1984 – podvojný deník

rozbor-díla

 

 Kniha: 1984 (Podvojný deník)

 Autor: George Orwell

 Přidal(a): Míša

 

Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel žít – a žil, ze zvyku, který se stal pudovým, – v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán. (str. 7)

Bylo tomu skutečně tak? Mohlo být všechno co Winston udělal zaznamenáno a prověřeno? Byli všichni lidé v Oceánii takto sledováni? Ze sebemenšího náznaku mohl někdo za obrazovkou poznat že děláte něco, co se neshoduje s ideami Strany a Angsocu. Nebo si aspoň mohl myslet, že to poznal. Myslím, že lidé co takto špehovali ostatní se chtěli jen zavděčit Straně a tak někdy, spíše v čase, kdy to bylo potřeba, někoho označili za zrádce a ideozločince. Museli také vykazovat nějakou činnost a nějaké výsledky, aby nepadlo podezření na ně. Nemyslím si, že by ostatní obyčejní lidé mohli skutečně poznat, že se v někom začala rodit zrádcovská myšlenka. Určitě mohli však sledovat, zda se lidé něvěnovali nějaké nekalé činnosti. Myslím, že většina lidí však věděla, co si může dovolit dělat a říkat. S myšlením to bylo něco jiného. Jediné soukromí, které Winston měl bylo uvnitř jeho hlavy. Dokud nedá nic najevo, nic se mu nemůže stát. Nebo to si alespoň myslel. Je však takto možné žít navždy? Pokud se systémem, zde se Stranou, sympatizujete a názorově se s ní shodujete, neměl by s tím být problém. Co má však dělat člověk, který není slepý? Co má dělat člověk, kterému se celý svět ve kterém žije bytostně příčí? Co má dělat člověk, který vidí pravdu? Jak se má smířit s tím, že ani nemůže vyjádřit svůj názor, že se systému nemůže postavit na odpor? Všechno by bylo přeci zbytečné. Jediné čeho by tím Winston dosáhl je to, že by ho odstranili. Přestal by existovat. Winston měl pocit že je jediný. Jediný co takhle smýšlel. Myslím, že takových lidí jako Winston bylo mnoho, ale jak by se mohli o sobě dozvědět, když se nikdo nesměl nijak projevit? Pokud byli všichni vždy sledováni, neměli se jak poznat. Absolutní absence soukromí zapříčinila to, že se radši nikdo o žádný odpor nepokoušel. Téměř. Na všechny plány by se v okamžiku přišlo. A když nešlo odpor realizovat, postrádalo smysl ho i plánovat, o něco se pokoušet. Myslím, že v hloubi duše nenávidělo Stranu více než dost lidí, ale věděli že Strana je něco, co přetrvá a že nemá smysl se stavět proti proudu. Tito jedinci si připadali sami, což byl určitě i cíl Strany. Sám je člověk slabý. Ideozločinci měli mít pocit že se odlišují od šťastné většiny, která Straně skutečně věřila. Bylo mnohem jednodušší, prostě věřit, přehlížet všechny ty podvody a lži než se stavět  na odpor. A proto se mnoho ideozločinců, kteří se provinili jen nesprávným smýšlením, rozhodlo zůstat němými.

 

Napadlo ho, že ta zbědovaná žena musí mít s dětmi hrůzostrašný život. Ještě rok, dva, a budou ve dne v noci číhat na projevy její politické nespolehlivosti. Dnes jsou skoro všechny děti hrozné. Nejhorší bylo, že v organizacích, jako byli Zvědové, z nich systematicky dělali malé neovladatelné divochy, a přitom to v nich nevzbuzovalo sklon k tomu, aby se bouřily proti stranické disciplíně. Naopak, zbožňovaly Stranu a všechno, co s ní souviselo. (str. 13)

