Rekatolizace

literatura

 

Jméno: Rekatolizace

Zařazení: Literární pojem

Přidal(a): David Hampl

 

Rekatolizace je odborný termín, který v českých zemích souvisí s dobou po bitvě na Bílé hoře, a tedy s dobou baroka, která byla vždy vnímána poněkud negativně. Vliv na toto vnímání měl i slavný román Temno Aloise Jiráska. Označení „doba temna“ se tak stalo jakýmsi synonymem pro české baroko.

 

Základní znaky rekatolizace

Doba pobělohorská byla z historického a společenského hlediska opravdu v porovnání s dobou předchozí složitá. Důsledky prohrané bitvy byl nejen hospodářský úpadek, ale také útlak ze strany katolické církve, rekatolizace, germanizace, odchod inteligence a s tím spojený i následný úpadek kultury obecně. Konkrétně se pojmem rekatolizace označuje více či méně násilné obrácení nekatolíků, protestantů, na římskokatolickou víru. V českých zemích se po bitvě na Bílé hoře, která se odehrála 8. listopadu roku 1620, jednalo o poměrně násilnou formu, kterou realizovali především jezuité. Ti údajně k tomu, aby člověk přešel na katolickou víru, používali až mučednické způsoby. V souvislosti s rekatolizací došlo následně také k emigraci velkého množství obyvatelstva, často z řad inteligence. Jednou z nejznámějších osobností, jež v důsledku tak zvaného Obnoveného zřízení zemského, které mimo povolení katolictví jako jediného náboženství uzákonilo také dědický nárok Habsburků na český trůn či zrovnoprávnění německého jazyka s českým, emigrovala, byl i Jan Ámos Komenský.

 

Rekatolizace v literatuře

V důsledku rekatolizace se pobělohorská literatura rozdělila na dva základní proudy, tvorbu domácí a tvorbu exilovou. Domácí tvorbu lze pak detailněji rozdělit na tvorbu oficiální, která je povětšinou psána latinsky či německy a která nejvíce koresponduje s rekatolizací. Druhou větví je poté tvorba pololidová, do které patří především kramářské písně a knížky lidového čtení, třetím typem je poté tvorba lidová, reprezentovaná nejrůznějšími pověstmi, pohádkami či loutkovými hrami. Pololidová a lidová tvorba vzniká stále v českém jazyce.

Jednou z vedoucích osobností naukové oficiální literatury byl příslušník jezuitského řádu Bohuslav Balbín, který se vedle činnosti misijní, kazatelské a učitelské věnoval i činnosti literární. K jeho dílům patří například dílo Svaté Čechy, které obsahuje informace o 134 českých světcích a mučednících. Zajímavé je, že i přesto, že byl jezuita a prosazoval rekatolizaci, byl rovněž vlastencem a obhájcem českého jazyka. To potvrzuje zejména jeho slavná Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého, která se později stala jednou z inspirací v době národního obrození. Významným představitelem duchovní tvorby byl jezuitský kněz Bedřich Bridel, který je autorem slavné básnické skladby Co Bůh? Člověk?, která je založena na typických barokních protikladech, zejména Bůh x člověk, světlo x tma či věčnost x pomíjivost. Kromě těchto kontrastů v ní nalezneme také množství nejrůznějších symbolů, metafor, podobenství a alegorií.