Jméno: Kompoziční postupy v literatuře
Zařazení: Literární pojmy
Přidal(a): David Hampl, tCZ
Kompoziční postupy společně s kompozičními principy tvoří kompozici díla. Čas ve vyprávění můžeme charakterizovat jako posloupnost přednesu příběhu či informací. V literární teorii se jedná teoretický nástroj, kterým může autor určovat, jak nám budou podávány informace z průběhu děje, ale také za jak dlouhý čas (potřebný k přečtení či odehrání divadelní hry) je nám poskytnut různě dlouhý časový rámec informací. Spisovatel může ve svém textu postihnout události krátké chvíle, ale také roky, nebo dokonce celá staletí. Čas je při vyprávění jednou z nejdůležitějších nástrojů kompozice, tedy toho, jak je dílo (text) uspořádán. Každé dílo má svou určitou kompozici, kdy ta úplně nejzákladnější se nazývá jako chronologická. Rozhodně se ale nejedná o jediný způsob vyjádření děje – existuje mnohem více posloupností (kompozic), které mohou spisovatelé či vypravěči používat.
Kompozice v epice
Základní typy:
- Chronologický postup neboli chronologická kompozice je velmi důležitou součástí vyprávění určitého děje. Pokud se rozhodneme vyprávět něco prostřednictvím tohoto nástroje, pak vyprávíme děj, tak je stal v časovém sledu postupně. Autor se nevrací v rámci vzpomínek nebo snů v čase, jde čistě o vyprávění časově reálné. Například jsme někam přišli, tam jsme něco viděli a nakonec jsme odešli.
- Božena Němcová: Babička
2) Retrospektivní (zpětná)
- Úplným opakem chronologického postupu je retrospektivní postup. Tady nás vypravěč seznámí s tím, jak příběh dopadne, hned na začátku. Zbytek vyprávění poté je sledem dějů, které k tomuto konci vedly. Použití této techniky spočívá v tom, že i když známe konec, cesta může být stejně důležitá jako cíl, a rozhodně nebudeme ochuzeni – děj bude i tak zajímavý. Tento postup se používá v moderní próze a zejména v detektivkách, kdy se například můžeme dozvědět, že se stala vražda (ta může být popsána s odhalením nebo utajením pachatele).
- Běžné pro detektivní knihy
3) Rámcová (prstencová)
- Dalším druhem posloupnosti může být vyprávění jednotlivých příběhů, ve kterých vystupují různé postavy. Tyto příběhy jsou zasazeny do jednoho hlavního děje. Může jít o příběhy, které spolu zdánlivě nemají nic společného a jejich souvislost čtenář pochopí až s postupem času. Jedná se o velice zajímavou kompozici, která je zajímavá právě tím, že se v ní seznámíme s několika příběhy najednou.
- Pohádky tisíce a jedné noci, Dekameron, Canterburské povídky
4) Paralelní
- Pokud se vypravěč rozhodne pro paralelní postup, pak seznamuje své čtenáře s několika dějovými liniemi najednou. Děj se odehrává ve více časových rovinách současně.
Další typy kompozic:
5) Roztříštěná (tříštivá)
- V díle se navzájem prolínají časové i místní roviny, děj je v textu roztříštěn a nemusí tak čtenáři dávat smysl.
- J. Joyce: Odyseus; G. Apollinaire: Pásmo; W. Faulkner: Hluk a vřava
6) Mozaikovitá
- Obdobně jako v předchozím bodě je děj roztříštěný v čase i místě. V tomto případě však ze střípků postupně vzniká mozaika, tedy vytváří se jednolitý děj, který začíná dávat smysl.
7) Řetězová (katenální)
- Typická kompozice pro seriály – po vyřešení jedné zápletky přijde opět další zápletka s očekáváním následující epizody.
- Miguel de Servantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha; Alois Jirásek: F. L. Věk
Kompozice v lyrice:
1) Gradace
- Jedná se o druh stylistické figury, slova či slovní spojení jsou v textu uspořádány ve vzestupném či sestupném pořadí dle jejich významu a účinku.
2) Paralelismus
- Tato stylistická figura vzniká opakováním stejných či podobných syntaktických konstrukcí v na sebe těsně navazujících verších.
3) Kontrast
- Jedná se o výskyt protikladů v různých složkách díla (v jazykovém, tematickém či ideovém plánu).
Různé druhy kompozice
Autoři se ale často uchylují k tomu, že volí právě jiný, než základní chronologický postup. Dělají to za účelem zvýšení napětí, ke zvýšení pozornosti nebo vtáhnutí čtenáře do děje. V některých případech (jako je například u mozaikové nebo roztříštěné kompozice) je poměrně těžké sledovat dějovou linii, nicméně právě tímto „nechronologickým“ seřazením děje vyplývají na povrch skutečnosti, které by mohli při klasické chronologické kompozici zůstat utajeny.
Pro každé literární dílo je typická jeho kompozice. Také pro určitá období jsou typické určité druhy kompozice. Tak například pro antická díla je charakteristická právě chronologická kompozice. Pro středověk jsou typické jednak kroniky (snaží se být co nejobsáhlejší), u kterých se také osvědčil chronologický postup, tak také eposy, které již využívají i lineární kompozici.
