Kniha: Kartouza parmská
Autor: Stendhal
Přidal(a): Marianne
Charakteristika knihy:
– 500 stran, je rozdělena do 2 knih, 27 kapitol
– Název Kartouza Parmská je někdy mylně překládán jako Věznice Parmská, i když román nebyl nazván dle věznice, ale dle kartuziánského kláštera(proto Kartouza)
– Děj knihy se odehrává většinou v Itálii, v době po napoleonských válkách a Standhal chtěl svým dílem ukázat jaké panují poměry v na dvorech malých italských knížectví, jako například v Parmě a ukázat, jak mohou být někdy pletky šlechticů záludné.
Hlavní postavy:
Fabrizio del Dongo – mladý italský šlechtic, který obdivuje ideály francouzské revoluce a Napoleona. Touží stát se vojákem a pomoci Francouzům. Často o sobě tvrdí, že není schopen pravé lásky a neustále váhá, jestli svou tetu skutečně miluje a to až do té doby, než pozná skutečnou lásku ke Klélii
hraběnka Gina – Fabriziova teta, která ale nebyla o moc starší než on. Svého synovce tajně miluje, chce ho mít pořád u sebe a žárlí na všechny ostatní ženy. Proto se jej snaží dostat z každé nebezpečné situace. Na Parmském dvoře je velmi oblíbená, mluví se o ní jako o veselé a roztomilé osobě
Klélie Contiová – dcera velitele vězení, která je velice zbožná a neustále zamyšlená, často je sama a tento život jí vyhovuje, dokud se nezamiluje do Fabrizia.
Hrabě Mosca – Ministr vnitra na dvoře parmského knížete, je velmi oblíbený protože ani přes svůj vysoký úřad nezpychnul. Je sice o hodně starší než hraběnka, ale stejně se do ní zamiloval.
vladař Ernesto V. – typický absolutistický vladař, který se však neustále bojí o svůj život
Členění děje:
Členění děje je velmi neobvyklé.V prvních třech čtrtinách díla se téměř nic neděje, všechno je popisováno dlouze a rozvláčně, to, co se hodí hlavou hlavním hrdinům je často popisováno na více než pěti stranách. V poslední části se toho naopak děje až příliš a děj náhle dostává rychlý spád. Poslední tři stránky jsou plné nečekaných událostí a osudových zvratů, zestručněných na minimum.
Děj
Mladý italský šlechtic Fabrizio del Dongo se chce stát napoleonovým vojákem. Opatří si falešný pas a vycestuje do Francie. Kvůli svému italskému přízvuku a civilnímu oblečení je v Paříži zatčen jako špeh a zavřen do vězení. I když se z něj za pomoci žalářníkovy ženy dostane, myšlenka na vezení jej pronásleduje po celý život a vidí v něm svůj osud. Vydává se za husara a účastní se bitvy u Waterloo, je však zklamán, protože si všechno představoval úplně jinak, na bojišti panuje zmatek a tytam jsou slavné obrazy boje jaké si je v duchu maloval. I později se často ptal sám sebe, jestli byl skutečně v bitvě. Zatímco byl pryč, jeho proradný bratr Ascanio jej udal policii jako zrádce, který se přidal k francouzům. Po svém návratu se do něj zamilovala jeho teta a na její radu také odjel studovat do Florencie na kněze, než se situace uklidní. Teta Gina měla milence, hraběte Moscu a ti dva chtěli společně zařídit, aby se stal v budoucnu Fabrizio arcibiskupem. Společně se dohodli, že si vezme starého vévodu Sanseverina, který nechá jejich vztahu volnost a stáhne se do ústraní. Jako vévodkyně se nyní Gina dostala ke dvoru a mohla začít s Moscou pracovat na svém záměru. Dvůr si ji velmi oblíbil a vladař se do ní dokonce