dnešní době se jakákoliv ze zemí dokáže postarat sama o sebe v míru i v demokratické toleranci vůči okolí. Proto se ptám vás, jaké emoce to vyvolává, když zjišťujeme pravý opak?
Místo toho, abych čekala na zdlouhavé odpovědi, snažící se, teď po tak dlouhém času uplynulém od začátku války, o korektní odpověď se snahou vyjádřit nadhled se samozřejmou znalostí budoucího průběhu, kterou jsme s jistotou všichni očekávali. „Vždyť ono to jinak skončit nemohlo.”, nebo „Bylo to jasný už od začátku.”, či snad „A vy jste čekali něco jinýho?” Musím se ale vrátit strojem času o víc než rok zpátky, abych směla ukázat skutečně nepříjemné překvapení. V očích národa byl převážně strach nejen starších generací těch, kteří o válkách slyšeli z vyprávění svých blízkých, vztek smíšený s nenávistí právě od těch, jejichž příběhy byly tak živé. A nakonec velké nepochopení se snahou podpořit spravedlnost, aby zároveň odsoudili bezpráví převážně ze stran mladých i o něco starších vrstev společnosti.
Velké demonstrace na Václavském náměstí, vlajky Ukrajiny nejen na bundách, Instagramu, ale i na většině budov, dokonce i kostelů. Jako by snad mohly zachránit alespoň jedinou živou duši před smrtí samotnou. Solidarita a snaha pomoci všem v nouzi byly na každém kroku. Nepochybně jsme se snažili jak jsme mohli, ale přesto si troufám podotknout skutečnost, že naše nadšení pro dobročinnost uteklo stejně rychle jako po první vlně covidu. Zbylo z něj jen nadávání na inflaci, škrty v rozpočtech a plné školy s nedostatkem míst pro české studenty. Možná proto, že na druhém stupni základních škol studovalo skoro sedmnáct tisíc dětí z Ukrajiny, nebo samozřejmě kvůli silnému ročníku. Ale nemění to nic na atmosféře naší společnosti.
Ve svém zdlouhavém úvodu jsem podotkla, že má každý z nás jisté potřeby. Dovoluji si na to navázat a pokračovat v myšlence o tom, jak moc nám mohou přerůst přes hlavu. V jedné chvíli máme všeho dostatek, tudíž také můžeme mít chuť dodat druhému to, co potřebuje k tomu samému. Totiž pocitům spokojenosti z našeho dobrého zabezpečení. Možná je to z podstaty člověka, z dobré výchovy či snad z povinnosti, nebo se jen chceme zavděčit našemu okolí. Každopádně v momentě kdy začínáme přicházet o to, co máme, ať už to potřebujeme nebo ne, tak jsme naštvaní, sobečtí a touha pomáhat najednou mizí. Náš vlastní komfort, který se postupem dějin stále zvětšuje, je pro nás ve výsledku často důležitější než naše okolí.
Rodiče dospívající generace, do níž se směle mohu zařadit, měli o dost méně prostředků nejen v oblasti cestování, ale i studia, jídelníčku a celkově životních možností. Jejich touhy obdařit své roztomilé potomky množstvím rozmanitých druhů kroužků, technologií, potravin, zážitků, no prostě všeho, z nás vytvořila přehlcené chodící psychologické poruchy v různých škálách. Samozřejmě mluvím s nadsázkou, nerada bych urazila jakéhokoliv rodiče. Vycházím celkově z podstaty a záměrů společnosti, které jsou možná spíš podvědomé, téměř vždy jdou z extrému do extrému, aniž bychom si to v danou chvíli uvědomovali. Snažíme se udělat vše pro to, abychom se vyvarovali jedné chybě, načež padáme do chyby opačné, někdy ještě větší než byla ta původní.
