Ve stínu lípy – rozbor díla

 

Kniha: Ve stínu lípy

Autor: Svatopluk Čech

Přidal(a): Martina Hladíková

 

Svatopluk Čech

Literární kontext

• V období druhé poloviny 19. století existovaly ve společnosti dvě významné literární skupiny, známé jako Ruchovci a Lumírovci.
• Ruchovci, kteří se shromažďovali kolem časopisu Osvěta, zdůrazňovali národní identitu a odmítali ovlivnění ze zahraničí. Jejich cílem bylo posílit českou literaturu a navázat na tradiční české hodnoty.
• Naopak Lumírovci, spojení s časopisem Lumír, se snažili otevřít českou literaturu světu a reflektovat moderní tendence a myšlení.
• Oba směry, přestože měly odlišné přístupy, sdílely lásku k vlasti, usilovaly o rozvoj českého divadla a převážně se věnovaly poezii, jak lyrické, tak epické. I když se zdánlivě Ruchovci a Lumírovci navzájem nepostavili, jejich názory se často prolínaly a vzájemně obohacovaly, což podtrhovalo jejich společný zájem o kulturní rozvoj.

 

Rozbor: Ve stínu lípy

Téma:

• Zachycení různých lidských osudů. Zobrazení šťastných i tragických momentů. Rozdílné názory – pro někoho je vesnický život ten nejlepší, jiný se hrne do světa.

 

Motivy:

• Vesnice, příběhy, životní osud, štěstí, láska, radost, smutek, smrt.

 

Literární druh:

• Epika (na rozdíl od lyriky zachycuje děj)

 

Literární žánr:

• Veršované povídky (kratší veršované vyprávění s jednoduchým dějem a méně postavami)

 

Literární forma:

• Poezie (psána ve verších a slokách)

 

Kompozice:

• Ich-forma (lyrickým subjektem je v každém příběhu jiný člověk)
• Chronologický děj
• Předzpěv a 8 veršovaných povídek

 

Postavy:

• Sám autor – Vydává se do svého rodného kraje. I když bydlí ve městě, často vzpomíná na místa na vesnici, kde je mu nejlépe. Setkává se se starými přáteli a dává se s nimi do řeči.
• Soused – Je starý a unavený celoživotní prací. Jeho příběh není o něm, ale vypráví o rodině Bártových. Václav Bárta litoval odchodu do Ameriky, protože ve skrytu duše miloval svoji rodnou zem a chtěl život strávit se svými rodiči.
• Krejčík – Vyzdvihuje život v zahraničí, protože tak může člověk získat mnoho cenných zkušeností. Sám v mládí často cestoval. Je velmi sebevědomý a považuje se za nejkrásnějšího. Jeho příběh je optimistický a veselý.
• Kantor – Velmi miloval svoji manželku a děti. Byl proto velmi smutný a zničený, když zemřeli. Štěstí našel u jiné ženy a dětí.
• Voják – V boji přišel o nohu. Dokázal držet své slovo a byl zodpovědný, protože riskoval svůj život, aby neztratil svěřenou závěť.
• Hostinská – Vzpomíná na malou holčičku, která se zabila, když nechtěla přijít o své milované předměty připomínající zemřelou rodinu.
• Pojezdný – Rád vzpomíná na svůj první polibek s dívkou, která mu moc líbila. Kvůli tomu nemohl vykonat praxi na zámku, ale nikdy toho nelitoval.
• Šumař – Dříve byl veselý a hrál šťastné písničky, po smrti jeho lásky už hrál jenom smutně. Velmi dívku miloval a nikdy na ní nezapomněl.
• Mlynář – Ujímá se závěrečného přípitku.

