Červený a Černý – rozbor díla k maturitě (2)

 

Kniha: Červený a Černý

Autor: Stendhal

Přidal(a): červený a černý

 

 

 

 

 

Dílo je na pomezí realismu a romantismu. Jedná se o psychologický román (= popisuje psychologické vnitřní pochody hlavního hrdiny) s podtitulem Kronika roku 1830 (nebo Kronika XIX. století) z doby předrevoluční francouzské společnosti, v níž vítězí přetvářka, vypočítavost, touha po moci a slávě. Červená barva je pro Stendhala symbolem uniformy, revoluce, boje, lásky a vášně, černá symbolizuje uzavřenost, nenávist, církev a despotismus (neomezená vláda jednoho člověka).

 

Zařazení autora do literárněhistorického kontextu:

Stendhal byl jeden z největších francouzských spisovatelů 1. poloviny 19. století, kritického realismu a romantismu. V této době psali svá vrcholná díla například Viktor Hugo (drama Cromwell, román Chrám Matky boží v Paříži či román Ubožáci=Bídníci) a Alexandre Dumas (romány Tři mušketýři a Hrabě Monte Cristo)

 

Zařazení díla do kontextu autorovy tvorby:

Román (r. 1830) Červený a černý patří mezi 3 největší Stendhalovy romány. Zařazujeme ho také mezi Stendhalovy 3 díla s barevně symbolickým názvem. Dalším takovým je např. nedokončený román Lucien Leuwen (v podtitulu název Rudá a bílá nebo také opět nedokončená novela s názvem Růžová a zelená). Autor psal především o životech mladých vzbouřenců, kteří nesouhlasí s konvencemi společnosti a s nepřízní osudu. Mezi další díla patří prvotina Armance z roku 1827 nebo poslední dílo román Kartouza parmská z roku 1839.

 

Informace o autorovi:

Stendhal (vlastním jménem Henri Beyle) byl francouzský romanopisec, narozen v r. 1783 v jihovýchodní Francii v podalpském městě Grenoblu do zámožné měšťanské rodiny. Pseudonym Stendhal použil Henri Beyle poprvé ve spisu Dějiny malířství v Itálii v roce 1817, inspiroval se názvem německého města Stendal. Od mládí mu byly blízké osvícenské protimonarchistické a vlastenecké ideje. Od svých 17-ti let působil v napoleonské armádě v Paříži a nakonec se stal důstojníkem. Po roce 1814 se uchýlil do Itálie, odkud byl vypovězen pro podezření ze styku s tajným spolkem. Zpět se vrátil v roce 1830. Stojí na rozcestí romantismu a realismu. Jeho hrdinové se marně brání společenským normám, z hlediska citů a prožitků jsou pojati lehce autobiograficky, autor s nimi žije, stávají se jeho součástí. Než pochopí, že je to zbytečné, prohrávají, podléhají společnosti, opouští ideály a začínají se také přetvářet, aby si jich okolí vážilo. Dvacátá léta 19. st. prožil Stendhal ve Francii. Účastnil se bojů o novou francouzskou literaturu a začal psát své první romány (roku 1830 vychází první z jeho trojice velkých románů právě román Červený a černý). Stendhal zemřel roku 1842, ve věku devětapadesáti let, při jedné ze svých častých návštěv Paříže.

 

Hlavní postavy:

Julián Sorel – je mladý (asi 19-náctiletý) muž, syn vesnického tesaře. Má jemné skoro ženské rysy a havraní vlasy. I sám Julián si to o sobě někdy myslel a to něco svědčí o jeho povaze. Svého otce a bratry nenáviděl a opovrhoval jimi. Juliánovy povahové vlastnosti se dozvídáme z počátečních krátkých charakteristik a poté z jeho vlastních úvah, myšlenek a jednání. Spisovatel nám vlastně podává Juliánovu hlubokou psychickou analýzu. Je popisován jako velice inteligentní, duchaplný a nadaný muž. Dokázal se dokonce naučit zpaměti celou latinskou bibli, ale své inteligence bohužel využívá především pro své ctižádostivé plány. Ví, co chce a jde si tvrdě za tím. Snaží se všemi prostředky proniknout do lepší společnosti, protože se nechce smířit se svou chudobou a myslí si, že má právo žít. Je vášnivý a nepoddajný. Julián je ctižádostivý, touží po kariéře. Uvědomuje si, že v této době nelze vyniknout vojenským hrdinstvím. Zapírá tedy svůj obdiv k Napoleonovi a pokrytecky se chce dát na kněžskou dráhu.

