Candide neboli Optimismus – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Candide neboli Optimismus

Autor: Voltaire

Přidal(a): Marie930

 

Autorova tvorba:

Candide je nejznámějším filozofickým románem přinášejícím kritiku filozofického optimismu doby osvícenství. Za svého života byl Voltaire ceněn jako básník (epos HENRIADA) a dramatik (ZAIRA). Dnes je znám především jako filozof, historik a autor filozofických povídek, například PROSŤÁČEK.

 

Celková charakteristika:

Jedná se o dílo menšího rozsahu, proto jej lze pokládat za krátký román či povídku. Typologicky naplnil kritikou tehdy módní teze německého filozofa G. W. Leibnize o tom, že tento svět je nejlepší ze všech možných světů. Pomocí ironie a satiry kritizuje také soudobou církev v jejím úsilí o získání politické moci, církevní fanatismus, aristokracii a absolutistickou vládu. Dotýká se otázek společenských, politických, náboženských a estetických. Titul díla však napovídá nejzávažnější otázku, otázku optimismu jako životní filozofie demonstrované na osudech hlavního hrdiny Candida, který odhaluje ve světě plném zla její neplatnost. Na čtenáře dílo působí zábavně-didaktickou formou.

 

Postavy:

Román zachycuje mnoho postav, některé se objevují opakovaně, jiné epizodicky. Candide znamená v překladu prosťáček, neviňátko. Jako hlavní postava představuje prostého a naivního člověka, který po zásahu zla do svého života opouští filozofii optimismu a nabude nového poznání. Kolem něj se vyskytují tři výrazné postavy – Kunigunda, Panglos a Martin. Kunigunda a Panglos jsou zachyceni od počátku téměř ve všech kapitolách, neboť se podílejí na kompoziční výstavbě a pasivně neustále žijí v Candidových vzpomínkách. Vztah Candida a Kunigundy rozvíjí téma citové. Panglos jako představitel nekritického optimismu v duchu filozofa Leibnize a pesimista Martin, který se objevuje e druhé polovině románu, představují dva protipóly v tématu filosofickém. Postavy jsou podány schematicky, bez psychologického prokreslení, nejednají samy za sebe, ale podle předem daného autorova záměru.

 

Děj a kompozice:

Candide byl vychován ve Vestfálsku na zámku barona Thunder-ten-Tronckha domácím učitelem Panglosem. Ten mu vštípil optimistický názor, že svět kolem něj je nejlepší, jaký jen může být. Candide se zamiloval do baronovy dcery Kunigundy, a byl proto ze zámku vyhnán. Poté jej potkalo mnoho dobrodružství a útrap, dostal se na nejrůznější místa světa. Setkal se se zlem skrytým v lidech i se zlem vnějším, jako například válkou a násilím. Zobrazení zla není samoúčelné, je spojeno s kritikou, která se shoduje s myšlenkami osvícenství. Candide navštívil také například bájnou zemi Eldorádo, v níž zlo neexistuje. Román je vystavěn na kontrastech dobra a zla, ideálu a reality. Skládá se z mnoha epizod spojených postavou Candida. Rámcovou kompozici tvoří první a poslední kapitola. První kapitola čtenáře seznamuje s postavami, které jsou následně osudově rozděleny a setkávají se v poslední kapitole. Candidovo putování je rozšířeno vedlejšími dějovými liniemi dalších postav, které vyprávějí svá vyprávění v ich-formě. Mnohé postavy jsou pojaty alegoricky s autorovým záměrem obelstít cenzuru.

 

Jazyk a styl:

V jazykové rovině převažuje neutrálně objektivní střídmý styl, kontrastující s překvapivými momenty hodnotící expresivity. Ve vážných situacích a zobrazení některých reálných historických událostí či postav dosahuje autor komična prostřednictvím ironie, karikatury a sarkasmu. Díky výrazové vytříbenosti a jasnosti stylu vyniká dílo formální dokonalostí typickou pro francouzský klasicismus.

 

Okolnosti vzniku díla:

CANDIDE byl napsán v pozdějším období Voltairova života, údajně jako překlad německého díla doktora Ralpha. Četba románu však jeho autorství odhalila, přestože on sám jej zesměšňoval a nazýval jej „školáckou zábavou“. Za svého života se Voltaire k autorství nikdy nepřiznal.

 

Vliv díla:

Román vyvolal jednak nadšení v řadách dalších osvícenců, jako byli Diderot, Rousseau, jednak také nechuť v díle kritizovaných představitelů církve a státních mocnářů, jejichž vlivem bylo prvně vydané dílo v Ženevě spáleno a v Paříži zakázáno. Z českého národního obrození ovlivnil např. J. Jungmanna, K. Sabinu, K. H. Borovského a další generace spisovatelů, zvláště existencialisty.





Další podobné materiály na webu: