Kniha: Hřbitovní kvítí
Autor: Jan Neruda
Přidal(a): Markét
Jan Neruda
- Český básník, prozaik, novinář a umělecký kritik
- Byl vůdčí osobností literární generace Májovců, která se zformovala kolem almanachu Máj (1858).
- Narodil se do chudé rodiny na Malé Straně
- Vystudoval gymnázium a poté studoval práva a filozofii
- Od roku 1860 pracoval v redakci deníku Čas, Hlas, později také Národní listy
- Cestoval-navštívil Německo, Itálii, Francii a Egypt
- Celý život bez trvalé lásky
Díla:
- Kniha veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční, Povídky malostranské, Arabesky
Literárně-historický kontext
Jan Neruda byl vůdčí osobností generace Májovců, která se zformovala kolem almanachu Máj (1858). Sbírka Hřbitovní kvítí vznikla v roce 1857 a poprvé vyšla roku 1858; její skeptické a sociální ladění rozbor spojuje také se situací za Bachovy vlády a s návazností na Máchovu rozervanost.
Rozbor díla: Hřbitovní kvítí
- Nakladatelství: Vydalo nakladatelství Vilém Šmidt v roce 1941.
- První vydání vyšlo v roce 1858 (sbírka byla napsána o rok dříve, v roce 1857).
- Poezie, básnická sbírka
Téma, myšlenka, námět a motivy:
- celá kniha se nese na vlně skepse, pesimismu, beznaděje, zmaru a osamění
- sám Neruda se cítí velmi osaměle, byl skepticky naladěný
- silně na něj dopadala situace ve společnosti, tedy Bachova vláda, na kterou reagoval
- objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou, nedůvěřuje lásce ani lidem
- protest proti pokoře, smutek je tu doplňován pocitem vzpoury proti pokoře
- Neruda byl považován za nevděčníka a provokatéra, hlásí se k odkazu Máchy – jeho rozervanosti, liší se ale sociálním podtextem mnohých básní
- inspirací pro vznik sbírky byla smrt autorova přítele Antonína Tollmanna, jemuž je věnována
Kompozice:
- lyrika, jednotlivé básně jsou číslovány (dohromady 52 básní)
Jazyk a styl:
- jazyk spisovný, složitý pořádek slov
- psáno ve verších, čtyřverší, rým sdružený, střídavý (květem, kloní, světem, roní)
Jazykové prostředky:
- personifikace (hruda zvoní)
- eufemismus (skonal)
- přirovnání (jako ráno)
- hyperbola (leží tuto na tisíc)
Obsah a téma jednotlivých básní:
- Básně zaměřené na:
- smysl poezie (19-23)
- lásku (24-34)
- morální status hříchu a nevinnosti (35-38)
- vztah humoru a smutku (40-43)
- bláznovství (44-46)
- postavení básníka samotného (47-52).
- Tematické dělení v první části sbírky:
- „dušičkovou“ náladu vyvolanou hřbitovní atmosférou (1,2)
- téma chudoby (3-7)
- otázky věčnosti, času, trvání či pomíjivosti těla a ducha (8-17).
- Téma lásky lze dále rozdělit do dvou kategorií:
- pocit lásky zklamané v duchu Máchova romantismu a obavy z podlehnutí milostnému citu, ztráta lásky
- toto členění se vysvětluje nestálostí Nerudova milostného života, především problémy ve vztahu k Anně Holinové.
Úvodní báseň
- o Antonínu Tollmannovi
- začíná uvedením do hřbitovního prostředí, kde je pochován už čtvrtým rokem jeho přítel
- poté poprosí hrobníka, aby mu ukázal, kde jeho přítel leží, dozví se, že měl problémy v lásce, což Neruda považuje za příčinu smrti
„A jak umřel?“ –
„Puklo mu srdce,
že mu oplatila lásku nevděkem“
-následující část ukazuje povrchně povahu zesnulého- idealista, který na to doplatil
„a tvé oko nad zbořeným světe
idealův hořkou slzu roní“
-nakonec vzpomíná na společně strávený čas, vyjadřuje kontrast povah a také to, že se opět setkají
„Líhávali na jednom jsme loži
a tys horlil pro mou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mně pouhá skutečnost.
XV
- nadsázka a černý humor: „Odkud, bratře?“ – „Z lebky básníkovy.“
- setkání 2 červů- jeden přilezl z básníkovy lebky a druhý z lebky učence
- zjistili, že je stejná, jako kteréhokoli jiného člověka:
„Myslím, bratře, že ti geniové
jsou jak ona pod sklenicí svíce;
posvítí-li jiným se tnou brodícím,
nezbyde jí samé nic pak více.“
XXI
- reaguje na ryze české prostředí a bere inspiraci z české lidové písně
- věnována Erbenovi, přiznává mu velké sympatie a obdiv k jeho dílu
„oblaků chtít rychlost spíšit,
toť by bylo rozumnější
nežli tvoje, pěvče Erbene,
písně chtít snad písní opěvovat“
XXX
- velmi živá, melodická a lehce výsměšná kritizující tehdejší společnost, její přetvářku
- psána s ironickým podtextem
„Druhý den se dělili
o mých zámkův devět, // byly nevděčné, stěžovaly si
že jsem málo zůstavil,
nadělali klevet.
„Komu že mou bývalou
milenku dá máma?“ –
„O tu já se nestarám, // přímá řeč
postará se sama.“
Další citace:
Personifikace: „Porodila rosa kvítek malý“
Ironie: „radostí snad, že ti množství lidstva/ pro hřbitov už zase dozrává…“
-přemýšlí nad tím, kde se na takovém neveselém místě, jako je hřbitov, vzaly květiny. Dochází k závěru, že květiny symbolizují nenaplněné naděje mrtvých
„Snad ho sázela zde lidské ruka?
ba spíš myslím, že to pohrobená
láska jest i její druhá muka.“
Reakce na dílo, kritika:
- Dílo nebylo kritiky příznivě přijato, přesto se pokládá za jedno ze základních děl.
- Výsledkem ztráta sebedůvěry autora -> 10 let pauza od psaní veršů.
- Sbírka začala být uznávána až v 70. letech.
Vlastní názor:
Přesto, že je sbírka velmi pesimisticky laděna, velice se mi líbila. Téma je sice velice smutné, ale neodmyslitelně patří k životu. Zaujal mě způsob, jakým se Neruda vyjadřoval. Chápu, že byl odsuzován, některé pasáže jsou možná trochu přehnané. I tak se mi tato sbírka četla nejlépe. (četla jsem ještě Zpěv páteční a Balady a romance)
