Ironie

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

literatura

 

Jméno: Ironie

Zařazení: Literární pojem

Přidal(a): David Hampl

 

Ironie je často užívaným řečnickým prostředkem nejen v určitém typu literatury, ale také v naší každodenní komunikaci. Obecně se za ironické vyjádření považuje vyjádření, při kterém mluvčí říká opak toho, co si ve skutečnosti o dané situaci či člověku myslí.

 

Základní znaky ironie

Základní definice ironie je jemný výsměch či  vtipné vyjádření, které je zpravidla opakem toho, co se ve skutečnosti míní. Zamýšlený význam je tedy opakem vysloveného. Kromě nejčasněji používaného principu ironie, kterým je klasická antifráze, může být ironie založena také na hyperbole neboli záměrném zveličením či parodii, spočívající ve výsměšném napodobování. Ironie také často souvisí i s dalšími pojmy, jako jsou sarkasmus, satira a cynismus. Slovo ironie pochází z řeckého výrazu pro předstíranou či hravou nevědomost. V mluveném projevu je pro ironii charakteristická změna intonace, v psaném projevu se většinou ironické výrazy píší do uvozovek.

 

Typy ironie

Obvykle se uvádějí čtyři různé typy ironie. Verbální nebo také jazyková ironie je základním typem ironie, kdy mluvčí říká opak toho, co si myslí, například vyřkne kladné hodnocení, ale celkový význam je záporný. Druhým typem je tak zvaná situační ironie, pro kterou je typický nesoulad mezi naším očekáváním a realitou, který je většinou způsoben nějakými nešťastnými okolnostmi. Tato ironie se liší od ostatních forem ironie tím, že je pozorována, ostatní formy ironie jsou spíše vytvořeny. Sokratovská ironie, kdy ironie je v dialogu jedním z prostředků, který nám umožní pravdivé poznání. Posledním typem je dramatická ironie, která je založena na rozporu mezi pravdou, ve kterou věří divák divadelního představení, a tím, co za pravdu považuje postava v divadelní hře.

 

Ironie v literatuře

V antickém Řecku měla ironie nejprve význam lži a podvodu. Poprvé se s ní setkáváme v komediích Aristofana. Později se ironie stává jakousi formou přetvářky, která se dá jednoduše rozeznat. U Platóna nabývá pojem ironie dalšího významu, není jen lží a přetvářkou, ale i tím, co se lží zdá jenom navenek, a co v podstatě vyjadřuje protiklad vnějšímu. Ve středověké literatuře se s ironií setkáváme také, například v Canterburských povídkách anglického spisovatele Geoffreye Chaucera či v poezii Francoise Villona. V době renesance najdeme prvky ironie v Boccacciově Dekameronu, cyklu satirických románů Gargantua a Pantagruel Fracoise Rabelaise či u Cervantesova Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha. Velmi důležitou byla ironie i v období romantismu, kdy byla chápána jako určité uvědomění si své vlastní svobody, která autorovi v dílech umožňuje, aby si protiřečil, aniž by tento protiklad musel nějak vysvětlovat. V české literatuře se s ironií setkáváme v básnických skladbách Tyrolské elegie a Křest svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského, buřičské poezii Františka Gellnera či v divadelní tvorbě spojené s Osvobozeným divadlem, Divadlem Semafor či Divadlem Járy Cimrmana.