Kniha: Oněgin byl Rusák
Autor: Irena Dousková
Přidal(a): Anna
Irena Dousková (kontext autorovy tvorby):
- Narodila se 18. srpna 1964 v Příbrami. Po vystudování Gymnázia Nad Štolou se nedostala na Právnickou fakultu a pracovala jako knihovnice. Poté vystudovala Právnickou fakultu, ale právnickému řemeslu se nevěnuje. Pracovala jako dramaturgyně a působila jako novinářka například v Mladé frontě. Nyní je na volné noze a věnuje se psaní.
- Oněgin byl Rusák je pokračováním velmi úspěšného románu Hrdý Budžes, který je také napsán velice vtipně a pojednává o Helenčině dětství. Na dílo Oněgin byl Rusák volně navazuje román Darda o jejím dospělém životě. Z prózy stojí za zmínění ještě O bílých slonech nebo Goldstein píše dceři. Psala i poezii – například Pražský zázrak. A stvořila scénář k pohádce Micimutr.
Literární/obecně kulturní kontext:
- atmosféra doby, život na gymnáziu za éry komunistického režimu, lásky a nelásky, autentické vzpomínky Ireny Douskové (vyskyují se reálně žijící postavy – Lucie Lomová a další)
Rozbor díla: Oněgin byl Rusák
Literární druh:
Literární žánr:
- Román
Téma:
- Popis průběhu maturitního ročníku Gymnázia Nad Štolou očima hlavní postavy, maturantky Helenky Součkové
Motiv:
- Láska, přátelství, rodinné vztahy, Praha, komunistický režim, bolest, kroužek poezie, školní časopis, profesoři
Kompoziční výstavba:
- Děj je psán chronologicky, s retrospektivními prvky (Helenčiny vzpomínky na předešlé roky), próza – kniha je rozdělena do dvaceti kapitol (například Kdyby se tolik nesnažil nebo Zdalipak tě něco nebolí?) i odstavců; ale jsou do nich zakomponovány i úryvky poezie (přepsané básně německých a ruských autorů a také autorská tvorba hlavních postav)
Vypravěč:
- Helena Součková
Vyprávěcí způsoby:
- děj je vyprávěn ich-formou, z pohledu Helenky, je do ní vložena častá přímá řeč, která je stejně jako celý text nespisovná, místy vulgární (často používaná slova: debil, doprčic, blbec, se naseru, doprdele apod.)
Jazyk:
- nespisovný
- figury (elipsa)
- tropy (hyperbola = zveličení)
- metafora (nešťastný voko)
- epiteton (skřípnutý hlasivky)
- oxymorón (pětapadesátiletý vnady)
- přirovnání (smradu jak u rasa)
Podrobněji v rozboru textu tohoto díla:
Typy promluv:
- vyskytují se v nejhojnější míře Helenčiny vnitřní monology, ale i časté dialogy postav
Ukázka nespisovného jazyka:
- „Ale voni ho maj hnusnej, a poněvadž nemůžou odstranit tu příčinu, na to si netroufaj, nebo to dejme tomu možná fakt nejde, tak nesmyslně bojujou na jinejch frontách.“
Časoprostor:
- Rok 1985, Praha, Gymnázium Nad Štolou
Postavy:
- Helena Součková – hezká, umělecky založena, básnířka, zoufale zamilovaná do Antoši a později i do Honzy Kaplana, někdy nešťastná, ale v zásadě velice vtipná a statečná, členka Pomedu (umělecká skupina Helenky, Jůlie, Antoši, Honzy Kaplana, Havlíčka, Richarda Schlesingera a dalších – píšou a sdílí protirežimové básničky a písničky, což jim přináší mnoho problémů nejen s vedením školy)
- Jůlie Molová – Helenky nejlepší kamarádka z gymnaziální třídy, nadaná kreslířka i básnířka, velice vysoká, nepříliš krásná, a tudíž nepříliš oblíbená mezi chlapci, beznadějně zamilovaná do Havlíčka
- Helenčina maminka – herečka vyhozená z divadla kvůli své nepohodlnosti režimu, nešťastná alkoholička, často brečí a obviňuje Helenku, že jí svým narozením zničila život, je velice náladová – mají spolu nevyrovnaný vztah, který Helenku často trápí
