Konec Civilizace – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Konec Civilizace

Autor: Aldous Huxley

Přidal(a): Helenka

 

 

BRAVE NEW WORLD / KRÁSNÝ NOVÝ SVĚT / KONEC CIVILIZACE

 

Aldous Huxley

Autor, Aldous Leonard Huxley, se narodil 26. července roku 1894 ve městě Surrey, v Anglii. Je považován za anglického spisovatele, i když většinu svého života prožil ve Spojených Státech. Žánr, který ho nejvíce proslavil, je románový, psal ale i eseje, povídky, cestopisy, poezii a filmové scénáře. Většina děl ale do češtiny přeložena nebyla.
Narodil se ve Velké Británii, jeho otec byl Leonard Huxley (spisovatel) a matka Julie Arnoldová. Celkově pocházel z velmi vědecké a vzdělané rodiny, např. jeho děd byl velmi uznávaný přírodovědec na konci 19. století.

 

Romány: Ostrov, Paralely lásky, Kontrapunkt, Raněný slepotou, Zastaví se čas…
Povídky: Jacob‘s Hands, Little Mexicans, Two or Three Graces, Brief Candles…
Poezie: The Burning Wheel, Jonah, The Defeath od Youth, Leda, Arabia Infelix…
Eseje: Do What You Will, The Olive Tree, Teh Art Of Seeing, Brány vnímání, Nebe a peklo, Brave New World Revisited…
Filozofie: Věčná filozofie, Ends and Means
Sbírky: Text and Pretext, Collected Short Stories, Mókša : klasické spisy Aldouse Huxleyho o psychedelii a vizionářském zážitku
Životopisy: Šedá eminence: život v náboženství a politice, The Devils of Loudun

 

Autorův tvůrčí život by se dal rozdělit na dvě období:

  • Tzv. první tvůrčí období, do roku 1937

V roce 1911 vážně onemocněl a jeho zrak byl těžce poškozen, díky čemuž byl osvobozen z vojenské služby během první světové války. Studoval literaturu a to na Balliol College v Oxfordu. Ve svých sedmnácti letech napsal svůj první román, který ale nebyl zveřejněn. Ve svém dalším románu Crome Yellow, který napsal v roce 1921 popisoval (spíše karikoval) životný styl v Oxfordu nebo v Garsingtonu, kde v sídle Otolline Morellové trávil mnoho času během času první světové války. V Garsingtonu také potkal svou budoucí ženu Marii Nysovou.
K nejznámějším dílům tohoto období patří právě Konec Civilizace aneb Krásný Nový Svět, kde je Huxley inspirován jak fašistickým režimem v Itálii tak stalinistickým Sovětským svazem. Také byl velmi ovlivněn Frederickem Matthiasem Alexandrem, což je australský herec, který vymyslel takzvanou Alexandrovu metodu, která se zaobírá prací s tělem, díky čemuž se člověk může zabit svých škodlivých návyků. Původně mu sloužila k léčbě chronické únavy hlasu, která mu znemožňovala práci. Oproti tématu fašismu se v knize Eyeless in Gaza zaobírá pacifistickým tématem a v této knize i pojmenoval postavu podle F. M. Alexandra.
Z tohoto období pochází i několik sbírek a cestopisů.

 

  • Tzv. druhé tvůrčí období, odchod do USA

Toto období začalo přestěhováním se svou ženou a přítelem G. Heardem do Kalifornie. V tomto období se začíná zajímat o mysticismus, védanty -ortodoxní indická filozofická monoteistická škola- a meditaci. V tomto období napsal knihu Věčná filozofie (v originále The Perennial Philosophy) pojednávající o náboženských hodnotách a idejích, ke které byl inspirován seznámením se s Jiddem Krišnamurtim -indický filozof a básník- a také s lidmi kolem Swamiho Prabhavanandy –též indický filozof a duchovní učitel-.  Knihu The Art of Seeing, která byla vydána v USA v roce 1942, napsal po svých vlastních zkušenostech s Batesovou metodou Přirozeného zlepšení zraku. Uvádí, že po více než dvaceti letech je opět schopen číst bez brýlí a bez větší námahy. Jeho onemocnění zraku mu téměř znemožnilo studium, ale díky částečné rekonvalescenci a velkému vypětí vystudoval Oxford.
V roce 1953 se Huxley seznámil s mescalinem – halucinogenní drogou. Své zkušenosti s touto drogou popsal v knize The Doors of Perception (Brány Vnímání) a Heaven and Hell (Nebe a Peklo). Díky těmto experimentům, prohlubování znalostí o těchto drogách a svým ne negativním postojem k nim, se stal slavný mezi skupinou hippie a i mezi rockerskou subkulturou.

 

Laura Archerová, Huxleyho druhá žena, napsala jeho životopis. V roce 1960 mu byla diagnostikována rakovina krku a jeho stav se rapidně zhoršoval. V tomto období napsal svůj utopický román Island (Ostrov), ve kterém pojednává o správném užívání technologie a vědeckého pokroku a též nám zde představuje své názory na filozofii, náboženství –především buddhismus- a i psychedelické látky. Koluje fáma, že se Huxley předávkoval LSD, ale není to tak. Když umíral, poprosil svou ženu, aby mu dala LSD, chtěl totiž zažívat změněný stav vědomí v okamžiku smrti. Zemřel následujícího rána 22. listopadu 1963.

 

Konec Civilizace

je knihou vydanou v USA v roce 1932; v roce 33 byla přeložena do češtiny, ale větší úspěch zaznamenala až překlad z roku 1970 od Josefa Kostohryza a Stanislava Berounského.
Tento příběh je vědeckofantastická utopie proti utopii. Autor čerpá z poznatků ohledně moderní techniky a vědy, promítá svůj názor na vývin společnosti a popřípadě upozorňuje na možné strasti lidstva. Tato kniha by se dala zařadit ještě pod podskupinu ‚otřesné vize totalitním systémem‘ spolu s Georgem Orwellem a jeho Farmou zvířat nebo knihou 1984, se kterou bývá Krásný Nový Svět velmi často porovnáván. Právě s Orwellovou knihou 1984 a Zamjatinovou novelou My je Huxleyho novela jednou z prvních vizí budoucnosti, kterou inspirovaly diktátorské režimy v meziválečné Evropě.
Jeho vize budoucnosti je velmi pesimistická a brutální, ale sám přiznává, že Orwellova vize je mnohem horší. I když děj z knihy 1984 se asi jen těžko stane, vize Huxleyho jakoby se stávala reálnější a reálnější. V pohodlí svého gauče využíváme všemožných technologických vymožeností, holdujeme kultu mládí, řídíme se příručkami, jak vést nejlepší a nejzdravější a nejproduktivnější život, a naší „somou“ může být klidně televizní seriál, který sledujeme každý den ve stejnou hodinu.

 

