Kniha: Červený a Černý
Autor: Stendhal
Přidal(a): Ayvii
Červený a černý (Le rouge et le noir)
Stendhal – Henri Marie Beyle
Psychologický román na přechodu mezi romantismem s realizmem.
Znaky romantismu:
Důraz se klade na city a fantazii.
Protiklad snu a skutečnosti z toho vyplívá odcizenost od společnosti.
Hrdina je výjimečný člověk neschopný se přizpůsobit.
Nešťastně se zamilovává, poněvadž nemůže najít ideál.
Láska je důležitá pro jeho život a je schopen spáchat i trestný čin.
Končí tragicky.
Znaky realismu:
Neskresluje pohled na svět è Reálný pohled.
Objektivní přístup autora (stojí nad příběhem).
Hrdina se vyvíjí, kritika nedostatků součastného života.
Důraz na vědu (jako v romantismu)
Hovorová řeč, nářečí, archaismy
Vnitřní výstavba děje:
Expozice – Popis vesnice Veriéres, představení Juliána Sorela a rodiny de Renal.
Kolize – Julián svádí paní de Renal.
Krize – Julián svádí Matyldu.
Zvrat – Postřelení paní de Renal Juliánem.
Závěr – Poprava Juliána.
Červený – Napoleonská uniforma, symbol revoluce, láska, vášeň, otevřenost, aktivita, svoboda
Černý – Kněžský hábit, zpátečnictví, uzavřenost, pasivita, nenávist
Stručný děj:
Město: Vérriers ( především), Besancon, Paříž
Rok: 1830
Julián Sorel je synem majitele pily. Je nenáviděn svým otcem pro svou postavu (jeho bratři jsou velmi urostlí) a pro jeho lásku k četbě. Často ho jeho bratři bijí.
Julián miluje Napoleona, ale nemůže o tom mluvit kvůli politické situaci ve Francii. Je vzděláván u faráře Chilana a přemýšlí o tom, že se stane duchovním. Naučil se celý Nový zákon na paměť.
Starosta de Renal se rozhodne, že nechá učit své tři syny latinsky, aby ukázal jak je bohatý. Julián je ohromí hned první den a plachá paní de Renal (žena starosty) si ho velmi oblíbí. Po nějaké době se do sebe zamilují. Ovšem pan starosta začne mít podezření díky anonymním dopisům od pana Velnoda. Oběma milencům dalo spoustu práce přesvědčit pana de Renal o opaku. To se jim povedlo, ovšem nebyl už tak důvěřivý.
Julián začal pomýšlet zase o kariéře duchovního. Byl doporučen farářem Chilanem do basanconského semináře, kde měl studovat. Vzhledem k problémům s panem de Renal tuto nabídku mile rád přijal. V Besanconu měl výborné výsledky a odhodlání. Spřátelil se s vedoucím semináře abbé Pirrardem. Díky tomuto člověku byl doporučen jako sekretář u markýze de la Mole.
Julián se tedy vydává do Paříže. Cestou se staví u paní de Renal, ale to nedopadne dobře. Markýz de la Mole ho v oblibě moc nemá, není urozený a navíc občas dělá gramatické chyby v dopisech. S postupem času si ho markýz oblíbí a dokonce mu zvedne i plat.
Nebyl by to Julián, aby se nezamiloval do markýzovi dcery Matyldy. Ta ho též milovala, ale jen dva dny. Vzpomněla si na jeho původ a lásku brala jako chvilkové poblouznění.
Jednou je Julián poprošen, aby zapisoval poznámky z jistého jednání a pak je přednesl vévody ze Stasburku. Zde mu jeho přítel, kníže Kozarov, dal pár rad jak svést dívčí srdce. A tak se Julián začal dvořit jiné a psal jí dopisy. Načež Matylda začala žárlit a padla Juliánovi k nohám a jemu se jí zželelo a skončili v objetí. Oba dva se vroucně milovali.
Ovšem jednoho dne se to Matylda rozhodla oznámit otci, ten zuřil. Chtěl, aby Matylda byla vévodkyní a to díky Juliánově postavení nešlo. Se vším se smířil a začal Juliána i finančně podporovat, ale stále doufal, že se mu stane něco zlého. Své dceři Matyldě oznámil, že pokud si ho chce vzít, musí se odstěhovat na venkovské sídlo.
V tu dobu se to dozvěděla i paní de Renal a napsala markýzi dopis, že Julián jeho dceru jen využívá kvůli penězům a postavení, stejně jako ji. Načež markýz napíše své dceři, že pokud si ho vezme, tak ji nechce už nikdy v životě vidět. Matylda to ukáže Juliánovy a on se v tom vzteku rozhodne zabít paní de Renal. Tu naštěstí jen postřelí, ale je vzat do vazby. Tam ho navštěvuje jak Matylda tak paní de Renal. Matylda na ní žárlí a má proč. Julián pochopí, že opravdu miluje paní de Renal.
U soudu bohužel neobstojí, v porotě je jeho sok pan Velnod soud skončí pro Juliána rozsudkem smrti, je popraven gilotinou. Jeho tělo odkoupí přítel a je pohřbeno za Vérries v jeskyni. Pohřbu se zúčastní i Matylda. Paní de Renal zemře po třech dnech se svými syny v náručí a Matylda si později vezme pařížského šlechtice.
Hlavní postava:
Julián Sorel je namyšlený, opovrhující , ale dokáže milovat. Opovrhuje vyšší vrstvou, ale zamiloval se do žen z této třídy. Chce bojovat za Napoleona a zároveň chce být knězem. Je velmi vášnivý, impulzivní a v jistém smyslu sobecký.
Ovšem krásný vývoj postavy je vidět na paní de Renal. Je to plachá, naivní dáma, která se bojí vyjádřit city a je velmi slušně vychovaná. Zamiluje se do Juliána i do jeho špatných vlastností, protože její muž není velkým milovníkem. A pak najednou se z této křehké dámy vyklube nesmírně žárlivá žena, která má pořád pro Juliána pochopení a je mu oporou. Na konci žalem zemře.
Jazykové prostředky:
Hyperbola, přirovnání, metafory, velmi spisovný jazyk jak autora tak i postav v přímých řečích, objevují se zde knižní výrazy, archaismy,velmi časté přechodníky, pár oxymóronů , slova přebraná z francouzštiny, vojenský a kněžský slang.
Profánní místo – světské místo
oznámenem v quotidiennu – oznámeném v denníku ( nějaký rozvrh knih, dle kontextu věty)
šloť o příspěvek
ilusí, musil – zastaralé (jde i o vydání z roku 1950)
plakal elegantně – oxymóron
Můj názor:
Zprvu se mi kniha nelíbila na prvních asi třiceti stranách autor popisuje postavy, město. Podle mě zbytečné a proto jsem to i přeskočila. Poté mě knížka začala neuvěřitelně bavit, po pár kapitolkách to zase kleslo, pak stouplo. Nemělo to naštěstí moc odboček a neměla jsem nepořádek v postavách. Jazyk, ač spisovný tak velmi srozumitelný. Žádná těžká souvětí, občas se tam vyskytla slova, kterým jsem nerozuměla. Musím říct, že kniha se mi z tohoto pohledu skvěle četla. Shrnula bych to tak, že se mi to i líbilo až na pár pasáží a Juliána Sorela bych za jeho chování opravdu nedokázala milovat.
