Jméno: Melodrama
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Označení melodrama se používá k popsání specifického dramatického stylu, se kterým se setkáváme v divadelních hrách od druhé poloviny osmnáctého století. S rozvojem filmu, rozhlasu a televize ve dvacátém století přestalo být melodrama typické pouze pro divadlo, ale přesto se dodnes tento pojem používá především ve spojitosti se specifickým typem romantické divadelní hry doprovázené hudbou z přelomu osmnáctého a devatenáctého století.
Základní znaky melodramatu
Melodrama má kořeny v době pozdního osvícenství, na konci osmnáctého století ve Francii. Za důležitý impulz pro vznik melodramatu se často považuje Velká francouzská revoluce, která představovala zánik tradičních hodnot i institucí. Vznik melodramatu byl tak jakousi reakcí na ztrátu do té doby jednoznačné opory v náboženství a tradičním mravním řádu. Stalo se formou vyjádření úzkosti, která byla tímto novým světem bez jistot vyvolána. Zároveň ale melodrama určitou hyperdramatizací základních lidských konfliktů a vyhrocenou polarizací mezi dobrem a zlem vyjadřuje touhu po vytvoření nových jistot.
Jedním ze základních znaků melodramatu je melodramatická imaginace, která vyjadřuje touhu ozvláštnit všední realitu a doplnit ji o hlubší význam. Melodrama této hloubky nejčastěji dosahuje prostřednictvím vizuální stylizace, důrazem na extrémní emocionální stavy a dějem plným dramatických zvratů a explozivních gest. Zjednodušeně řečeno tedy používání velkého množství nejrůznějších expresivních výrazových prostředků. V melodramatu se tak setkáváme s patetickým stylem a silným sentimentálním obsahem. Na úkor toho jsou postavy melodramatu poměrně černobílé a dobro vždy vítězí nad zlem. V první polovině dvacátého století melodrama proniklo také do filmu, vznikají filmy, které jsou založeny na poněkud kýčovém romantickém příběhu, jsou plné silných lidských emocí a vypjatých situací. Ve většině případů jsou tyto filmy určené především pro ženské publikum.
Významná melodramata a jejich autoři
Za vůbec první melodrama je považována hra Pygmalion, jejímž autorem byl Jean Jacques Rousseau. Ten také jako první použil pojem melodrama, který je odvozen ze dvou francouzských slov melos – hudba a drame – jednání, neboť jeho hra Pygmalion propojovala dramatický monolog s pantomimou a hudebním orchestrálním doprovodem. Hudba a mluvený projev se tak vlastně alternují. Za melodrama lze označit rovněž divadelní hru německého básníka a dramatika Friedricha Schillera Loupežníci. Společně s Goethem byl Schiller představitelem hnutí Sturm und Drang neboli Bouře a vzdor, které rovněž vzniklo jako reakce na osvícenský racionalismus a které se snažilo vnést do umění více emocionality a představivosti. V Schillerových Loupežnících se tak setkáváme s vyhrocenou morální polarizací, patetickými promluvami, expresivní gesty, intrikami i šokujícími zvraty. Schiller zde zároveň vytvořil nový typ hrdiny v podobě Karla Moora, šlechetného rebela, kterého rodinné a společenské okolnosti přivedou na dráhu zločinu. Podobný charakterový typ hrdiny byl poté oblíbeným v době romantismu.
