Jméno: Vysoká literatura
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Označení vysoká neboli vyšší literatura je spjato s klasicismem, uměleckým směrem, který vznikl ve druhé polovině sedmnáctého století ve Francii a který svými základními principy navazoval na renesanci a humanismus. Protikladem literatury vysoké je literatura nízká.
Základní znaky vysoké literatury
Klasicismus stejně jako renesance prosazuje návrat k antice a také důležitost rozumu. V protikladu k baroku oceňuje střídmost a rozumovou kázeň. Důležitým znakem klasicismu je také podřízení se jedince a jeho zájmů určitým společenským normám a zájmům veřejným. Tato touha po pevném řádu vychází pravděpodobně jednak z antiky a jednak z dobové situace. V sedmnáctém století byla totiž většina států Evropy absolutistickými monarchiemi. Pevným a jednoznačným pravidlům tak podléhala i literatura, například volba žánrů, hrdinů a témat. Na základě těchto skutečností se pak literatura v klasicismu dělí na dvě podskupiny, literaturu vysokou a nízkou, přičemž mísení jejich prvků bylo zcela vyloučené a zakázané.
Pokud jde o literární druhy a žánry, které patřily do vysoké literatury, nejvýše postaveným druhem bylo drama, zejména tragédie. Pokud jde o epiku, za stylově vysoký byl považovaný veršovaný epos. Z lyrických žánrů do vysoké literatury patřila óda, hymnus a sonet. Oba dva typy literatury byly rozdílné nejen z hlediska žánrů, ale také témat. Vždy platila určitá symbióza mezi žánrem a volbou tématu a hrdinů. Ve vysoké literatuře bylo možné zpracovávat pouze témata vznešená, která odpovídala antickému vzoru a zároveň zachovávala Aristotelovu zásadu jednoty místa, času a děje. Oblíbená byla zejména témata historická, náboženská, milostná či nadčasová s antickým nádechem. Hlavními hrdiny byli většinou urození lidé, často spjatí s panovníkem. Díla byla rovněž psána vznešeným jazykem.
Nejvýznamnější představitelé vysoké literatury
Jedním z předních představitelů vysoké literatury v době klasicismu byl francouzský dramatik a básník Pierre Corneille. Hrdinové jeho her často prožívali konflikt mezi citem a rozumem a své osobní zájmy obětovali zájmům veřejným, slavným příkladem takového díla je tragédie Le Cid. Téma hry je inspirováno španělskou historií. Dějovou linii tvoří příběh lásky Cida neboli legendárního španělského šlechtice Dona Rodriga a Chimeny. Hra má pět dějství a je považována za jednu z nejlepších divadelních her celého klasicismu. Překvapivé je, že i když se jedná o tragédii, konec hry je překvapivě optimistický, Rodrigo a Chimena se mohou vzít, neboť Rodrigo odčinil statečností a udatností svou vinu. Kromě Corneilla patřil k významným představitelům vysoké literatury rovněž další francouzský básník a dramatik Jean Racine. Jeho nejslavnějším dílem je psychologická tragédie Faidra, jejíž děj se odehrává v antickém Řecku. Hlavním tématem je osudová láska Faidry k nevlastnímu synovi Hippolytovi. I v této hře nakonec rozum vítězí a zároveň je ukázáno, jak city a vášeň člověka ničí.
