Červený a Černý – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Červený a Černý

Autor: Stendhal

Přidal(a): Červený a černý

 

Stendhal

• Vlastním jménem Henri Beyle [ánry bejl]
• Narodil se v roce 1783 v bohaté rodině. V dětství mu zemřela matka a s otcem si příliš nerozuměl. Jeho otec byl konzervativní a prakticky založený, ale také bezcitný. Stendhal se stal republikánem a ateistou snad právě proto, aby se lišil od svého otce. Údajně mu patří výrok: „ Boha omlouvá jen to, že neexistuje“.
• V roce 1821 ho rakouské úřady vypověděli ze země. Vrátil se do Francie a publikoval zde nejrůznější díla.
• Stendhal používá ve svých románech vášnivou lásku, jejich hrdinové neuznávají soudobou společnost, navenek se jí ale přizpůsobují, stávají se z nich tedy pokrytci. Pokud se ale společnosti postaví, zemřou.
• Stendhal se odlišoval od romantiků psaním neosobních a reálných románů.
• Měl velké sebevědomí, i když jeho románová tvorba nebyla příliš úspěšná.
• Píše o mladých mužích, kteří si budují svou kariéru, a při tom zneužívají náklonnosti starších žen vlivných mužů. Jeho hrdinové jsou často ctižádostiví, plni touhy po vášnivé lásce, zdánlivě dělají to, co se od nich čeká, ale nejsou s tím ztotožněni

Díla:

• Romány
  • Armance
  • Červený a černý
  • Lucien Leuwen -nedokončeno, román vydán v roce 1894
  • Kartouza parmská
  • Lamiel -nedokončeno, vydáno v roce 1889
• Novely
  • Italské kroniky – obsahují novely inspirované Itálií a italskou literaturou:
  • Růžová a zelená – nedokončená novela vydaná posmrtně v roce 1928)

 

Romantismus

• Byl ne jen umělecký směr 1. poloviny 19. stol., ale také postoj člověka. Formoval se v období mezi dvěma revolucemi-1789 ve Francii (Velká francouzská revoluce) a 1848 v celé Evropě. Název tohoto literárního a uměleckého hnutí pochází z francouzského slova romantique – jako v románu; ale také tajemný, fantastický. Stojí proti klasicismu a osvícenství. Vznikl v Anglii. Navázal na preromantismus. Romantismus se prolíná s realismem
• Romantismus kladl důraz na původnost, osobitost autora, na bezprostřední zážitek, na city a fantazii. Hlavní hrdina, který často splýval s autorem, byl výjimečný, často osamělý jedinec. Základním motivem se stal konflikt mezi individuem jako tvůrcem snů a ideálů společnosti, v níž převládaly peněžní vztahy (kdo měl peníze měl vše). Východiskem v tvorbě byl obdiv k minulosti, mystice, lidové slovesnosti, exotice a přírodě, únik do vlastního nitra. Láska jako jedno z hlavních témat zůstávala zpravidla nenaplněná. Vznikaly zejména lyrické balady básnické povídky (poemy). vyjadřuje hrdinovu vnitřní zkušenost, touhu po bohatých vztazích, lásce, ale dochází k rozporu mezi vnitřním světem hrdiny a okolním světem, mezi snem a skutečností.
• Ústřední hrdina splývá s autorem, je neschopný nebo nemá zájem se přizpůsobit společnosti, odcizuje se (stahuje se do sebe, začíná pociťovat osamění, prožívá vnitřní konflikty)
  • výjimečný člověk (cikán, loupežník, mrzák, zločinec, kat, vyvrženec apod.)
  • vyhraněný individualista (hledá únik ze společnosti – udělá nějaký významný čin; boj proti společnosti)
  • často se stává i revolucionářem
  • touží po lásce, ale nenachází ji
  • buď dosáhne ideálu, nebo zemře – dává si vysoké ideály
• Do popředí se dostávají anglické prvky(záliba v přírodě – různá jezírka). Autoři chtěli šokovat (harmonie kontrastů), zobrazování ošklivosti (oš­klivost je krása), autoři nezobrazovali skutečnost takovou jaká je. Důraz na národ, na národní jazyk, spisovatelé nechtějí napodobovat klasicismus, chtějí vytvářet nové estetické hodnoty, často se směšují žánry.

