Nářečí

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

literatura

 

Jméno: Nářečí

Zařazení: Literární pojem

Přidal(a): David Hampl

 

Pojmem nářečí se označuje specifický útvar národního jazyka, se kterým se můžeme setkat zejména v neoficiálním mluveném styku. Kromě výrazu nářečí lze použít i pojem dialekt. S nářečími se lze setkat nejen v českém jazyce, ale také v dalších světových jazycích. Souvisejí především s územním rozdělením státu a také s jeho historickým vývojem.

 

Základní znaky nářečí

Vznik a rozdělení nářečí sahá většinou daleko do minulosti, v případě českého státu přibližně do dvanáctého století, kdy bylo území rozděleno na velké množství jednotlivých feudálních panství. Navíc poddanství a nevolnictví po mnoho staletí znemožňovalo stěhování obyvatel a tím přispělo ke vzniku odlišné mluvy v obcích, které dnes najdeme jen několik desítek kilometrů od sebe. Od dvacátého století ale vlivem působení médií a také zvýšenou měrou migrace obyvatel, například za prací, dochází k postupnému mizení nářečí a stírání jejich vzájemných rozdílů. V současné době tak klasická nářečí přežívají už jen na venkově, zejména díky starší generaci.

 

Základní nářeční skupiny v českém jazyce

Na našem území lze rozlišit čtyři nářeční skupiny, které se liší především změnami v použití samohlásek při skloňování či časování.

  • Vlastní česká nářečí – charakteristická pro území západních a východních Čech a také pro jihozápadní Moravu (například celej tejden, kyselý mlíko, vodpoledne)
  • Středomoravská neboli hanácká nářečí – s nimiž se lze setkat zejména na západní, střední a jižní Moravě (například staré mlén, móka, oni nesó)
  • Východomoravská neboli moravskoslovenská nářečí – vyskytující se především v oblasti Valašska a Slovácka (například mucha, břuch, kožuch, nésl, děkovál)
  • Slezská či lašská nářečí – typická zejména pro severovýchodní okraj Moravy až k Ostravě a na území českého Slezska (například stary mlyn, muka, svica, přízvuk na poslední slabice)

V současné době, kdy se stírají rozdíly mezi jednotlivými nářečími v rámci jedné nářeční skupiny, dochází k tomu, že z různých nářečí vznikají tak zvaná nadnářečí. Ze skupiny vlastních českých nářečí tak vzniká nadnářečí známé jako obecná čeština, ze středomoravských nářečí vzniká obecná hanáčtina, z východomoravských nářečí vzniká obecná moravská slovenština a ze slezských nářečí obecná laština.

 

Nářečí v literatuře

Používání nářečí bylo typické zejména pro realistickou literaturu, prózu i drama, druhé poloviny devatenáctého století, kdy jazyk díla sloužil jako jedna z charakteristik místa, kde se děj odehrával, i postav. Velmi známým příkladem použití nářečí v literatuře je hra Maryša Viléma a Aloise Mrštíkových, která je napsána v jihomoravském nářečí. Dalším příkladem jsou například divadelní hry Ladislava Stroupežnického či Gabriely Preissové. Z prozaických děl uveďme především romány a povídky autorů tak zvaného venkovského realismu, jako například Karel Václav Rais, Antal Stašek, Teréza Nováková či Jan Herben. S chodským nářečím se ale setkáme také v některých knihách Boženy Němcové.