Kniha: Jak jsem potkal ryby
Autor: Ota Pavel
Přidal(a): lachtan
Ota Pavel se narodil v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Velice se zajímal o sport. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec. Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující.
Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem. Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let v rodné Praze. Je pohřben na židovském hřbitově v Praze-Strašnicích vedle svého otce.
Dílo
Ota Pavel proslul knihami dvojího typu – povídkami se sportovní tematikou a povídkami z kraje jeho dětství – Křivoklátska. K místům kolem přívozu v Luhu u Branova, hospůdky U Rozvědčíka a kolem kouřimeckého přívozu. K řece Berounce a rybolovu měl silný citový vztah, a to se v jeho povídkách plně odrazilo. Možná proto se dnes mluví o těchto místech jako o kraji Oty Pavla.
Nejdříve vycházejí knihy ze sportovního prostředí:
Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského, Cena vítězství, Pohár od pánaboha, Syn celerového krále.
Pátá kniha sportovních příběhů – Pohádka o Raškovi vychází až po jeho smrti v roce 1974.
V roce 1971 vydali v Československém spisovateli první autobiografickou knížku – Smrt krásných srnců.
Druhá vychází až roku 1974 v Mladé frontě a jmenuje se Jak jsem potkal ryby .
Kromě slavných povídkových knih je Ota Pavel autorem rozhlasové dramatizace své povídky Omyl televizních scénářů, Kladno hází, Alfréd Jindra, Pohár za první poločas a filmového scénáře Poslední etapa . S Arnoštem Lustigem napsal předmluvu k fotografické publikaci Třetí celostátní spartakiáda, je autorem úvodu k fotografiím Viléma Heckela Hory a lidé. Je zastoupen v knize O rybářích a pro rybáře.
Po smrti O. Pavla vyšla celá řada výborů z jeho díla. Mezi ty nejlepší patří: 1977 Fialový poustevník, 1985 Zlatí úhoři, 1989 Výstup na Eiger, 1994 Jak šel táta Afrikou.
Jak jsem potkal ryby je kniha spisovatele a novináře Oty Pavla z roku 1974. Většina děje se týká rybaření; vypovídá o autorově vztahu k rybám, řekám a přírodě.
Kniha je osobitým druhem autobiografie. Vznikla v posledních letech jeho života, který předčasně skončil roku 1973, a vyšla posmrtně následujícího roku. Je rozdělena na tři oddíly nazvané Dětství, Odvážný mladý muž a Návraty které mají dohromady přes dvě desítky kapitol.
Znaky:
- soubor autobiografických povídek z autorova mládí, které mají společnou zálibu v lovení ryb a lásku k přírodě, která autora provázela odmalička až do smrti
- jazyk hovorový
Příběh se odehrává: ve středních Čechách, v Buštěhradě; v době života Oty Pavla (od druhé světové války)
Hlavní postava:
Ota Pavel – Žid, milovník přírody, rybář
Vedlejší postavy:
Hugo, Jiří – starší bratři Oty, také vášniví rybáři
Tatínek – Žid, rybář
Maminka Herma – nežidovského původu
Prošek – strýc Oty
Záruba – porybný, hodný člověk, ale hraje na zlého, aby měl pokoj od Němců
Dlouhý Honza – kamarád Oty, hezký, má úspěch u žen
Boleslaw Romanowski – Polák, býval velitel ponorky za války, velmi statečný
Otův tatínek je vášnivý rybář, čemuž se naučí i jeho synové. Nejmladší Ota je ale bratry odstrkován. Strýc Prošek mu říká Prdelka. Ota si myslí, že ho nemá rád. Strýc mu ale zhotoví první prut a Ota chytne svoji první rybu. Starší bratři ho vezmou mezi sebe. Všichni chodí rybařit, Ota nejraději do Starého rybníka v Buštěhradě.