Jak mohlo Strana obrátit děti proti jejich vlastním rodičům? Myslím si, že tohle je jedna z věcí která by v reálném světě usktečnitelná nebyla. Pro Stranu by to ale jistě výhodné bylo. Všichni měli být soudruzi a soudružky, spolustraníci a to mělo být poutem, které je pojilo. Jiných pout podle ideologie strany nebylo ani třeba. Rodina mohla být skupinou, kde se mohli projevit nežádoucí jevy, jako že by třeba rodiče, kteří nemají rádi Stranu vštípili stejné myšlenky i potomkům. Strana chtěla obměnit také všechno staré. Děti byly pro systém mnohem lépe manipulovatelné a hlavně již nebylo možné, aby si pamatovali svět před revolucí. To bylo žádoucí. Naproti tomu bylo možné, že starší generace si ještě z dob před revolucí něco pamatovala, a mohla jim tato doba chybět, měli staromodnější myšlení a to se Straně nehodilo. Toho si můžeme všimnout i například podle vývoje jazyka. Do novin se stále více psalo newspeakem. Newspeak měl být používán všude. Svět měl být odproštěn od starých tradic, aby podle Strany mohl jít vstříc pokroku. Nemyslím si, však že Straně šlo o skutečný pokrok. Možná že jen chtěla lidi, kteří by něměli v co jiné věřit, byli prosti zastaralých hodnot. Tato situace mi připomíná Velkou kulturní revoluci v Číně.  Vůdce se zde snažil nastolit úplně nový hodnotový systém. Vše staré mělo být uvrhnuto v zapomnění. Nebylo ojedinělé, že děti bily své rodiče. Jistou podobnost vidím i v noci dlouhých nožů, kdy se Adolf Hitler snažil upevnit své postavením tím, že vyvraždil SA a vysoké politické představitele, kteří nesouhlasili s jeho ideologií či mu pouze nebyli dost zavázani. I Winston si byl vědom častých stranických čistek v Oceánii.

 

Jestliže Strana dokázala vnořit ruku do minulosti a prohlásit o té či oné události, že se nikdy nestala – není to mnohem hrozivější než pouhé mučení anebo smrt? (str. 28)

Jak mohla Strana dokázala změnit minulost? Docela snadno. Myslím, že tohle není nějaká nereálná fikce. I v dnešní lidé známe skupiny či dokonce režimy, které popírají například holocaust. Není to však změna minulosti v tom smyslu, jak ji pojala Strana. V našem světě nejde zničit všechny důkazy o jakékoliv události. Vzhledem k tomu, že celou Oceánii ovládala Strana a její ideologie, měla pod kontrolou všechny důkazy. Měla z části dokonce pod kontrolou i mysl obyvatel. Strana měla být v očích lidí neomylná a dokonalá. Proto musely všechny záznamy o jejích pochybeních zmizet. Jak na to ale mohli lidé zapomenout? Jak mohli přijímat to, že strany se kterými válčili, byly každý druhý měsíc zrazeny a vyměněny? Nepřišlo jim to, že jejich vlastní strana zradí své spojence několikrát do roka, podlé? Nemohla pak Strana zradit i je? Zvláštní je, že o tom asi nikdo nepřemýšlel. Nikdo si snad ani nevšiml, že ještě včera nepřítel byl spojencem a dnes je spojenec nepřítelem. Lidé zapomínali mnohem rychleji. Naučili se zapomínat. Nebo byli naučeni zapomínat? V každém případě to bylo pro ně lepší. Nedopouštěli se žádného zločinu, nemuseli přemýšlet zda není něco podezřelého na tom, jak jejich milovaná strana jedná. Strana vynalezla doublethink –  metodu, pomocí které se všichni lidé měli chránit před zrádcovskými myšlenkami. Pokud jste jako oddaný straník našli nějaký důkaz snad o pochybení strany snad o nějaké lži snad o nějaké nespravedlnosti, byli jste povinni tento důkaz zničit. Byli jste povinni přemýšlet o Straně jako dokonalé, povinni zapudit myšlenku, která se ve vás objevila, jakkoliv logickou, racionální a zdánlivě pravdivou. Nemohla by to být pravda. A i kdyby byla…Pomocí doublethinku si lidé vědomě přivozovali nevědomost. Poté co zničili důkaz a zapudili myšlenku jeho objev, se měli pokusit zapomenout i na to, že doublethink provozovali. Jistě to tak bylo jednodušší, než stále nosit v hlavě lži Strany a vědění o těch zvěrstvech co napáchala.