 

Paní de Rénal – je manželkou Verriéreského starosty pana de Rénal, v jejichž rodině dělal Julián vychovatele jejich 3 dětí. Je popisována jako 30-letá velmi půvabná, přitažlivá a elegantní žena vysoké postavy. Nemá příliš mnoho životních zkušeností a proto nemá potřebu příliš mluvit, straní se okolní společnosti, tudíž si o ní ostatní příslušníci společenské smetánky Verriéres myslí, že je odtažitá a namyšlená. V 16-letech byla provdána za pana de Rénal, který si ji vzal pro její velké bohatství. Podvolovala se ve všem svému muži, kterého nemilovala a chápala ho jako svého pána.

 

Matylda de La Mole – dcera markýze de La Mole, velmi krásná a bohatá mladá dáma z nejlepších vrstev francouzské společnosti. Vychovali ji v klášteře Srdce Ježíšova, kde ji zahrnovali přehnaným lichocením a ona se díky tomu stala tak trochu rozmazlenou a myslela si, že má právo být šťastnější než jiné ženy, protože je z vysokého šlechtického rodu a má peníze. Byla to také velice chytrá, nadaná a přemýšlivá dívka. Četla tajně různé knihy, které v té době nebyly ženám vůbec přístupné (např. Voiltaira). Chtěla se vdát za svůj jakýsi ideál muže – muže hrdého, duchaplného, neobyčejného, hrdinského, který činí lásce nejhlubší oběti.

 

Vedlejší postavy:

pán de Rénal, farář Chélan, Abbé Pirard, markíz de La Mole, paní de Fervaques, kamarád Fouqué

 

Děj:

