Jméno: Dialekt
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Pojem dialekt se používá pro označení útvaru národního jazyka, který se používá především v běžném neoficiálním mluveném styku. Českým synonymem je výraz nářečí. Dialekty souvisejí s územní diferenciací národních jazyků a setkáme se s nimi téměř ve všech světových jazycích.
Základní znaky dialektů
Množství různých nářečí a jejich vznik souvisí především s rozlehlostí území a s jeho historickým rozdělením na jednotlivá feudální panství v době středověku. To společně s poddanstvím a nevolnictvím, které znemožňovalo libovolné stěhování poddaných, bylo jednou z hlavních příčin odlišné mluvy těchto území, která jsou z dnešního pohledu třeba i sousedními kraji. Tradiční dialekty dnes vlivem migrace a médií pomalu zanikají, obecně se dá říci, že nejaktivněji je udržuje starší generace na venkově.
Základní dialekty v českém jazyce
Na území České republiky se vydělují čtyři základní skupiny dialektů.
- Vlastní české dialekty – typické pro západní a východní Čechy a také pro jihozápadní Moravu (například celej tejden, kyselý mlíko, vodpoledne)
- Dialekty středomoravské neboli hanácké – vyskytující se především na západní, střední a jižní Moravě (například staré mlén, móka, oni nesó)
- Dialekty východomoravské neboli moravskoslovenské – s těmito dialekty se lze setkat zejména na Valašsku a Slovácku (například mucha, břuch, kožuch, nésl, děkovál)
- Dialekty slezské či lašské – charakteristické pro severovýchodní okraj Moravy až k Ostravě a na území českého Slezska (například stary mlyn, muka, svica, přízvuk na poslední slabice)
Základní odlišnosti mezi těmito skupinami dialektů lze ukázat na větě: Dej mouku ze mlýna na vozík.
- Dej mouku ze mlejna na vozejk (vlastní české dialekty)
- Dé móku ze mléna na vozék (dialekty středomoravské neboli hanácké)
- Daj múku ze mlýna na vozík (dialekty východomoravské neboli moravskoslovenské)
- Daj muku ze młyna na vozik (dialekty slezské či lašské)
Kromě dialektů se lze setkat i s termínem interdialekty neboli nadnářeční skupiny, které vznikaly a stále vznikají jednak sbližováním jednotlivých dialektů v určitém větším regionu, kdy se stírají jejich nejvýraznější rozdíly, a jednak pronikáním spisovné češtiny do tradičních dialektů. Hlavními čtyřmi interdialekty jsou obecná čeština, obecná hanáčtina, obecná moravská slovenština a obecná laština. Nejrozšířenějším interdialektem je obecná čeština, vycházející ze středočeského dialektu a obsahující hláskoslovné a tvaroslovné prvky společné všem českým dialektům, její nejvyhraněnější podobou je tzv. „pražština“.
Dialekt v literatuře
S různými typy dialektů se lze setkat i v literatuře, především v dílech pocházejících z devatenáctého století, kdy v souvislosti s realismem a snahou o objektivní zachycení skutečnosti autoři jazyk často přizpůsobovali místu, kde se děj jejich románu či dramatu odehrával. Typickým příkladem tak je například užití jihomoravského dialektu v divadelní hře Maryša bratří Mrštíků či jihočeského dialektu v Našich furiantech Ladislava Stroupežnického.