- Helenčin táta – Helenčin nevlastní otec, netečný k chování její matky, na kterou občas sprostě řve
- Pepíček – Helenčin mladší bratr, příliš nedospělý, aby jí mohl být oporou v rodinných problémech
- Helenčin dědeček – velice mírný a hodný, Helenka ho miluje, žije mimo Prahu a na konci knihy umírá
- Antoša – tmavovlasý a charismatický chlapec z vedlejší třídy, do kterého je Helenka poněkud nešťastně zamilovaná
- Honza Kaplan – další spolužák z vedlejší třídy, hezký, sympatický, píše básničky, Helenka se mu líbí a on jí také, což si ale nechce do poslední chvíle pořádně přiznat, takže se mezi nimi v knize kvůli tomu skoro nic nestane („No jo,“ povídá, „ty totiž neumíš číst žádný listy, co dostáváš. Teda umíš, ale děláš, že ne.“)
- Havlíček – objekt Jůliina zájmu, vysoký, tmavovlasý, písničkář, bohužel randící s Páťou Jíchovou
- Richard Schlesinger – zamilován do Jůlie, která jeho lásku neopětuje, píše ji básně, díky němu vznik názvu Pomed (Richard Schlesinger se totiž zamiloval do Jůlie. K narozeninám jí nakreslil takovej obrázek, na kterým je šibenice a na ní visí obešenej plyšovej medvěd. Pod tím bylo napsáno Potrestaný medvídek. Tak z toho vznikl Pomed a já myslím, že je to docela dobrý. Jak by řekla Jůlie, je to heavy.)
- Páťa Jíchová – nejhezčí z Helenčiny třídy, chce jít na herectví na DAMu, v průběhu knihy chodí s Havlíčkem, má problémy s otcem, který ji obtěžuje a stejně jako Helenka je častým objektem zájmu mužů na ulici, kteří ji dělají nestoudné návrhy
- ředitel Bauch – traduje se, že pohovku v ředitelně má potaženou lidskou kůží
- ruštinářka Krulerová – nesmírně vysazená na všechny umělce z Pomedu a cokoli, co by jen vzdáleně mohlo podrývat komunistický režim
- výtvarkář Fořt – dělá si legraci ze studentů, zkracuje jejich jména a občas se uchyluje k vulgaritám („Přátelé, nereptejte,“ řekl „a těště se z uloženého úkolu, neboť je to šance i pro ty z vás, kteří kreslí, jako když opilý muž močí.“)
- třídní Jeníčková – milá, hodná, lehce nešťastná z neustálých průšvihů členů Pomedu – svých studentů
Děj:
Děj knihy začíná na podzim roku 1983, Helenka Součková chodí do posledního ročníku pražského Gymnázia Nad Štolou. Na začátku popisuje svého spolužáka z vedlejší třídy, Antošu, se kterým pár týdnů chodí. Také rozebírá milostné zážitky některých svých zkušenějších spolužaček. Zmiňuje i tzv. letenského úchyla, který se plíží po Letenských sadech v kabátě, který rozhaluje na nic netušící studentky.
Problémy s láskou prokládá popisem svého komplikovaného vztahu s matkou. Zmiňuje to, jak ji její matka (herečka) nutila kdysi na recitační soutěži recitovat Dopis Taťány od Oněgina. Helenka to důsledně odmítá, protože Oněgin byl Rusák. Bohužel si s se svojí matkou nerozumí ani v jiných ohledech, od stylu oblékání až po celkový náhled na život. (Její matka je neštastná, náladová, libuje si v dramatických scénách, a kdykoli to jde, pronese něco zbytečně depresivního. Helenčin biologický otec je Žid, který emigroval do Tel Avivu a o Helenku se vůbec nestará, což ubližuje i Helence i její matce, která ji obviňuje, že ji svým narozením zničila život. Příležitostně hraje pro děti ve školách, protože z divadla, kde hrála, ji vyhodilo bolševické vedení. Propadá záchvatům pláče a všechen svůj žal utápí v alkoholu, tudíž se pak stává naprosto nezvladatelnou, což Helenku velice trápí.)