zamiloval. Všechno přálo jejím záměrům, Fabrizio se mohl vrátit do města. V ten moment se do něj zamilovala ještě více, by velmi výmluvný,rozvážný a dokázal opakovat to, co jej v semináři naučili, ale neztratil své bývalé nadšení. Zlom nastal, když si Fabrizio začal milostný románek s herečkou Mariettou. Její manžel, komediant Gilleti začal Fabriziovi vyhrožovat že ho zabije a jednou, když se oba dva potkali, jej Fabrizio zabil v souboji. I když to bylo zdánlivě bezvýznamné, političtí nepřátelé hraběte Moscy, liberálové, to použili jako záminku a Fabrizio,který se zatím skrýval ve švýcarsku byl lstí dopaden a odsouzen na deset let vezení. Byl vsazen do farenské věže, nejhlídanějšího místa parmské citadely. Když jej tam vedli, spatřil Klélii Contiovou a zamilovali se do sebe. Měla balkón zrovna naproti jeho oknu a tak si posílali vzkazy nebo se dorozumívali posunky. Klélie byla nešťastná, protože si měla vzít markýze Crescenziho. Fabriziova teta zatím plánovala jeho útěk. Fabrizio nejprve vůbec utéct nechtěl, protože pak už by se neviděl s Klélií, ale když se spolu jednou setkali ve věži, Klélie naléhala, ať raději uteče, nebo si to bude vyčítat. Fabrizio v noci uprchl z vězení. V ten samý den byl přiotráven Kléliin otec, velitel vězení a tak se zařekla, že už na Fabrizia nikdy nepohlédne. Ten se zatím skrýval s tetou ve Švýcarsku ale pořád musel myslet na Klélii. V Parmě nastoupil na trůn nový kníže a díky tetě s hrabětem byl Fabrizio omilostněn. Vrátil se do Parmy a stal se zástupcem arcibiskupa. Byl však hrozně nešťastný kvůli Klélii. Jednou se však přece jen sešli a domluvili se, že se budou scházet pouze v noci, aby ona neporušila slib. Z těchto nočních schůzek se nakonec narodil chlapec Sandrino. Když mu byly tři roky, Fabrizio chtěl, aby poznal svého pravého otce. Klélie měla předstírat že dítě je nemocné a když by její manžel odjel, dítě by naoko zemřelo. Bohužel chlapec z toho onemocněl doopravdy a následně na to také zemřel. Klélie se zhroutila a žalem zemřela také. Zdrcený Fabrizio odchází do kartuziánského kláštera a o pár měsíců později se také dočkal smrti. Jeho teta jej přežila o pouhý rok. Jen hrabě Mosca to všechno zdárně přečkal a kvůli neduživému mladému knížeti v Parmě je mocnější než kdy dřív.
Jazyk a styl:
– Jazyk je spisovný, v textu se často vyskytují italské výrazy, které jsou vysvětleny pod čarou
– Děj je vyprávěn ve třetí osobě
– Dílo je napsáno v romantickém duchu, ale projevuje se zde i realismus, např. v bitvě u Waterloo
Okolnosti vzniku díla a vliv na autora:
Stendhal( vlastním jménem Henri Marie Beyle) pocházel z bohaté francouzské rodiny. Jako desetiletý se navzdory svému otci tajně radoval z popravy krále a v dospělosti se účastnil napoleonova tažení. Byl jmenován konzulem v Itálii, pobyl tam 7 let a velmi si tento kraj a místní lidi zamiloval. Italové se mu zdáli vášniví a energičtí a v ničem se nepodobali upjatým Francouzům. Kartouzu napsal v roce 1938.
Za svého života byl docela neznámý a správně předpovídal, že bude pochopen až po roce 1880.
Vliv na další autory:
Kartouza Parmská ovlivnila pozdější realistické autory – líčení jeho bitvy u Waterloo se stalo vzorem pro realismus
Podle této knihy byl natočen i film Věznice parmská
