Epiteton

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

literatura

 

Jméno: Epiteton

Zařazení: Literární pojem

Přidal(a): David Hampl

 

Epiteton jinými slovy též básnický přívlastek je jedním z prostředků, který básníci ve své poezii používají k tomu, aby se čtenář básně docházel do básníka co nejvíce vcítit a představit si skutečnost, o které báseň hovoří, co nejlépe.

 

Základní znaky epiteta

Básnické přívlastky mají v textu především estetickou funkci. Můžeme říci, že často z logického hlediska nadbytečně či zbytečně, zdůrazňují určitý znak, rys či kvalitu určitého podstatného jména, které rozvíjejí. Druhým jejich rysem je, že slouží také jako prostředek, kterým básník vyjadřuje svůj názor, hodnocení či pocity.

 

Druhy epiteta

Z hlediska literární poetiky se většinou setkáváme s rozlišením dvou základních druhů epiteta. Prvním druhem je epiteton constans neboli stálý, ustálený epiteton. Tento přívlastek vyzdvihuje určitou stálou vlastnost podstatného jména, která je s tímto podstatným jménem trvale spjata, výsledkem je tak vznik metafory či metonymie. U některých těchto básnických přívlastků časem může dojít k jejich zlidovění. Příkladem epiteta constans mohou být například spojení jako vrané koně, zlatá hvězda, bílý sníh či zelený háj. Druhým typem je poté epiteton ornans neboli ozdobný přívlastek, který má především funkci estetickou, ozdobnou. Příkladem epiteta ornans mohou být například výrazy stříbrné ticho, tekutá tma, růžový večer či zemřelý déšť. Často dává podstatnému jménu zcela novou, jedinečnou a nečekanou vlastnost. V moderní poezii se estetická účinnost epiteta často zakládá na originálním spojení, ve kterém dochází k mnohostranné konfrontaci obou těchto přívlastků.

 

Epiteton v poezii

Mnoho velmi působivých básnických přívlastků lze najít například v Máji Karla Hynka Máchy.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

kvetoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

(Karel Hynek Mácha, Máj, I. zpěv)

 

S epitety se ale setkáváme i v poezii moderní, v nejrůznějších písničkách, ale místy také v próze.

V květnovou zeleň modřínů,

ve smaragdovou lázeň

hodil jsem srdce únavu

a mozku střízlivou kázeň.

 

Dostal jsem ukrutnou, divou chuť

celý se ponořit do ní;

ne jako člověk, jak strom se chvět

pod cvalem větrných koní.

 

Tak zatraceně býti nah!

Tak moudrý, pevný, svěží!

Tak samozřejmě přijímat

měnlivý život, jenž běží!

(Stanislav Kostka Neumann, V modřínech)

 

Nejspíš bys praštila atlasem

a nazvala mě přízemním mamlasem,

jenže ta voňavá palcová země,

tu nikde nenajdeš, ta je jen ve mně.

(Karel Plíhal, Na půdě)

 

Je ráno, jedno zvelebný chrán, jaká lze zažít jen v horách, slunce nahlíží do údolí a zalévá je teplem, na nejzazším konci luk se popásá stádo krav, klinkání zvonců se nese třpytivým tichem.

(Jan Otčenášek, Když v ráji pršelo)