 

Představitelé

• Anglický romantismus
  • George Gordon Byron – nejznámější anglický romantický básník
    • Childe Haroldova pouť = epos o 4 zpěvech,
    • Don Juan = označováno jako literární kuriozita
    • Džaur
    • Beppo
  • Percy Bysshe Shelley– pocházel ze šlechtické
    • Odpoutaný Prométheus = veršované lyrické drama
    • Cenci = tragédie podle skutečné události.
  • John Keats
    • Óda na řeckou urnu
    • Proč jsem se zasmál v noci = sonet, staví proti sobě 2 motivy
  • Walter Scott – zakladatel hist. Románu.
    • Wawerly = 1.hist. román o skotském rodu.
    • Ivanhoe = román ze středověkých angl. dějin
    • Jezerní panna = básnická povídka o skotském panovníkovi.
  • Jane Austenová – antiromantička.
    • Pýcha a předsudek = román
• Německý romantismus
  • Novalis
    • Hymny noci =básnická kniha
    • Heinrich von Oftendingen= hledání modrého květu (symbol hledání smyslu života a poezie)
  • Ernst Theodor Amadeus Hoffmann
    • Životní názory kocoura Moura
    • Louskáček a myší král – pohádka
  • Jakob a Wilhelm Grimmovi- vědci ,přispěli ke vzniku folkloristiky
    • Dupynožka, Sněhurka a sedm trpaslíků, Jeníček a Mařenka, Brémští muzikanti, Šípková Růženka, O vlku a sedmi kůzlátkách, O Popelce
  • Heinrich Heine – německý básník a publicista.
    • Kniha písní = lyrická sbírka.
• Ruský romantismus
  • Alexandr Sergejevič Puškin
    • Evžen Oněgin – román ve verších.
    • Kapitánská dcerka = historická povídka.
    • Piková dáma = novela o karetním hráči.
    • Boris Godunov = hist.drama ze skutečnosti.
  • Michail Jurijevič Lermontov
    • Démon
    • Hrdina naší doby = 5 novel.
    • Maškaráda = divadelní hra.
• Polský romantismus
  • Adam Mickiewicz
    • Gražina = veršovaná povídka
    • Konrád Wallenrod = historická romantická povídka.
    • Pan Tadeáš = polský národní epos.
• Americký romantismus
  • Edgar Allan Poe
    • americký básník, prozaik -romantik
    • Havran– legendární baladická báseň
    • Zlatý brouk
    • Jáma a kyvadlo
    • Vrah jsi ty
• Francouzský romantismus
  • Viktor Hugo
    • Legenda věků = cyklus epické poezie.
    • Muž který se směje =
    • Chrám Matky boží v Paříži
    • Bídníci
  • Alfred de Musset
    • Zpověď dítěte svého věku
  • George Sandová – feministka, milenka Musseta a Chopina, ovlivnila B. Němcovou či K. Světlou
    • Historie mého života = román, autobiograf. rysy
  • Alexandre Dumas st. – jeden z nejoblíbenějších autorů své doby.
    • Černý tulipán
    • Hrabě Monte Christo
    • Tři mušketýři
    • Jindřich III. a jeho dvůr
    • Královna Margot.

 

Rozbor: Červený a Černý (1830)

• Dvoudílný román z období romantismu s podtitulem Kronika roku 1830.
• Odehrává se v různých sociálních vrstvách v předrevoluční Francii
• Přeložil: Otakar Levý z francouzského originálu Le Rouge et le Noir

 

Téma:

• Touha po kariéře, moci a slávě. Francouzská společnost plná přetvářek.

 

Význam:

• Poukazuje se zde na francouzskou společnost, na nenávist chudého mladého člověka vůči bohatým lidem. Nakonec je ale lhářství a přetvářka poražena. Červená zde značí barvu francouzské vojenské uniformy a černá barvu kněžské sutany.

 

Funkce díla:

• Je to dílo určené spíše pro odpočinek, jsou zde ale někdy i poučné prvky

 

Symboly:

• Červená barva symbolizuje napoleonskou uniformu, revoluce, otevřenost, aktivitu, vzrušení, lásku, svobodu
• Černá barva – kněžský hábit, zpátečnictví, uzavřenost, pasivita, nenávist, nesvoboda, černá společenská despocie a církev

 

Kompozice:

• Je chronologická. román je rozdělený na kapitoly.
• Má celkem 41 kapitol a na začátku každé kapitoly je nějaký citát.
• Každá událost v knize je do podrobná popsána

 

Znaky směru v knize

• Tajuplnost postav, nenaplněná láska. V díle je hodně duševních prožitků, dlouhé popisy (popisy myšlenek citů)‏. Hl. hrdina x společnost.
• Romantické znaky: Juliana – je chudého původu, nižší vrstvy, nenáviděný člen  rodiny, cítí se sám ve společnosti, není spokojen s dobou ve které žije . Paní de Renal – skrývá v sobě, co cítí. Matyldy – je také nespokojená s dobou ve které žije.