Kniha vypráví o chudém synku vesnického tesaře – Juliánu Sorelovi, který je velice ctižádostivý a nechce se smířit se svým nízkým postavením a chudobou. Vybral si dvě cesty jak vyniknout – černou a červenou cestu. Červená cesta je nazývána podle červeného vojenského sukna a vede přes důstojnickou hodnost v Napoleonově armádě. Černá cesta symbolizuje černou kněžskou sutanu a vede od vystudování teologie v semináři, až po nějaké výhodné místo kněze. A však než Julián dospěje, zhroutí se mu naděje červené cesty, a když už tedy nelze vyniknout vojenským hrdinstvím, zapře obdiv k Napoleonovi a rozhodne se udělat kariéru přetvářkou a pokrytectvím. Vydá se tedy po černé náboženské cestě, i když má k církvi odpor a pobožnůstkářství mu připadá směšné. Děj se odehrává ve Francii v době po napoleonských válkách, tedy 18.století. Rodina Juliánem opovrhuje, protože je fyzicky slabší než jeho bratři. Ale ctižádostivý Julián se nemíní nechal ušlapat a tak se začne stavět velice zbožným, naučí se Písmo svaté nazpaměť a také často chodí do kostela. Po čase zjišťuje nejbohatší podnikatel města a starosta Verriéres, pan de Rénal, že by pro své syny potřeboval vychovatele. Jediným důvodem k tomuto jeho činu je, že se snaží, aby vypadal před konkurenčními podnikateli města, že na to má. A tak si najme Juliána. Ten je velmi schopný, ale po čase se začne rozvíjet milostný vztah mezi ním a krásnou paní de Rénal. Jejich vztah je přičiněním žárlivé služky prozrazen a Julián si uvědomuje, že mohl díky svému citovému pobláznění téměř vše, co chtěl dokázat, ztratit. Opustí tedy paní de Rénal a vydává se na studium do semináře v Bourges, kde se spřátelil se s abbém Pirrardem, ředitelem semináře. Po nedlouhých studiích mezi studenty, kteří byli chudí vesničané a nestudovali teologii kvůli lásce k bohu, ale kvůli lásce k penězům, konečně dostává příležitost o jaké dávno snil. Stane se tajemníkem markýze de la Mole. Brzy prokáže zde v Paříži své výjimečné schopnosti a začíná být v jeho domě významnou osobou. Ale i zde mu úspěchy začíná znepříjemňovat láska. Markýzova dcera Matylda je velice krásná a chytrá. Zprvu Juliánem pohrdala, ale později začala obdivovat jeho duchaplnost a chytrost. Lásku chápala jako opravdový hluboký, hrdinský cit. Očekávala, že láska nebude couvat před překážkami, ale naopak, že vede k velkým činům. Proto se rozhodla vyzkoušet Juliána, je-li její lásky hoden a vyzvala ho, aby v jednu hodinu ráno vylezl po žebříku do okna jejího pokoje. Juliánovi se do tohoto šíleného činu příliš nechtělo, neboť si moc dobře uvědomoval, že měsíc přímo osvěcuje zeď, po které měl šplhat a že Matyldina matka má svůj pokoj přímo vedle jejího a její bratr přímo nad ním. Také přemýšlel nad tím, jestli tato výzva není od pyšné Matyldy jen léčkou, ale zvolil by si raději smrt než nazvání zbabělcem a tak se plně vyzbrojen a zaopatřen vydal k Matyldě, která se poté stala jeho milenkou. Od té doby se často scházeli a prožili ještě mnoho milostných trápení a nedorozumění. Julián se začal cítil velmi zamilovaně, přestože mu zprvu šlo také jen o touhu vyšvihnout se prostřednictvím Matyldy do lepšího postavení. Matylda zjistila, že je těhotná a byla odhodlaná si Juliána vzít za každou cenu. Její otec byl velmi rozhořčen, ale příliš ji miloval na to, aby se jí zřekl a tak se rozhodl jim pomoci. Julián dostal mnoho peněz a diplom husarského nadporučíka. Jelikož si ovšem dcera markýze de la Mole nemohla vzít syna obyčejného vesnického tesaře, byl podplacen vznešený, ale chudý šlechtic, který Juliána uznal za svého nemanželského syna. Julián se už tedy nejmenoval Sorel, ale de la Vernaye. Julián od svého budoucího tchána dostává vojenskou hodnost a tak se mu plní jeho sen. Markýz de la Mole si, ale před započetím příprav k sňatku, položil jednu podmínku a to, aby mu bylo posláno doporučení na Juliána od kohokoliv z Verriéres. Julián si, asi jen tak z ješitnosti, napsal o doporučení právě nešťastné a výčitkami svědomí trápené paní de Rénal, která po poradě s knězem vypsala celý svůj příběh a svatba se na základě tohoto dopisu zrušila. Když o tom uslyší Julián nevidí neslyší, tryskem jede do Verriéres. Tam při mši paní de Rénal, s úmyslem vraždy, postřelil. Za to je uvězněn a čeká na rozsudek smrti. Nežádal o milost, věděl, že není souzen za pokus o vraždu, ale že je to pouze zástěrka pro soud opovážlivosti selského synka, který se vzbouřil proti nepřízni osudu. Veřejně prohlásil, že ví, že je vlastně odstrašujícím, exemplárním případem pro ostatní mladé chudé lidi, kteří se snaží dostat do vyšší společnosti. „Opovážlivost, že se chudý tesařský syn chtěl stát markýzem, to je můj zločin“, řekl přímo při soudním jednání. Při pobytu ve vazbě zjišťuje, že pro něj vlastně paní de Rénal znamenala více než Matylda, které se nyní snaží vším svým vlivem a schopnostmi dosáhnout Juliánovy svobody. To se jí ale nezdaří, a tak nakonec Juliána popraví. Když byl mrtev, Matylda, šílená bolestí a nevyplněnou láskou, vzala hlavu svého milence a vlastníma rukama ji pohřbila. Tři dny po jeho smrti umírá i paní de Rénal.