 

Časoprostor:

• Vesnice (nejspíš Vraná na Slánsku)
• století

 

Jazykové prostředky:

• Spisovný jazyk
• Střídavý (ABAB), obkročný (ABBA) a sdružený (AABB) verš
• Personifikace (věci a abstraktní pojmy získávají lidské vlastnosti a jednání –hudba svůj vede nápěv – mlkne; na polích se tají zvuk srpů, výskot, šumný ruch i shon)
• Archaismus (bohdá, zevšad, děl)
• Anafora (opakování shodného slova nebo skupiny slov na začátku za sebou jdoucích veršů – ví o balvanu, pod jasany skrytém, ví o stoletém dubu rozložitém, ví o místě, jež krásné chová ryzce, ví o potůčku, jenž se tají v blízce)
• Přechodníky (podepřev, majíc, pozachvěv)
• Latinské výrazy (vinum bonum)
• Přirovnání (hrá jako slunce arabeska zlatá; ticho jinak jako v kostele)

 

Děj:

Předzpěv

Autor v dusném městě často vzpomíná na svůj milovaný rodný kraj. Inspiruje ho v jeho literární tvorbě a zdají se mu o něm sny. Je mu nevolno z ruchu města, uspěchanosti a lidí. Přeje si být v přírodě, cítit svěží vánek a procházet se v ranní rose. Zdraví tiché údolí, křepelky, jabloně i bílou stezku, všichni ho vítají. Navštěvuje svůj domov a pod lípou se setkává s dalšími vesničany. Jsou jimi postarší, prací znavený soused, čilý krejčík, starý kantor, pan pojezdný s velkým břichem a červeným nosem, silný mlynář, mladý myslivec se zeleným šatem a štíhlou puškou a paní hospodská s dcerou. Dává se s nimi do řeči.

1. příběh

První příběh vypráví soused. Při pohledu na letní krásu si vzpomene na to, jak před pěti lety pracoval na poli, zatímco k němu přijel povoz, ze kterého vyšel pán s vážným a smutným výrazem. Cizinec se ptá, zda byl Bárta pochován. Také se ptá na Bártovou, za kterou se vydává. Cestou se vypravěč všimne, že neznámý, ačkoliv mluví špatnou češtinou, zná každý potůček, strom i balvan. Vzpomněl si na Bártova syna Václava, který se nejprve řádně vzdělával, ale když podlehl hříchům a dluhům, povolal ho otec k těžké práci. Václav pohrdal dřinou na vesnici a vydal se do Ameriky. Jeho otec ho zavrhl a nezajímal se o něj. Zprvu psal matce, jak je tam spokojený, daří se mu lépe než v Čechách a došlo i na svatbu s krásnou dívkou. Poté dopisy přestaly přicházet a odeslané listy se vracely zpátky k Bártovým a rodiče se o synovi už nic nedozvěděli.

Cizinec při cestě k Bártové objímá zem a líbá ji. Přiznává se vypravěči, že je skutečně Bártův syn. Je mu líto, že se hnal za štěstím do světa, opustil svoji rodnou zemi a v cizině zůstal sám. Zjistil, že v chudobě v rodné vesnici by si žil lépe než sám v neznámém světě. Když se chtěl znovu setkal se svými rodiči, jeho otec už zemřel a matka oslepla. Stařenka přesto hned poznala svého milovaného syna a vítá ho. Syn se o ní dobře staral a po smrti byli oba pohřbeni do rodné půdy.

2. příběh

Povídání se tentokrát chopí krejčík, který sousedovi odporuje, že pokud někdo zůstane sedět celý život za pecí, nic nepozná a bude jenom polovičním člověkem. Vzpomíná na to, jak on sám v mládí viděl kus světa. Byl ve Vídni, kde ho překvapilo velké množství chrámů, lázní a divadel. Nejvíce byl ohromen z Benátek. Tehdy se neskromně popisuje jako krasavec. Zamiloval se do krásné cukrářovy dcery, ale její hrozný strýc nepřál jejich lásce. Jednou krejčík tajně navštívil dívku, ale její strýc se nečekaně brzy vrátil domů. Chlapec se tak lekl, až spadl do kádě s lepkavým sirupem. Dívka ho ukryla do velkého dortu, aby ho strýc neviděl, ale usnul v něm. Probral se po dlouhé době, až když dort donesli na slavnost mnichů. Když vylezl z dortu, mniši ho vesele přivítali.