 

Analýza jazykového projevu

• Dlouhá souvětí, proložená několika větami jednoduchými, používání spisovného jazyka   obsahuje slova, které se už dnes neužívají , hodně přímé řeči a vypravování, přímé řeči oživují děj a popisy, střídání přítomného  a minulého času.  Stendhal psal ve svém rodném jazyce – ve francouzštině a do knihy vkládá mnoho fantazie jazyk je proto velmi barvitý, bohatý a rozvinutý. Časté vnitřní monology.

 

Záměr autora

• chtěl upozornit na to, že i chudí lidé mají právo na lásku k ženě vyšší společnosti a na vyšší postavení, o které Julián tak usiloval
• dílo je nadčasové

 

Místo děje:

• Francie, městečko Verrieres, Paříž, počátek 19. století (1826-1830)

 

Hlavní postavy

• Julián Sorel
  • velmi inteligentní, nadaný, duchaplný, hrdý, ale na druhé straně pokrytecký a sobecký
  • tajný obdivovatel Napoleona
  • chce se stát knězem
  • vysoká společnost jím opovrhuje
  • zamiloval se do pani de Renal
• Paní de Renal
  • velmi zbožná, inteligentní, chápavá, citlivá, velmi půvabná a elegantní žena vysoké postavy
  • manžela považovala za svého pána
  • velice obětavá matka
  • lásku pokládala za něco nepřirozeného
  • Julian byl její první a poslední láskou
• Matylda de la Mole
  • velmi chytrá, nadaná, krásná, hrdá, pyšná a bohatá dáma z nejlepších vrstev francouzské společnosti
  • středem pozornosti
  • tajně četla knihy
  • milovala Juliána

 

Děj:

Děj románu se odehrává ve Francii v 18. století – v době po napoleonských válkách. Hlavním hrdinou je syn tesaře Julián Sorel. Stává se vychovatelem 2 dětí starosty de Renal. Zamiluje se do paní de Renalové, a ačkoli je mezi nimi více než desetiletý věkový rozdíl, stane se jejím milencem. Na základě anonymních dopisů, adresovaných panu de Renal, je po nějaké době nucen odejít.

Julián odchází do jezuitského semináře, kde zůstává asi rok. V semináři není příliš oblíbený, a tak se na přímluvu abbé Pirarda stává tajemníkem markýze de la Mole. Seznamuje se s dcerou markýze, pyšnou a rozmazlenou Matyldou. Ta Juliánem nejprve opovrhuje, později se však do něj vášnivě zamiluje. Po nějaké době Matylda otěhotní. Markýz de la Mole povolí svatbu, avšak chce doporučení od někoho z jeho rodného města. Toho se ujme paní de Renal. Ta napíše pravdu o jejich vztahu a ze svatby tak sejde.

Juliána to velmi rozzuří. V záchvatu vzteku chce zabít paní de Renal, ale nakonec ji jen postřelí. Za tento čin má být popraven, ale paní de Renal i Matylda se přimluví, aby mu byla udělena milost. Julián ale nechce být omilostněn. Nechce přijmout milost od společnosti, kterou celý život odsuzoval. Ve vězení, kde čeká na smrt, jej navštěvuje paní de Renal. Julián zjišťuje, že ji opět miluje. Nakonec je popraven gilotinou.

 

Názory literárních kritiků

Stendhal byl ve své době oceněn jen hrstkou přátel a kritiků. Jeho knihy byly nečtené a opominuté. Nejlépe dokázal hodnotu Stendhalových děl ocenit Balzac. Velká část Stendhalových děl zůstala po dlouhé roky uložena v archívech a to i taková díla jako např. Lucien Leuwen či Henri Brulard, kteří byli doslova objeveni až koncem 19. století. Stendhalův odkaz byl ovšem ještě dlouho chápán a vykládán naprosto nesprávně. Zástupci diletantismu a dekadence chápali Stendhala, jako nadřazeného individualistu pohrdajícího lidským davem nebo jako výstředního nespokojence, bohéma,.. Pokřivili ho, vytrhli určité rysy jeho děl a zkreslili jeho odkaz. Literární kritici, kteří Stendhala naplno pochopili, si začali jeho děl všímat až mnohem později