Proto základ našich potřeb už nestojí na počátku od potřeb fyzických, nýbrž už má dost, a možná víc než dost, zabezpečení i pozornosti. Z čehož mi vychází jediné, toto stvoření, stejně podvědomě jako společnost, se neustále zasycuje věcmi, které ve skutečnosti nepotřebuje, aby uspokojilo nedostatek, jenž ve skutečnosti nikdy nepoznalo. Ať už mluvíme o sociálních sítích, sledování seriálů, hraní počítačových her, či přehnaném nakupování. Každá z těch věcí a mnohých dalších, které si můžete dle libosti doplnit, jsou naprosto zbytečné pro naši existenci. Přesto však člověk, jenž rád nakupuje, se bude neustále obklopovat zbytečnostmi, jiný, jehož záliby jsou spíš zaměřeny na moderní technologie, bude stále víc hledat zážitky na monitoru než v realitě.
Je jedno, čím se zahlcujeme pro pocit naplnění, výsledek je vždy stejný. Pro množství věcí nevidíme skutečný smysl života. Nežijeme ho tak, jak bychom měli. Místo toho, abychom žili tam, kde jsme, utíkáme za dobrodružstvím smyšlených osob na obrazovkách, a místo toho, abychom byli vděční za to, že máme to, co potřebujeme, vymýšlíme klidně stovky vymožeností, jež ve skutečnosti nepotřebujeme. I přes naše nutkání a chtění nás stejně nenaplní plnohodnotně ani dlouhodobě.
Dřív lidé neměli mnoho z toho, co nám dnes svět může nabídnout, a dovolím si říct, že byli šťastnější. Možná si neuměli takové možnosti představit, možná o ně prostě nestáli. Každopádně bych ráda vyzdvihla častější posty, či v dnešní době diety. Dřív se maso často jedlo jen v neděli, ale nerada bych skončila jen u toho. Tehdejší zvyky přenášené z křesťanských tradic umožňovaly postní doby hned několikrát do roka, jehož součástí byly i suché dny, které sloužily ke stejným účelům – zřeknutí se něčeho, většinou jídla, ale i peněz nebo oblečení ve prospěch chudých. Zároveň sloužily k přemýšlení nad vlastním životem a zbavování se špatných vlastností, ať už jakýchkoliv, dokonce i ke snaze o prohloubení vlastností dobrých.
V mnoha staletích působily tyto tradice jako nátlak na společnost. Nehodlám popírat, že jistě hodně lidí dělalo tyto skutky jako okázalou přehlídku své úžasnosti, jen nevím jakým způsobem se to liší s fotkami na Instagramu, kde se mnozí fotí při různých dobročinnostech, až na ten chybějící tlak v dnešní otevřené době, která není tak konzervativní, a už se tolik nezajímá o životy jednotlivců v dobrém slova smyslu, ale zaměřuje se spíš na to, co kdo udělal špatně.
Každopádně si myslím, že by nám takové zamyšlení rozhodně neuškodilo. Nechci tím odsoudit každého občana naší země za jeho zatvrzelost, nýbrž upozornit na malé množství jednotlivců, kteří si uvědomují hodnotu věcí, které vlastní a umí je podle toho využívat. Naopak také na většinu populace zaslepenou materialistickými požitky, jež se nikterak neliší od touhy po zdrojích ropy a plynu.
Často místo toho, abychom dali přednost druhým, sedíme v autobuse, na eskalátorech tupě stojíme uprostřed či jdeme pomalu jako šneci. To jsou jen maličkosti vycházející z našeho upřednostňování nás samotných před druhými, před společností, jejíž jsme ale součástí, již tvoříme, a přesto, že na ni rádi nadáváme, bychom bez ní nejspíš nepřežili.
Přála bych si, aby to tak neskončilo, ale pokud se nad sebou nezamyslíme, je jen otázka času, kdy my sami se staneme ignoranty respektu i svobody našeho okolí. Václav Havel píše v roce 1990, že jsme se naučili v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého a starat se jen o sebe. Píše také o našem největším nepříteli, jímž jsou naše vlastní špatné vlastnosti, podle jeho slov nás na tomto poli teprve čeká hlavní zápas. A já si dovolím zeptat každého z vás, kdy konečně začnete zápasit?
Hodnocení: 1 = výborně