Dějová osnova

Kniha začíná popisem Londýnské budovy, která nese název Ústřední Londýnská Líheň a Středisko pro Predestinaci, kde ředitel tohoto podniku provází studenty medicíny a seznamuje je s chodem práce, čímž se i my dozvídáme, o co vlastně půjde. Pohybujeme se v roce 632 po Fordu, což je někdo jako novodobý Bůh, který zavedl nový koloběh života. Společnost je rozdělena na skupiny podle inteligence a to od alfy + až po epsilony -, kde tyto skupiny spolu nespolupracují a jsou rozpoznatelné oblečením a i vzhledem. Děti se tu rodí ze zkumavky a už je předem jasné, jaké dítě bude zařazeno do jaké skupiny. Systém, který je zde zaveden, je propracován tak, aby populace byla inteligenčně vyrovnána a nebylo příliš mnoho alf + a nebo epsilonů. Už od zkumavky jsou vajíčka (posléze děti), ‚vyráběna‘ k určitému obrazu. Například gamám a dalším nižším kastám se do zkumavky přidává alkohol, aby jejich mozek zakrněl a inteligenčně se nevyšplhal výše, než je potřeba na manuální práce. Už narozené děti jsou rozděleny podle svých kast do pokojů, kde jim jsou dokola pouštěny moudra ohledně společnosti při spánku pod polštářem.
„..nosí zelené šaty,“ pronášel tich, ale neobyčejně jasný hlas právě uprostřed věty, „a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech a neumějí ani číst a psát. Kromě toho se oblékají černě, a to je ohavná barva. Jsem velice rád, že jsem beta!“
Následovala přestávka. Potom začal hlas znova.
„Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech…“
Ředitel opět zmáčkl knoflík. Hlas ztichl. Jenom jeho ševelící stín mumlal dále pod osmdesáti polštářky.[1]
Je jim do hlavy ukládáno, co chce pan Ford, aby bylo. Pan Ford je hlava celé společnosti a všechno vede. I místo, kde dítě vyrůstá, je určeno podle jeho kasty.
„Čím nižší kasta,“ řekl pan Foster, „tím méně kyslíku. To působí především na mozek. Potom na kostru. Při sedmdesáti procentech normální dávky kyslíku dostanete trpaslíky. Při méně než sedmdesáti bezoké zrůdy, které jsou zcela neužitečné,“ uzavřel pan Foster.[2]
Už dospělý jedinec vlastně nemá svobodnou vůli. Má rád, co mu bylo namlouváno do hlavy, aby měl. Bojí se toho, co mu bylo namlouváno do hlavy, aby se bál. Dělá, to co mu bylo namlouváno do hlavy, aby dělal. A i myslí tak, jak mu bylo namlouváno do hlavy, aby myslel. I když se sám svobodně rozhodne, vždy to bude rozhodnutí, které už se předem ví, že udělá. Pan Ford zbavil svět zbytečných bolestí, nemocí, smutků i stáří; ale též už tu nejsou ani vášně, ani hluboké city a ani nové svobodné myšlenky. Když na člověka padne smutek, vezme si somu, což je droga, která člověka navede do skvělé nálady – pokud se jí vezme víc, tak člověk může odjet i na takzvanou ‚sómovou dovolenou‘- a na rozdíl od našich drog, které tu máme, nemá žádný dojezd a nezpůsobuje závislost, což znamená, že člověk normálně funguje a po sómové dovolené mu není špatně a nejsou u něj ani abstinentní příznaky.
Jejich zábava je hrát golf nebo se proletět vrtulníkem, nemají ale přístup ke knihám, filmům nebo čemukoliv, kde by mohly být myšlenky neshodujíc se s myšlením společnosti.
Hlavním hrdinou je Bernard Marx, který je alfa + vědcem, ale koluje o něm, že mu do zkumavky omylem dali trochu alkoholu, protože fyzicky není tak ‚dokonalý‘, jako jiní alfa + jedinci a protože je odlišný. Jako by do toho světa nepatřil. Nelíbí se mu pojetí promiskuity jako něčeho naprosto přirozeného a věrnosti jako největšího obrazu nelidskosti. Sex je brán jako záležitost, o které se spolu všichni baví a kdo s nikým nesexuje, popřípadě sexuje s někým příliš často a nestřídá ho s jiným partnerem, na toho je pohlíženo jako na vyvrhela.
Bernardovi se velmi líbí Lenina, což je jeho spolupracovnice. Bernard je ale velice stydlivý a neví, jak pozvat Leninu na schůzku. Nakonec se spolu ale sejdou a posléze spolu jedou na Rezervace pueblo Malpais, kde jsou divoši uzavřeni a odkud se nemohou nijak dostat pryč. Bernard jako výjimečně nadaný vědec má možnost se tam podívat a vezme s sebou Leninu. Když o tomto výletu hovoří s ředitelem, ten se zasní a zavzpomíná, když tam byl on sám se slečnou, kterou ale od té doby neviděl a vrátil se tedy bez ní.
Po příletu nadzvukovým vrtulníkem do rezervace a ubytování se, šli Bernard s Leninou na exkurzi do rezervace. Sesypala se na ně Linda, která mluvila jejich jazykem, objímala je, líbala je a celá zoufalá a špinavá je prosila o pomoc. Ukáže se, že Linda je slečna, se kterou byl v rezervaci ředitel, a která se v rezervaci ztratila, spadla ze skály a místní lidé jí zachránili. Byla těhotná a porodila syna, jehož jméno je John. Linda i John jim popisovali své nesnáze v rezervaci, hlavně z důvodu Lindy predestinace a nemožností pochopit jiný druh žití než ten, který má zakódovaný v hlavě. Bernarda napadne vzít Leninu i Johna do Londýna a tak se také stane. Kvůli Lindě, která pozná ředitele, běží k němu, obejme ho a říká mu, že s ním má dítě, ředitel opustí svou funkci a odchází. V Londýně jsou tito dva jako atrakce. Lenina nejen kvůli svému stáří, které už v roce 632 po F. není a lidé umírají s mladou tváří a tělem, ale také kvůli své ošklivosti, která v tu dobu také neexistuje. John nerozumí systému v ‚Krásném světě‘ a nedokáže ho strávit. Když se mu Lenina druží, uhodí ji a označí ji za ‚děvku‘, protože pro něj fyzický kontakt znamená mnohem víc a hlavně něco, co si musí vybojovat. Jako jedinou knihu, co četl je Shakespear a z této knihy velmi často cituje při situacích, které vidí.
Dopadne to tak, že Lenina zemře, Bernard se svým přítelem Benitem Hooverem jsou posláni na Island, kde je už nikdo nebude omezovat a kde budou moct mluvit, o čem budou chtít, a John spáchá sebevraždu. Uteče od společnosti, kterou tolik nenávidí do samoty, kde zpytuje své svědomí, bije se důtkami, živí se tím, co vypěstuje na poli a medituje, ale společnosti si ho najde. Lítají za ním vrtulníky, jako kdyby se jeli kouknout na opičku do ZOO. Až to John nevydrží a oběsí se.