 

Kompozice díla:

Kniha je rozdělena do dvou dílů, z nichž první má 30 kapitol a druhý díl 45. U každé kapitoly je na začátku citát od různých autorů (př.„Řeč bylo člověku dána na to, aby skryl svou myšlenku.“ R.P. Malagrida). Autor vkládá do knihy mnoho fantazie. Jazyk je proto velmi barvitý, bohatý a rozvinutý. Je zaměřen především na smysly čtenáře, aby vnímal a pochopil hluboké citové a myšlenkové pochody postav. Děj a popisy oživují přímé řeči.

 

Jazykové prostředky: (ukázka kap. 35, str. 258, Julián přijel do Verriéres s úmyslem zabít paní de Rénal)

 

Přijel do Verriéres v neděli ráno. Vešel do obchodu se zbraněmi. Jeho majitel mu blahopřál ke štěstí, které ho nedávno potkalo. byla to právě místí novinka.

Juliánovi dalo mnoho práce, než mu obchodník porozuměl, že chce dvě pistole. Na jeho přání je puškař nabil.

Zazněly tři údery zvonu. To je ve francouzských vesnicích všem známé znamení ohlašující po rozličném ranním zvonění počátek mše.

Julián vešel do nového verriérského kostela. Všechna vysoká kostelní okna byla zastřena rudými záclonami. Octl se několik kroků za lavicí paní de Rénal. Zdálo se mu, že se vroucně modlí. Při pohledu na ženu, která ho kdysi tolik milovala, roztřásly se mu ruce, takže nemohl svůj záměr hned provést. „Nemohu,“ řekl si, „tělo mi vypovídá službu.“

V tu chvíli ministrant, jenž přisluhoval při mši, zvonil k pozdvihování. Paní de Rénal sklonila hlavu a záhyby šálu ji na chvíli téměř úplně hlavu zakryly. Julián ji už tak dobře nepoznával. Vystřelil po ní, ale nezasáhl ji. Vystřelil podruhé; paní de Rénal klesla na zem.

 

personifikace: tělo mi vypovídá službu

inverze: záhyby šálu ji na chvíli téměř úplně hlavu zakryly, při pohledu naženu roztřásly se mu ruce

přímá řeč: „Nemohu,“ řekl si

epiteton: rudé záclony

univerbizace: novinka (nová zpráva)

 

Aktualizace:

Příběh Juliána z Verriéres je podobný určitě hodně lidem v dnešní době. Tím myslím již zmíněné lhaní, přetvářka a pokrytectví vůči svému okolí, za cílem zviditelnit se, vypadat lépe a dostat se „výš“ v žebříčku vrstvení společnosti či dosáhnout velkého množství peněz. Dnes si toho můžeme povšimnout především v české politice. Zástupci vládních stran často hovoří o blahu občanů státu a přitom si na tom všem okolo nás naplní kapsy hlavně oni.

 

Vlastní hodnocení:

I přes poutavý děj se mi kniha moc dobře nečetla. V některých částech byly situace moc dopodrobna popisované i přesto, že jsem se dočetla, že na rozdíl od jiných autorů kritického realismu, Stendhal zdlouhavě nepopisoval prostředí, ale naopak jen pocity hrdinů svých knih. Na druhou stranu v jiných částech jsem s napětím četla každé slovo. Kdyby nebyl Julián pokrytec, možná by byl prožil zcela klidný příjemný život. Myslím, že toto Stendhalovo dílo je poučné hlavně ve věcech lásky. Například poučení, abychom nikdy nezneužívali citů ostatních lidí, ať je to přátel nebo partnera. Často jsem se ale pozastavovala nad činy a myšlením Juliána, když například odsuzoval chudé lidi ze semináře, kteří se přetvařovali kvůli penězům, i když se tak často sám choval, aniž by si to uvědomoval.





Další podobné materiály na webu: