Kniha: Malý bratr
Autor: Cory Doctorow
Přidal(a): Anna Plíšková
Když jsem knihu začala číst, myslela jsem si, že mě vůbec nebude bavit, protože informatika a šifrování není úplně můj šálek čaje. Byla jsem proto mile překvapená, když jsem zjistila, že kniha má poutavý děj, poměrně promyšlenou (i když pro mě často dost za vlasy přitaženou) zápletku a zkrátka vše, co v knihách hledám. Žádná část knihy nebyla zdlouhavá a opravdu jsem ji k mému překvapení přečetla velmi rychle i přes počáteční přemáhání.
První velké plus dávám autorovi za styl psaní, který je hovorový a mě dost blízký. Kniha pro mě proto z tohoto hlediska nebyla náročná na čtení a bylo jednoduché začíst se. Kniha je psána jazykem moderní mládeže, přičemž ale nedochází k tomu, že by se v něm jeden ztrácel. Řekla bych, že kniha byla primárně určena pro teenagery, ale opak je pravdou. Myslím si, že v této knize si najde své každý. Mě osobně obohatila nejen o základy šifrování a kybernetiky, které jsem díky autorově schopnosti vysvětlovat dostatečně pochopila, ale osvětlila mi i pár historických údajů San Franciska a Ameriky samotné. Informace byly nenásilně začleněny v příběhu, nenarušovali děj a zanechali ve mně jako ve čtenáři mnohem víc, než kdybych četla čistě odbornou literaturu. Přirovnání k všedním věcem mi pomohli pochopit principy počítačové komunikace a bezpečnostních systémů, a to vše naprosto přirozeně v průběhu celého díla.
Ovšem přeci jen tu je pár věcí, které bych autorovi vytkla. Například neustálé kritizování, ale návrh na řešení žádný. Také se mi nelíbilo shazování dospělých a “házení všech do jednoho pytle“. Například hláška: „Nevěřte nikomu, komu je přes pětadvacet.“ mi přijde až přehnaná. V knize se často mluví o právu na život pro každého (hlavní hrdina vyjadřuje nesouhlas s diskriminací a rasismem v historii), ale i přesto takto negativně odlišuje dospělé a jinak smýšlející. Chápu jeho pohled na situaci i jeho potřebu poukázat na pro někoho jasně viditelný problém, ale i tak mi nepřijde adekvátní takto reagovat. Potřeba ukázat si na viníka je lidská, ale je nesmyslné obviňovat všechny starší pětadvaceti let. Nejsem zrovna velká fanynka Sci-fi žánru, ale uvědomila jsem si, že bohužel k takovému scénáři nemáme daleko. Občas se ve mně až mrazilo (hlavně v závěru knihy – simulovaná poprava a podobné).
Kniha mi nádherně ukázala, jak můžu být vděčná za svobodu (nejen slova) ve které žiji. I když si v poslední době, kdy situace s COVID-19 ne, a ne ustoupit a naše vláda plácá jedno opatření za druhým, nepřipadám úplně svobodná, stále to nemůžu srovnávat s režimem v této knize. Také mi ale znovu připomněla, že i přes všechny výhody, které nám elektronika dává, je nesmírně důležité mít na paměti všechna rizika spojovaná právě s internetovým připojením a vším kolem toho (sledování pomocí GPS, shromažďování a přeprodávání našich osobních údajů a dat apod.). Už od mala nám doma i ve škole vtloukali do hlavy, že co jednou na internet vyvěsíme, či zadáme, z něj nikdy nezmizí. A v tomto mě kniha jen utvrdila.
Shrnula bych to tak, že kniha mě bavila, obohatila mě a jsem vděčná za její přečtení. Kdybych ji potkala jen tak v knihkupectví, tak o ní nejspíš ani nezavadím pohledem, což by byla velká škoda. Tuto knihu dám za pár let přečíst i svému bratrovi, který již teď ve dvanácti letech jeví zájem o informatiku. Myslím si, že si tato kniha rozhodně zaslouží místo v mé knihovně.
„Je vysloveně osvobozující, když nějaká část vašeho života patří jenom vám, když ji nikdo jinej nezná.“ Str. 49
„Když jsi v bryndě či nevíš si rady, běhej, ječ a křič – všechno dohromady.“ Str. 249