Helenka je nervózní ze svého prvního sexu s Antošou, a když spolu jednou sedí u ní doma a na návštěvu se jim vnutí spolužák Havlíček, Helenka ho nepošle pryč, což naštvě Antošu, který se s ní ještě ten den rozchází, a tudíž k ničemu nestihne dojít (Havlíček radostně souhlasil a už se hrnul do kuchyně a už hledal po kapsách dýmku. Antoša mě probodával pohledem, ale já dělala, jakože to nevidím, poněvadž jsem Havlíčkovi nedokázala říct, ať se nezlobí, ale ať radši vypadne. Bylo mi to blbý, a navíc jsem možná v koutku duše byla ráda, že přece jenom k ničemu nedojde, nebo že se to aspoň trošku oddálí.)
Helenka se po jejich rozchodu velice trápí, protože Antošu miluje, ale za nic na světě by mu to neřekla a radši se tváří, že má všechno na háku. Stejně tak její nejlepší kamarádka Jůlie, která je mezitím také nešťastná, protože se zamilovala do Havlíčka. Ten o ni ale žádný zájem nejeví a ona nemá odvahu dát mu jakkoli najevo svůj zájem. Je do ní ale zamilován jiný spolužák Richard Schlesinger, kterého zase nechce ona.
Zakládají Pomed, skupinu pár spolužáků, kteří společně píšou nenápadně proti-režimové básničky a písničky. Čas od času pořádají nějakou akci, kde je čtou a zpívají. (A většinou tyto akce nedopadají zrovna dobře.)
Jdou s Jůlií do kavárny, kde ji Helenka čte svoji básničku pro Antošu, kterou mu nehodlá nikdy poslat. Zničehonic se k ní přitočí jeden starší muž, který si k nim přisedl:
„Promiňte, ale musím vám něco říct. Jste krásná! A nejen, že jste krásná, jste i inteligentní. Vaše přítelkyně je bezesporu také inteligentní, ale není tak krásná. Velice po vás toužím, chtěl bych se s vámi milovat – nelekejte se, vidím, že jste mladá, velmi mladá, ale nebojte se. Miloval bych vás po francouzsku, to nebolí a není to ani nebezpečné, věřte mi. Bydlím kousek odsud. Podkroví, romantika… Mám vám co nabídnout, uvidíte…“ Úplně jsem ztuhla hrůzou, co se to z něj vyklubalo za slimáka.
Stejně jako jejich krásná spolužačka Páťa Jíchová, i Helenka je častým terčem nevhodných návrhů neznámých mužů.
Jednou ji bolí v krku a cestou k obávané doktorce potká spolužáka Honzu Kaplana, jdou tam spolu. Helence je s ním dobře a líbí se jí, ale nikdy si nepřizná, jak moc a dál si tvrdí, že miluje jen Antošu. Přesto se s Honzou začnou víc bavit, protože i jemu se Helenka líbí. Chodí spolu do divadla a povídají si na chodbách.
Do toho zažívají trampoty s příšernou ruštinářkou. Ředitelem Bauchem, který všem přijde slizký, a výtvarkářem, který si dělá ze studentů hlavně legraci.
V rámci Pomedu mimo jiné pořádají i tzv. Poetický večer v divadle Radar. Přes drobné obtíže se jim nakonec podaří večer zrealizovat. Publikum sestávající ze spolužáků a několika učitelů je nadšené. I z Havlíčkovy básničky o Dejvicích. Po večeru přijde anonymní udavačský dopis a Havlíček se musí obhajovat před ředitelem a on i ostatní členové Pomedu z toho mají nepříjemnosti. Nakonec vychází najevo, že je udala spolužačka Jiřina Krsická potom, co jí nedovolily, aby na jejich večeru četla nechutné milostné básničky o učiteli matematiky.
Na návštěvu přijíždí dědeček, kterého má Helenka moc ráda. Matka se opět opíjí.
Navštíví i koncert Vladimíra Merty. Jen začal hrát:
„Sláva tobě Praho matko blahoslavená
v průsečíku dávných cest jantaru stavěná
v pozůstatcích vlhkých vůní cítíš keltská opida
v žaláři národů spíš – čekáš co ti Vídeň dovolí a dá…“
trvalo to snad jenom půl minuty, vřítila se na pódium ženská a zařvala:
„Tak to ne, milej zlatej, to nééé!!! To jsme si nedomluvili.“ Merta byl napřed tak zmatenej, na koho to mluví, že se kolem sebe překvapeně rozhlížel, jestli někde nějakej „milej zlatej“ visí za nohu ze stropu, nebo co se děje. Chvilku trvalo než mu došlo, že ta ženská myslí jeho osobně.
Na plese za Helenkou a Jůlií přichází paní profesorka Neužilová (Nebyla jste to náhodou vy?:)) a ptá se, zdali by se nechtěly ujmout tvorby jednoho čísla školního časopisu Atom. Nakonec souhlasí a má to velký úspěch, přestože si udělají legraci z předsedy ČSV SSM.
Také si udělají legraci z učitelky občanky tvorbou vlastního filosofického směru. (Matky je narodily.).
V průběhu zimy jdou kluci do školy přes pláň v mlze a náhle narazí na mrtvolu muže. O kus dál potkávají i policisty a vyšetřovatele.
Ani Jůlie neprožívá šťastné období, zjišťuje, že potom, co se jí doma narodila rozkošná křeččí mláďátka, jim jejich rodiče ukousali hlavy. Když se tak stane i podruhé a brzy poté je křeččice opět březí, Jůlie je napřed chce zabít a pak je vypustí na Letenské pláni. Také ji pozve domů Hvalíček, z čehož má napřed ohromnou radost a všechno vypadá výborně. Když ale dorazí, ke svému překvapení zjistí, že tam není první a že Havlíček chodí s Páťou Jíchovou
Na prvního Máje se Helenka s Jůlií účastní průvodu s ručně vyrobenými taškami s velkým tiskacím nápisem JEZTE HODNĚ – NEBUDE! A obrázkem tlusté paní. Tašky mají úspěch a lidé se baví, dokud je nevyhmátne ruštinářka Krulerová. Vezme to jako provokaci a dokonce vůli nim svolá radu učitelů, kteří mají rozhodnout o jejich kázeňském postihu. Přestože je Krulerová chce vyhodit, nakonec nedostanou ani ředitelskou důtku. Zvlášť proto, že někdo z učitelů změní nápis na JEZTE HODNĚ – NEBUDETE LITOVAT, což nedává žádný protisocialistický smysl.
Ředitel Bauch je dokonce pozve na svoji oslavu narozenin, aby mu zahráli a zazpívali. Přijdou, ale posléze se dohodnou, že to bylo poprvé a naposled. Připadali si jako zneužití komedianti.
Helenka se učí na maturitu v Zákopech (vesnice, kde bydleli, když byla malá) a její matka jí volá a chce, aby Jůlie jela pryč, protože přijíždí oni. Ale Helenka se vzepře, protože se chce v klidu učit a odjede s Jůlií do Prahy. Její matka řekne, že Helenka není její dcera a vyhodí ji z domu, takže se na maturitu učí u Molů. Nakonec se v rámci možností usmiřují.
V období maturit jdou všichni Pomeďáci na Letnou a Antoša se Helenky zeptá, jestli ho nedoprovodí domů. Ona souhlasí a tam se s s ním vyspí, ač už spolu nechodí. Není šťastná a myslí na Honzu Kaplana.
Po úspěšné maturitě ji kvůli jejímu kádrovému profilu nevezmou na práva, Jůlie jde na pedagogickou fakultu, Honza Kaplan zmizí, Antošu vezmou na FAMu a Páťa Jíchová odjíždí do zahraničí studovat herectví. Helenka začne pracovat jako knihovnice kus za Prahou a Honza Kaplan ji pošle pohled:
Milá Heleno!
Už jsem chtěl napsat „Nazdar Součková“ – rozumíš – dělej jakoby nic… Ale pak jsem si řek, že teď už vlastně nemusím. S nikým jsem se radši neloučil. Myslím na vás, hlavně na tebe, a doufám, že mě to brzy přejde.
Držte se!
Ahoj Honza
——-
„Do hajzlu!“ řekla Jůlie. „Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu! No tak nebreč…“
„Já sakra nebrečím. Prší. Pojď, půjdem.“
Její matce mezitím přijde lístek od Helenčina otce, že si je vědom toho, že Helence bylo nedávno osmnáct, a proto přestává platit alimenty.
Osobní hodnocení:
- Knihu mám moc ráda. Je vtipná a zároveň moc smutná. Tento román je mi velice blízký, protože jsem také v maturitním ročníku.
