Jméno: Charles Baudelaire
Zařazení: Spisovatelé
Přidal(a): Pavla
Charles Baudelaire (1821 – 1867)
Francouzský básník, překladatel, umělecký kritik, významný inovátor, jehož sbírka „Květy zla“ je považována za jedno z nejvíce inspirativních děl svého druhu, které bylo v Evropě v 19. století vůbec napsáno. Jeho tvorba měla obrovský vliv na moderní poezii. Patřil k tzv. prokletým básníkům.
Narodil se 9. dubna 1821 v Paříži jako Charles-Pierre Baudelaire. Byl jedináčkem a mezi jeho rodiči byl velký věkový rozdíl. Otec, jenž byl knězem, zemřel již v roce 1827, ale stihl svého malého syna zasvětit do krás umění, což se Baudelairovi navždy vrylo do paměti. Po otcově smrti silně přilnul ke své matce, avšak ta se brzy znovu provdala. Jejím novým chotěm se stal důstojník francouzské armády, který se postupně vypracoval až na generála a získal post velvyslance v Osmanské říši a ve Španělsku, poté byl i senátorem. Baudelaire se s otčímem neměl v lásce.
Když byl otčím převelen do Lyonu, jeho nová rodina tam přesídlila s ním. Baudelaire zde začal studovat na gymnáziu. Po návratu do Paříže navštěvoval prestižní lyceum a začal psát básně, ale setkal se s nepochopením a jeho básně byly označeny za projev mladické zkaženosti. Byl vyloučen z důvodu nedostatku kázně. Ve studiu pokračoval jinde a stal se studentem práv. V tom samém období si užíval nespoutaného života v latinské čtvrti a navázal spojení se zdejšími literárními kruhy. Nevázaný životní styl a styky s prostitutkami měly za následek onemocnění, které ho postupně připravilo o život.
V červnu roku 1841 byl Baudelaire poslán otčímem do Indie. Pokus o Charlesovo vymanění ze špatné společnosti však nevyšel. Baudelaire vystoupil už na Mauriciu a vrátil se předčasně. Zkušenost s tropy obohatila jeho imaginaci a ovlivnila jeho další tvorbu. V roce 1842 dostal Baudelaire přístup k dědictví a vrhl se na poživačný styl života. Polovinu peněz prohýřil během dvou let. Utrácel za oblečení, knihy, obrazy, drahé víno, hašiš i opium. Osudové bylo jeho setkání s Jeanne Duvalovou, která se stala jeho velkou múzou. Mulatce přezdíval „černá Venuše“, a právě ona se stala inspirací pro mnoho básní z jeho nejznámější sbírky „Květy zla“.
V roce 1844 zařídila Baudelairova rodina, aby byl jeho přístup k dědictví omezen. Baudelaire se stále více zadlužoval a byl finančně závislý na matce. To se odráželo na jeho psychice, pokusil se i o sebevraždu. V roce 1845 mu vyšla sbírka „Lesbičanky“, v roce 1847 vydal novelu „Fanfarlo“, ve které vystupuje antihrdina, který je vlastně zobrazením autora. V té době ho zaujalo dílo E. A. Poa a vrhl se na jeho překlad. Ten je mnohými kritiky označován za lepší než samotný originál. Roku 1848 byl aktivním participantem revolučního hnutí.
V roce 1857 vydal Baudelaire své vrcholné dílo „Květy zla“. Následně byl konfrontován s negativní kritikou, pohoršením, a byl hnán až k soudu, což pro něj představovalo hořké zklamání. Po smrti svého otčíma se alespoň zlepšily kontakty s jeho matkou. Kvůli neúspěchu své sbírky byl ovšem následující roky svého života pronásledován pocitem deziluze a úzkostmi z vlastního zklamání. Pokračoval v psaní a na napsání výtvarných kritik mu byla přidělena podpora od ministerstva školství. Z finančních těžkostí se ale nevymanil, navíc se prudce zhoršoval jeho zdravotní stav. Zemřel 31. srpna 1867. Je pohřben na hřbitově Montparnasse.
Výběrově z díla:
„Fanfarlo“ (1847) – Novela, jejímž hlavním hrdinou je Samuel Cramer, který má mnohé společné s autorem – jedná se tedy o dílo s autobiografickými, sebeparodujícími prvky. Cramer střídavě touží po vážené Madame de Cosmelly a po erotické tanečnici a herečce v jedné osobě, jež vznikla na základě inspirace v podobě autorovy milenky Jeanne Duvalové.
„Květy zla“ (1856, 1861) – Lyrická sbírka obsahující 126 básní (1861), rozdělených do šesti oddílů: Splín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Revolta, Smrt. Sbírka vyvolala ve své době značnou vlnu nevole a největší kritiky se dočkala báseň „Zdechlina“. Baudelaire musel po soudním procesu několik básní vyřadit a celou knihu reorganizoval. Dnes je naproti tomu sbírka chápána jako stěžejní dílo moderní poezie. Pojetí lidského života a lásky je zde dualistické. Baudelaire rozlišuje mezi prokletou láskou smyslnou a ideální láskou, jež je nedostupná. Na rozdíl od básní psaných v duchu romantismu jsou Baudelairovy básně v přímém kontaktu s reálným životem se vším, co přináší, včetně jeho negativních stránek. Stěžejním prvkem je silný kontrast mezi ideálem a skutečností.
„Umělé ráje“ (1860) – Prozaická sbírka obsahuje tři soubory textů, ve kterých autor popisuje stavy drogového opojení. Varuje před nebezpečenstvím, které skýtají.
„Malé básně v próze (1869) – Vedle sbírky „Květy zla“ druhá autorova nejvýznačnější kniha. Prozaické básnické dílo, jež obsahuje padesát poetických textů. Baudelaire v této knize krom jiného přináší pro poezii nové téma, neboť se zaměřuje rovněž na osamění člověka v anonymním davu. Klade důraz na soucit s nejvíce zranitelnými lidmi.