Když vypukne válka, otec a dva starší synové jsou odvedeni do koncentračních táborů. Ota je malý, proto ho neodvedli. Zůstává sám s maminkou a aby se uživili, chodí pytlačit k rybníkům. Jednou je přistižen a hrozí mu velké nebezpečí; utíká. Chytne ho porybný Záruba a Ota si myslí, že ho chce zbít nebo zabít. Porybný mu ale řekne, aby hodně křičel, aby si Němci mysleli, že je bit. Ve skutečnosti mu ale nic neudělá a vlídně s ním zachází.
Když Hugo odcházel do koncentráku, poradil Otovi, že v Koníčkovic mlýně je jeden starý kapr. Hugo totiž dřív sloužil v tomto mlýně a kapra schoval do míst, kde není vidět. Ota se tedy vydává na cestu a přijde do mlýna. Mlynář mu řekne, že v jeho rybníce nic neuloví. Ale pokud uloví, je to jeho. Ota najde starého kapra, spolu s mlynářem ho vyloví, ale mlynář mu ho sebere a Ota musí jít domů s prázdnou. Po válce se Jirka, Hugo i tatínek vrací z koncentráků. Ota je už mladý muž, ale pořád miluje přírodu, rybníky, řeku Berounku, jako když byl malý chlapec. S kamarádem Dlouhým Honzou projíždí Vltavu na kanoi. Dlouhý Honza se od Oty naučí rybařit. Zažijí spolu mnoho dobrodružství, dostanou se do mnoha nepříjemných situací, ale ze všech šťastně vyváznou, hlavně díky Honzově výřečnosti a láhvi Becherovky, kterou lze uplatit i hlídače vod.
Ota v dospělosti hodně cestuje a rybaří po celém světě. Například se vydá na ryby v ponorce. Tam pozná pana Romanowského, který ho doprovází. Pan Romanowski se mu zdá jako „kancelářská myš, ze které udělali postupem času a protekce admirála“ , ale později zjistí, že to byl velmi statečný bojovník za války a lituje, že se tak unáhlil, když si o něm myslel špatné věci. Ota se ožení s Věrou a vydávají se do Bulharska k Černému moři. Tam Ota poprvé loví dravé ryby palamidy.
Když už jsou všichni bratři ženatí a ve středním věku, jezdí spolu na ryby a užívají pohody. Bratři si mezi sebou báječně rozumí, i když si někdy malinko vzájemně závidí, když někdo uloví větší rybu. Jirkovi se podařilo chytit jeho životní úlovek, obrovského kapra, se kterým se chlubil všem známým. Byl na sebe velmi pyšný.
Ota chce udělat svému tatínkovi radost k narozeninám. Ví, že tatínkovým snem je ulovit zlaté úhoře. To jsou malí úhoři, kteří se vyskytují ve velikém počtu. Otovi se podaří zlaté úhoře ulovit, nechá je vyudit a dá je tatínkovi jako předkrm svátečního narozeninového jídla. Tatínek se rozpláče radostí, ale když do úhoře kousne, zjistí, že je přesolený. Ota si ale nikdy neuvědomil, jak mu byl tatínek vděčný a jak na něj byl pyšný. Tatínek nalovil postupně jedenáct úhořů a všechny připravil na másle pro Otu. Byla to odměna za jeho dárek. Potom zemřel.
Ota Pavel trpěl duševní chorobou. Na zimní olympiádě v Innsbrucku zapálil selské stavení. Strávil pět let v léčebně pro duševně choré. Rád vzpomínal na své dětství, na vodu, na ryby, na přírodu…
Citace
„Vrátil jsem se a našel maminku pořád u těch hříbků. Ruce měla zabořené v hromadě hřibů a po tváři jí tekly slzy. „Proč pláčeš, maminko?“ „Když je hodně hub, bude válka!“ „To je pověra, maminko.“ „Říkala to teta Karolína. Před první světovou válkou prý taky takhle rostly. Tisíce bílých hřibů. A pak byla brzy bída a nouze.“ Příští rok nás zabrali Němci.“
Myšlenka díla:
Odpoutat se od starostí a problémů a myslet na přírodu, na dětství a na okamžiky, které dávají životu smysl a pohladí na duši.