3. příběh

Nyní vypráví svůj příběh kantor, který nejprve děkuje krejčíkovi za veselou historku, protože je lepší být veselý než mít smutnou duši. Učitel vzpomíná na jednu velmi studenou zimu. Během této zimy mu přesně o Štědrém dnu zemřela žena a dva synové. Byl velmi zarmoucený, protože manželku i děti velmi milovat. Po roce se mu objevil duch manželky, která ho dovedla do domu vdovy, která zůstala s dvěma dětmi sama. Povečeřeli spolu štědrovečerní večeři, zamilovali se do sebe a měli velkou svatbu.

4. příběh

Vysloužilý voják si pozornost zajistil hozením své berle na stůl. Vypráví o svých vojenských zážitcích, kdy jejich pluk šel přes Alpy v obrovské zimě, viděli kolem sebe laviny, ledovce a zmrzlé vodopády. Při jedné z bitev přišel dokonce i o nohu. Bylo to v době, kdy je vedl plukovník Radecký. Třetí den bitvu proti Vlachům byl plukovník postřelen. Umíral na vojákově klíně a z posledních sil napsal poslední vůli a předal jí vojákovi, který si ji dal do boty, aby ji neztratil. Když vypadalo, že je bitva vyhraná, Vlachové opět zaútočili a dělová koule utrhla vojákovi nohu. Byla to zrovna ta noha, v jejíž botě se ukrýval důležitý dokument. Společně s dalším vojákem, který ho nesl na zádech, hrdinně nohu zachránili. Noha byla s vojenskou slávou pohřbena a voják byl vyznamenán.

5. příběh

Povídat začala paní hostinská, která upozornila na to, že mnozí lidé ztratili více než pouze nohu. Malé holčičce zemřeli rodiče i ostatní příbuzní. Nejprve žila s dědečkem, který byl loutkařem. Po jeho smrti už neměla vůbec nikoho, a tak se jí ujali hostinští. Dívenka si ráda hrála s loutkami a s kobylou Princeznou, protože jí připomínaly zemřelou rodinu. Aby hostinský vyřešil své finanční problémy, prodal loutky studentovi. Dívka byla nešťastná, protože loutky byly to jediné, co měla. Rozeběhla se za studentem, ale spadla do řeky a zabila se. Hostinskému se v noci doteď zdají špatné sny o zoufale volající dívce.

6. příběh

Do řeči se dá pan pojezdný, který vzpomíná na svůj první polibek. Bylo mu 17 let a jeho otec ho poslal k vrchnímu na zámek do praxe, aby se tam nového naučil. Vrchní byl opilý a při úvodním rozhovoru usnul, ale chlapec se styděl ho budit. Poznal se tak alespoň s jeho dcerou, které bylo asi 15 let, koketovali spolu a rychle se spřátelili. Hráli spolu šachy, ale chlapec během hry myslel jenom na dívku a tajně si jí prohlížel. Poprvé pocítil zamilování a poprvé se políbil s dívkou. V tom se vzbudil vrchní, jeho dcera rychle utekla a chlapec byl poslán zpátky domů. Doteď na polibek pan pojezdný rád vzpomíná.

7. příběh

Jako další se do vyprávění dává šumař. Je smutný a jeho struny nehrají veselou písničku. Dříve tomu však nebývalo. Jako mladý se zamiloval do dívky z bohaté rodiny. Dívka lásku opětovala, ale její rodiče lásce nepřáli, protože chtěli pro svou dceru bohatého ženicha. Šumař byl chudý sirotek. Když rodiče nutili Annu, aby se provdala za jiného, utekli spolu do Ruska pod Kavkaz. Bydleli uprostřed přírody, daleko od lidí. Dívka chřadla, protože jí trápily výčitky, že tajně utekla od rodičů. Napsala otci dopis, ve kterém ho prosila o odpuštění, otec se jí však zřekl. Od té doby začala být ještě bledší a nemocnější. Přišel jí i list od matky, která jí vše odpustila a chtěla by se s ní znovu shledat. Dívka už byla tak nemocná, že si jenom přála, aby jí chlapec vynesl ven do přírody, kde zemřela. Šumař se vrátil do Čech, ale veselé písničky už nikdy nehrál.

8. příběh

Jako poslední se slova ujímá mlynář. Končí besedu přípitkem, ať jejich rodný kraj dále vzkvétá a lidem je dobře.