Moll Flandersová – rozbor díla formou eseje

 

Kniha: Moll Flandersová

Autor: Daniel Defoe

Přidal(a): Filip V.

 

 

Co mě nejvíce zaráželo a napadalo během celého románu je, že tento příběh napsal Daniel Defoe, tedy muž. Jedná se o celoživotní příběh ženy, s jejím typickým, ženským, procítěným myšlením. Moll Flandersová, hlavní postava, neuroní rybník, ani moře, ale oceán slz během přibližně 60 let jejího života, kterými nás kniha provází. Variace slova pláč se, během 271 stran opakuje přibližně 8 763 krát. E. M. Remarque říkal, že správný muž má v sobě, alespoň kousek ženy. D. Defoe tento kousek, zcela určitě měl. Napsat životní příběh ženy je od muže poměrně odvážný čin. Vidění světa, popis událostí, závěry, hodnocení a vůbec celá psychologie ženského života je, i přes zmiňované autorství, napsána velmi věrohodně a ani zde nenacházíme žádné známky tendenčnosti. Podtitul knihy by se mohl nazývat: „Román o relativitě morálky“. Osudy hlavní hrdinky nás totiž, po celou dobu nutí k přemýšlení o správnosti chování Moll Flandersové. Po celou dobu četba jaksi podsouvá pocit nerozhodnosti, jestli je Moll kladná, nebo záporná postava. Jestli je sympatická, nebo zavrženíhodná. Ona sama nad tímto velmi často polemizuje a překládá téma k těmto úvahám. Často lituje svých rozhodnutí a skutků, a proto je tak těžké se v tomto zcela přiklonit na jednu, nebo druhou stranu. A o tom právě tento, jakýsi životopis, je. Tato polemika se nachází mezi „nutností“ a „špatností, nebo nepoctivostí“ a je pravděpodobně autorem zcela záměrná. Co se týče odpovědí na vzniklé otázky touto polemikou, zůstává Defoe ve zcela obecné rovině. Snaha o odpovědi, v podobě zpytování svědomí hrdinky, nám spíše dává další otázky. Zpytování, či výčitky se objevují v drtivé většině v souvislosti s trestem, který za ně následuje. Opravdové pokání a odhodlanost žít jinak, než pomocí skutků vzbuzujících špatné svědomí a odporující dobrým mravům, předpokládaných společností, nacházíme v ryzí podobě pouze, když je Moll v té nejhorší možné situaci. V té ji nacházíme v době jejího uvěznění v obávaném vězení, do kterého se dostala za pokus o krádež, a hrozil jí za to trest smrti. V té době se již delší dobu živila, jako zlodějka. A tou byla velmi úspěšnou. Postupně se dokonce stala proslulou i mezi jiný zloději. Během tohoto období se několikrát rozmýšlela, jestli má s tímto skončit, protože si žila nad poměry a ze začátku dokonce měla i práci, jako šička s dostačujícím příjmem. Přesto se nikdy k ukončení výnosné kariéry zlodějky a podvodnice neodhodlala. Při zmínkách o možnosti poctivého živobytí vidíme klasický motiv závislosti, ne nepodobný hráčské vášni, nebo jinému hazardu. Možná ještě více pak závislosti na hraní hazardu, nebo braní drog. Nebezpečí z toho plynoucí, zde v podobě uvěznění a téměř jistého trestu smrti, je na jednu stranu fiktivní, vzdálené, protože stále pouze hrozící. Na druhé straně je vědomé a neustále připomínané osudem lidí, často i blízkých, nebo dokonce spolupachatelů naší hrdinky. Samotná zasvětitelka do světa drobných krádeží a ze začátku i spolupracovnice při této činnosti je později oběšena. Přesto nikdy nedojde k racionálnímu poměření poměru rizika a potřeby obživy tímto způsobem a následným logickým rozhodnutím v podobě zanechání nekalého řemesla. Stejně tak závislý na drogách vidí kolem sebe příběhy dalších podobných. Sám na sobě také vidí změny a rizika z toho plynoucí. Přesto je tak těžké se z tohoto kolotoče vymanit. A to se nejedná o životní nutnost, jako u Moll Flandersové. Ta se totiž k tomuto řemeslu dostala v době, kdy jinou obživu neměla, a úspory z posledního manželství se tenčily. Její vyhlídky proto byli velmi chmurné, zejména k faktu, že možnost dalšího manželství považovala za málo pravděpodobnou. Celý její dosavadní život byl totiž v podstatě koloběhem snahy o získání bohatého manžela, anebo alespoň milence, který by si jí vydržoval. Přibližně polovina knihy je, místy až nudným a stereotypním kolotočem v podobě snahy zalíbit se těm správným, tedy bohatým mužům. Toto zalíbení bylo někdy bez jejího přičinění, díky jejímu nadprůměrnému šarmu, někdy probíhalo cíleně pomocí léček a podvodů. Nejzajímavější zápletkou první poloviny knihy je málo pravděpodobné zapletení vztahů s jejím manželem a tchýní, která se ukáže být její vlastní matkou a její manžel tedy jejím vlastním bratrem, s kterým má již dvě děti. K rozuzlení tohoto Gordického uzlu vede poměrně náročná cesta, především skrze její psychickou náročnost a vygradování příběhu v tomto místě na sebe nechává poměrně dlouho čekat a celým výsledkem je, že Moll nechává vše za sebou. Když se pak ještě jednou do situace částečně vrátí, zvládne ji již se značným nadhledem. Po utracení úspor pak začíná hledat dalšího manžela, který by jí zajistil existenci. Zjednodušeně se, takto ubíhá celá první polovina příběhu, až do chvíle, kdy se stává zlodějkou. Tou se stává právě v momentě, kdy úspory již přestávají stačit a kdy se strachuje o svou upadající atraktivitu pro muže. Nastává tedy tento zlom, který jen podtrhuje fakt, že ke všemu co dělá, ji nutí tíživá životní nutnost. Od tohoto místa se soustředí na získávání prostředků tímto, daleko rizikovějším a, jak jsme si popsali, těžko se opouštějícím způsobem. Ovšem i zde se jí daří nadprůměrně díky její vysoké inteligenci a určitě i fyzické atraktivnosti.

