Jméno: Fraška
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Fraška je dramatický žánr, konkrétně se jedná o určitý specifický typ komedie, pro který je typický vtipný děj a šťastný konec. Od klasické komedie se liší především tím, že hodně pracuje s nadsázkou. Kromě cíle pobavit také často upozorňuje na určité špatné lidské vlastnosti či společenské nedostatky, vždy ale humornou formou.
Základní znaky frašky
Slovo fraška pochází z latinského farsum, tedy žert. Stejně jako klasická komedie vznikla ze slavností, které se v antickém Řecku pořádaly na počest boha Dionýsa, oblíbená byla především na Sicílii, a stejně jako ostatní dramatické žánry je tvořena pouze jazykovými promluvami jednotlivých postav a scénickými poznámkami. Základními znaky jsou především zajímavá zápletka a také různé povahy postav, které v ní vystupují, vše je navíc doplněno nadsázkou. Dochází tedy k záměrnému zveličení určité věci, informace, jejího významu či důležitosti. Cílem této nadsázky je zdůraznit určité jevy. Postavy mají často záměrně zjednodušený charakter. Další typickou součástí jsou nejrůznější humorné situace, které často využívají určitá ustálená schémata, a gagy. Specifickou podobu má v polské literatuře, kdy se tímto pojmem se označuje krátká veršovaná satirická báseň podobná epigramu, jedná se ale pouze o specifikum polské literatury.
Nejznámější autoři světových a českých frašek
V antice byl nejvýznamnějším autorem pravděpodobně Epicharmos, jehož nejznámějším dramatem je tak zvaná Sicilská fraška. Epicharmos zavedl do frašky určité nové prvky, které ji odlišovaly od klasických komedií, například vypustil sbor, často využíval karikaturně laděné mimické scénky. Prvky frašky můžeme najít také v některých hrách římského dramatika Plauta, který je autorem známé Komedie o hrnci, která se později v sedmnáctém století stala inspirací pro Molièrova Lakomce. V době středověku došlo k mírnému upozadnění, vyvíjela se jako určitý specifický typ církevní divadelní hry, v českém prostředí se jedná především o divadelní hru Mastičkář. Největšího rozvoje dosáhla v šestnáctém století, především v renesanční Itálii, kde byla známá pod názvem commedia dell´arte. Na commedii dell´arte navázal v době klasicismu italský dramatik Carlo Goldoni, v jeho hrách se setkáváme s charakteristickými postavami jako sluha Harlekýn, komorná Kolombína, starý bohatý a lakomý obchodník Pentalone, a především s improvizací, herci měli jen stručný scénář s dějovou strukturou. Mezi jeho známé komedie patří například Sluha dvou pánů či Poprask na laguně. I v některých komediích francouzského dramatika Molièra jsou patrné určité prvky typické pro frašku.
Od osmnáctého století potom dochází k další diferenciaci frašky a vzniká velké množství jejích nejrůznějších podtypů, například frašky strašidelné, kouzelné či fraškovité travestie, které se staly velmi oblíbenou formou především lidového divadla, byly určené i pro ne příliš vzdělané publikum. V moderní době její prvky dodnes najdeme v nejrůznějších autorských divadelních hrách, které se hrají především v avantgardních divadlech, dále v grotesce i v absurdním dramatu.
