Kniha: Zločin a trest
Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Přidal(a): Zukoule
Zločin a trest (Prestupljenije i nakazanije )
Celý děj knihy je zasazen do velice ponuré atmosféry Petrohradu, kde je zachycena chudoba a tragické osudy obyvatel nižší vrstvy. Při pohledu na nejsmutnější osudy lidí je čtenář ochoten odpustit postavám hříchy a chování, které by v dnešní době bral jako nepřijatelné a pochopí například opilství, krádeže i prostituci. Hlavní postava Raskolnikova ovšem hned od začátku vykořisťuje svou matku i sestru bez jakéhokoliv pádného důvodu, což ve mně vyvolalo už počáteční odpor. V chudinském prostředí Petrohradu tak i pro čtenáře téměř zaniká samotná ohavnost vraždy a odpudivý je až fakt, že je spáchána bez vnější motivace. Myslím, že by stálo za úvahu, představit si Raskolnikův příběh zasazen do našeho prostředí, kde by jeho chování bylo naprosto alarmující.
Pravý děj pro mě přišel až potom, co Raskolnikov zabil lichvářku a její sestru a začal se rozpolcovat – na jedné straně se bál potrestání ale zároveň nedokázal snést pocit viny a záměrně se sám vystavoval odhalení. Hlavní postava pro mě byla vůbec těžce pochopitelná. Odpor k jeho teorii a činu a opačný obdiv a překvapení, když dal všechny své peníze rodině po zemřelém opilci, ve mně vyvolával lítost nad člověkem, který jakoby se stal otrokem své vlastní myšlenky. Jakýmsi vypravěčem a průvodcem příběhu se proto pro mě stal policista Porfirij, který líčil veškeré chování racionálně a ve svých výsleších ilustroval zločinnou stránku Raskolnikova jako speciální typ vraha.
Ke konci knihy, kdy se Raskolnikov přizná ke svému činu a je poslán na Sibiř, se pro mě naprosto románově zachová Sonja. Její soucit je pro mou racionální povahu až absurdní, sama byla zprvu chápána jako nectihodná ale přesto je ochotná následovat muže, který se dopustil takového činu. Její oběť je opět snáze pochopena, jelikož se v Petrohradě musí živit prostitucí. I tak ale musí opustit svou macechu i sourozence, kteří nemají žádné finanční příjmy. Sonja je ovšem Raskolnikovem stále brána jako jednoduchá a její ocenění přijde až potom, co onemocní a nemůže navštěvovat Raskolnikova ve vězení, což na mě působilo jako osvobození Raskolnikova od své povrchnosti a neoprávněné pýchy.
Popuzující pro mě i bylo chování okolní společnosti. Roznášení klepů, pomlouvání jiných a nedůvodné nepřátelství k sobě samým mi v románu nechalo asi jen tři kladné postavy – Razumichin, Porfij, Sonja. Další charaktery byly na lince více či méně nesympatických.
Z knihy pro mě jednoznačně silně působil příběh o klisně, kterou sedlák radši ubil k smrti, než aby ji nechal odpočinout. Čtenáře zaujme už jen tím, že je do knihy jaksi bezdůvodně vložen, zatímco zbytek děje je chronologický a jen málokdy odbočuje z linie. Ukázka silné krutosti je pak použita jako metafora při umírání vdovy Mardelavovova, ale dala by se možná použít i v širším smyslu – každá z postav byla v situaci bitého koně (Vdova Mardelavovova neměla peníze pro uživení rodiny, což ji dohnalo ke kuplířství s nevlastní dcerou) ale nadále je jejich osud nutil i nevědomky „bít“ někoho jiného. (Vdova Mardelavovova se chovala krutě ke svým dětem.)
Kniha je velice dramatická, čtivá, objevuje se v ní hovorová mluva i argot a má spád. Svým psychologickým rozborem osobnosti slibuje zaručený zážitek a doporučila bych ji každému, kdo netrpí depresemi, schizofrenií nebo se nepokusil v uplynulých třech letech spáchat sebevraždu. Pro mě je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla a až nyní trochu lituji, že jsem si její čtení víc neužila a přečetla ji téměř v kuse.