 

Zajímavou, a pro současného čtenáře až neuvěřitelnou, položkou jsou její děti. Vdala se celkem pětkrát a v každém manželství měla děti, z nichž některé zemřeli. O naprosté většině z nich se, zmiňuje pouze letmo, tak že ani čtenář nemá přehled o jejich počtu. O některých se pouze zmíní, že zůstali tam a tam, o některých ani tolik.  Výjimkou jsou pouze dva případy. Jedním je dítě s manželem, s kterým se rozešla o mnoho let později, po uzavření své zlodějské kariéry, opět sešla ve společném životě. Druhé je dítě se svým bratrem, jak až později zjistila, díky vyprávění své, do té doby, tchýně. O prvním se, ve svých vzpomínkách, jen těžko loučí a líčí svou velkou snahu, nejen zajistit mu co nejlepší život v podobě dobrých pěstounů, ale i snahu o dohled nad výchovou dítěte těmito pěstouny. V druhém případě loučení probíhá snadněji, na pozadí úlevného úniku z incestního svazku. O to srdceryvnější je pak pozdější opětovné shledání, kdy jí její starší syn, tohoto manželství přijímá, jako svou řádnou matku a ochotně jí předává dědictví po její matce i s nabídkou pokračování péče o tento majetek a pravidelnému předávání výnosů. O dalších dětech je nejdelší zmínka pouze krátce a to pouze v souvislosti s vyvstalou otázkou kam s nimi?

 

Na celý příběh je nutné pohlížet dobově, v souvislostech které se, ovšem v dnešní době jen těžko domýšlejí zcela, protože pouhá představivost na toto nemůže stačit. Nutno říct, že Moll Flandersová měla velmi těžký osud. Byla dítětem narozeným ve věznici a další události k ní často nebyli nejpřívětivější. Její jednání tedy vycházelo především z nutnosti nějak se o sebe postarat. Ovšem velmi často snadno sklouzávala pouze do jednání ve prospěch snadnějšího, než vůbec nějakého žití. Chybí zde např. úplně snaha o získávání obživy jinými způsoby, než popsanými. Nabízí se tak otázka jestli celý způsob jejího myšlení nebyl pouze cíleným jednáním ve prospěch snadného žití. Na začátku příběhu, ještě jako dítě, říká, že chce být dámou. Tu pak definuje, jako zabezpečenou ženu, která nemusí dělat domácí práce. V tomto momentě toto ještě lze považovat za úsměvnou představu malé holčičky o životě. Její další osudy, však těmto představám dávají, až příliš nápadně smysl a nezdá se být tak úplně jisté jestli šlo o pouhý sen malé holčičky. K jejímu pokání lze také možná říct, že: „Hlas bez myšlenky nebe nedosáhne“, slovy krále Claudia v Hamletovy, který se také snaží kát možná podobným způsobem, ale jaksi upřímněji k sobě dále říká: „Ne, nemohu se modlit, ač touhu silnou mám i odhodlání. Má vina j silnější, než přání“… „K čemu je slitovnost, když nepohlédne tváří tvář bohu? K čemu modlitba?“ Moll Flandersová ve věznici projde, dalo by se říci očistcem. Potkává zde kněze, který jí pomáhá na cestě ke kajícnosti a opravdové změně. A zdá se, že úspěšně, ale dalšími slovy, podobně hříchem zatíženého krále Claudia, se dostáváme do zajímavých úvah: „V prodejných proudech prohnilého světa za zlato zločin promění se v právo a za úplatek zakoupit lze zákon“. Po tomto očistci a pokusu o ryzí změnu totiž, stejně jako sám sobě kajícnost nevěřící král, pomocí svého nakradeného majetku uplácí a kupuje si svobodu ztracenou rozsudkem soudu, který ji odsoudil k deportaci a následnému prodeji na práci. Dále tak, naprosto kontinuálně, navazuje, tam kde skončila a materiálně těží ze svého, jak sama říká, špatného života. Její proměna jde i nadále pouze ruku v ruce s jejími materiálními potřebami a špatnosti končí ostře v momentě jejich nepotřebnosti. Ani náboženské hrozby, spočívající v zatracení, ani hrozby světské spočívající v tehdejším extrémně přísném trestním systému ji v ničem zabránit nedokázaly. Jako věřící měla jasnou vizi, v případě nesprávného života. Z náboženského pohledu byla velkou hříšnicí, téměř celý život žila v hříchu. Tedy pro ni nemohlo existovat nic jiného, než peklo. Ve světské rovině jí za krádeže hrozil trest smrti. Tehdejší evropský trestní systém používal, jako trestů vplétání do kola, lámání kolem shora dolů, stětí, oběšení, nucené práce, doživotní vyhoštění apod. (Jindřich Francek, Zločin a trest v Českých dějinách). Ani jedno pro ni nebylo důvodem k trvalé změně. Ta údajně přišla, až na sklonku života, tedy v době, kdy byla bohatou a vdanou ženou.





Další podobné materiály na webu: