Oněgin byl Rusák – rozbor uměleckého textu

rozbor-díla

 

Kniha: Oněgin byl Rusák

Autor: Irena Dousková

Přidal(a): Anna

 

 

Ukázka uměleckého textu:

Když na nás konečně došla řada  – zároveň, protože jsme přišli spolu – zavolala nás ta sadistická sestra, co tam Tökelyová má, dovnitř společně. To mě trochu vyděsilo, co kdyby Tökelyová poručila, abych se svlíkla do půl těla nebo abych šla přes celou čekárnu se šampuskou na záchod, jí je to fuk, ta žádný společenský ani jiný ohledy nebere. Kaplan se mi docela líbí, a i kdyby ne… Honza byl taky viditelně neklidnej. Ale naše nevyřčený obavy byly samozřejmě úplně zbytečný. Smradu jak u rasa, ten černej pudl, co má pelech pod stolem, už není žádný voňavý štěnátko, a Tökelyová, s prošedivělým rozcuchaným drdolem jako vždycky, ušmudlanej bílej plášť ležérně rozepnutej na dva knoflíky, zahlaholila:

„Tak co je, Mařeno? Umíráš?“

„Bolí mě v krku.“

„Máš teplotu?“

„Ráno jsem neměla, ale fakt mě to dost bolí.“

„Bedřicho, teploměr!“

Ta nazelenalá rachitická fašistka mi zapíchla teploměr do podpaží tak prudce, až mi bolestí zajiskřilo před očima.

„A co ty, Pepíku?“ věnovala zatím Tökelyová svoji vzácnou pozornost Honzovi.

„Já mám, já…“

Honza po mně nenápadně hodil nešťastný voko. Bylo vidět, že se mu za těchto okolností moc mluvit nechce.

„No tak bude to? Máš skřípnutý hlasivky?“

„Já mám… svědí mě… asi mám nějaký ekzém.“

Nemohlo mu bejt hůř.

„Ekzééém,“ užila si to Tökelyová. „Další spinavý prase. No tak se předveď, fešáku.“

Mezitím mi gestapačka vyrvala teploměr.

„Třicet šest celých devět,“ řekla.

„Nemáš teplotu,“ uzavřela to Tökelyová. „Tak vypadni.“

„Ale…“

„Žádný ale, nemáš teplotu, nic ti není. Já vás znám, vy ulejváci. Pořád to zkoušíte a zkoušíte a vůbec vám není hanba, že okrádáte slušný lidi vo čas a stát vo peníze. Buď ráda, že to nenahlásím. Popotáhni si podprsenku a vypadni. Máš holt smůlu, Mařeno, na mě tyhlety fígle nezabíraj. Možná, že kdyby tady seděl ňákej starej prasák, ale na mě to nezkoušej.“

Myslela jsem, že se hanbou propadnu. Já už ji znám, babu jednu hnusnou., ale co má člověk dělat, když je mu někdy fakt blbě. Já nikdy nemám teplotu, ani když jsem nemocná. Nevím proč, ale je to tak. Třeba 37, 5 mívám jenom výjimečně a znamená to, že jsem skoro na umření. Nikdy by mě nenapadlo jen tak to zkoušet, zvlášť když vím, jaká je. Ale Tökelyová to vidí jinak, kráva jedna pitomá. Vyvalila na Kaplana svoje pětapadesátiletý vnady a zopakovala svý oblíbený:

„Tak co je, fešáku…“

Už jsem se nedozvěděla, jakej ekzém a kde Honza má, poněvadž fašistka, aby se zavděčila, na mě ještě pro jistotu houkla:

„Na co ještě čekáš? Vypadni.“

Ani jsem to vědět nechtěla, pochopitelně, vypadla jsem, jak nejrychlejš to šlo. Rozhodně mě k tomu nikdo nemusel pobízet. Celý to bylo tak trapný pro nás oba, že se mi ani nechtělo na Honzu čekat. Co bysme si asi tak měli říkat?

 

Rozbor uměleckého textu:

  • tematika ukázky: Helenka jde se spolužákem Honzou Kaplanem k obvodní lékařce se svými neduhy. Ta ale Helenku posílá pryč s tím, že simuluje, přestože je jí skutečně špatně.
  • kompozice: chronologická, ichforma, dialogy, vnitřní monolog
  • jazyk: nespisovný
  • figury:
    • elipsa (vypuštění slova, které si čtenář domyslí): „Tak vypadni.“
  • tropy:
    • hyperbola (zveličení):
      • Třeba 37, 5 mívám jenom výjimečně a znamená to, že jsem skoro na umření.
      • Ta nazelenalá rachitická fašistka mi zapíchla teploměr do podpaží tak prudce, až mi bolestí zajiskřilo před očima.
error: Stahujte 15 000 materiálů v rámci našeho členství nebo v online kurzech.