 

Všichni byli srozuměni s tím, že v každém kvartálu se na papíře vyrobily astronomické počty bot, zatímco snad polovina obyvatel Oceánie chodila bosá. (str. 78)

Již z předchozích ukázek se dalo jistě poznat, že diktatura Strany je velice podobná komunitickému režimu ve Východním bloku. Zde se Winston pozastavuje nad tím jak je Strana schopná bezostyšně lhát. Všem bylo jasné, že čísla, která jim byla předkládána v jejich novinách a na obrazovkách, nemůžou být pravdivá. A nebo… Bylo to všem jasné? Všichni zfanatizovaní lidé tolik věřili Straně že to ani za lež považovat nemuseli. Kdyby to za lež považovali, jistě by se totiž dopustili ideozločinu. Winston si však se svým zdravým rozumem uvědomoval až moc dobře, co je pravda a co je lež. Stejně tak jako proléti. Jediní lidé, kteří svět viděli skutečnýma očima a ne přes všechno to stranické ideologickými lži zabarvené sklo. Proléti nevěřili číslům ukazujícím na vzrůstající životní úroveň, nezajímali je údajná slavná a velká vítězství Oceánie, pohrdali novými vynálezy a objevy Strany. Nic z toho pro ně neznamenalo žádnou změnu v jejich životě. Proléti jsou podle mě v této knize jedni z nejchytřejších, i když na ně je shlíženo svrchu. Nemusí se podřizovat Straně – nezajímají se o Stranu a Strana se nezajímá o ně. Můžou si dělat téměř co chtějí. Jsou svobodní. Ironicky Angsoc sliboval po revoluci osvobození z okovů kapitalismu volnost a svobodu. Jeden útlak byl pouze nahrazen jiným. Svoboda zde pro straníky neexistovala. Museli nepodmínečně věřit všem lžím, které jim byly vštěpovány již od mala. Strana se podle mě ani nepokoušela nějak ideologicky nasytit Proléty. Věděla, že jejich podmínky jsou tak nuzné a rozum tak zdravý, že by těžko mohli uvěřit.

 

Pokud však není cílem zůstat naživu, nýbrž zůstat lidský, co na tom v konečném důsledku záleží‘? Nemohou změnit cítění člověka; člověk sám se totiž nemůže změnit, i kdyby chtěl. Mohou odhalit všechno, co jste udělali, řekli nebo si mysleli, do nejmenších podrobností; ale nitro lidského srdce, které je i pro člověka samého záhadou, zůstane netknuté. (str. 141)

Kdy může člověku přestat záležet na vlastním životě? Je to vůbec možné? Je důležité zemřít lidský? Winston zde uvažuje na hodnotou i jeho vlastního života. Možná že kdyby se podvolil, Strana by ho ušetřila. Je to ale správné? Je lepší zůstat na živu jako zbabělec nebo zemřít jako hrdina? Stojí život takového zbabělce za to? Winston by takový život nechtěl. V této části chce vytrvat a zemřít jako hrdina. Můžou ho mučit jak chtějí, ale jeho nitro zůstane pořád stejně čisté. Ničím nemůžou změnit dobrotu jeho srdce. Nebo to si alespoň Winston v této chvíli ještě myslel. Myslel, že ani člověk sám nemůže změnit sebe. Podle mě spíše nemůže člověk změnit to, co cítí. To jaký člověk je, i přes nějaké překážky změnit může. Později v knížce můžeme vidět, že změnit nitro člověka a i to jak vidím sám sebe není nemožné. Winston zradí Julii. Tím že zradí Julii vlastně nezradí jenom ji, zradí hlavně sám sebe a své hodnoty. Není nakonec celá Orwellova kniha o hodnotách? O hodnotě pravdy a lži, o tom co byl ochotný Winston pro pravdu udělat. Hodnoty totalitního systému, tradiční hodnoty a jejich ničení. Hodnota morálky Winstona, hodnota jeho samého před tím a po tom co zradí Julii. Hodnota jeho oběti. Hodnota nuzného života ve lži. Hodnota vzepření se systému. Hodnota zdravého rozumu a jeho nedůležitost později. Hodnota klidu, blažené nevědomosti a štěstí. Co bylo nejdůležitější hodnotou pro Winstona po tom všem?

error: Stahujte 15 000 materiálů v rámci našeho členství nebo v online kurzech.