 

Charakteristika hlavních postav
Bernard Marx je alfa + vědec, který ale jakoby nezapadal do této doby. Díky své inteligenci si i před neskutečně propracovanou predestinaci uvědomuje, že tohle není svoboda. Uvědomuje si, že je něco špatně. Že lidé se nemohou samostatně rozhodovat a že dělají přesně jen to, co jim je předurčeno. Je šikanován svými kolegy kvůli svému nevelkému vzrůstu a proto, když se na něj soustředí pozornosti kvůli Johnovi, který je v ‚Krásném světe‘ jeho chráněncem, náležitě si to užívá, až mu to přeroste přes hlavu. Touží být uznávaný a milovaný svým okolím, protože je to to, co se mu nikdy nedostávalo. Má přítele Benita Hoovera, který je ve své citové otupělosti přeci jen citlivější než ostatní lidé a uvědomuje si, že jestli chce někdy napsat opravdu literární skvost (i když píše jen reklamní hesla), je potřeba hlubokého citu, kterého se mu ale nedostává. Velmi si rozumí s Johnem (synem Leniny), který vyrůstá v rezervaci, kde je šikanován kvůli původu své matky, a je převezen do ‚Krásného světa‘. Ale ani tam se mu nedostává toho, co by chtěl. Má v sobě zakódován komplex nedocenění a vyčlenění ze společnosti (indiáni ho mezi sebe nikdy nepřijali) a pocit, že svou odvahu a lásku musí dokazovat – podle indiánských tradic-; jenomže se o to snaží ve špatném světě. V rezervaci nikdy neměl tu možnost a mimo ni, když se zakoukal do Leniny, se stal akorát nepochopeným a čím dál tím více frustrovaný společností. Uvědomuje si ošklivost, povrchnost a naivní oddanou lásku lidí ke společnosti, která v nich je ale zakódovaná jen díky ranému mluvení do hlavy. Je naprosto znechucen a zdrcen společností, která se na něj dívá jako přes mříže v ZOO a je pro ně ohromná atrakce. Je mu proti srsti, že nemají své vlastní intenzivní city a že všechno, co dělají je podle řádu, který se ale nikdy nezmění, pokud nebude chtít pan Ford. Lenina, do které je zakoukaný každý mužský a kterou také každý muž může mít, je postava, která reprezentuje společnost. Je přesně ‚vyrobena‘ a přesně se podle toho chová. Má občas myšlenky, které by mít neměl, a tak si vezme somu a když se probere, je zase všechno nesvých kolejích. Ona nechce opustit společnost nebo jít proti ní. Vyhovuje jí to tak, je k tomu předurčena a nepřijde jí to ani divné. Je pokojena ve své plochosti a povrchnosti a odsuzuje Bernardovy protispolečenské myšlenky.

 

Časoprostor
Děj se odehrává v roce 632 po Fordu, což je 632 let od doby, kdy byl Fordův model T – novodobý Kristův kříž – a to se stalo v našem roce 1908. Když tedy převedeme léta po Fordu na léta po Kristu, je to rok 2540.
Příběh se odehrává v přítomnosti a prolíná se občasnými vzpomínkami Johna na rezervaci, ve kterých se objevovalo i vyprávění Leniny z toho ‚Krásného světa‘.

Novela je psána v er-formě.
Linie příběhu je psána chronologicky s občasnými retrospektivními vsuvkami (vzpomínky Johna/Leniny). Autor se snaží v aktuálním čase zachytit více rozhovorů najednou a dělá to tak, že porušuje soustavnost určitého rozhovoru tím, že do něj vkládá dílčí části jiných rozhovorů. Začíná na odstavcových částech jednotlivých rozhovorů, postupně se ale dostává do vkládání jednotlivých vět, což může působit lehce zmatečně, než se v tom čtenář zorientuje. Například se nám míchá rozhovoru dvou mužů o ženách, monolog jejich spolucestujícího, konverzace dvou slečen o vztazích a v pozadí máme vyprávění ředitele líhně o historii civilizace.
Slovní zásoba Huxleyho je krásně bohatá. Mixuje rozsáhlejší popisy s odbornými a i s krátkými výstižnými větami.

 


[1] HUXLEY, Aldous, Konec Civilizace, str. 23

[2] Tentýž pramen, str. 13





Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme rozbory knih, slohovky, životopisy a všechnu další literaturu, ale nic jsme nenašli :-(.