Kniha: Saturnin
Autor: Zdeněk Jirotka
Přidal(a): Zukoule
Recenze díla Saturnin
„Představte si luxusní kavárnu za nedělního dopoledne. Venku je krásný den a hostů v kavárně je málo. Už jste se nasnídali, přečetli jste všechny noviny a teď jste se pohodlně opřeli v měkkém boxu a zamyšleně se díváte na mísu koblih. Nuda se pomalu rozlévá do všech koutů kavárny. A tu se má ukázat, do které skupiny lidí podle teorie doktora Vlacha patříte. Jste-li prý člověkem bez fantazie, bez touhy po dynamice a bez smyslu pro humor, budete se na ty koblihy dívat tupě a bezmyšlenkovitě třeba až do poledne a pak se zvednete a půjdete k obědu“ (citace: Zdeněk Jirotka, Saturnin, Praha, Šulc, 2007, 216 stran-str.7)
V pokračování této teorie objevujeme ještě další dva typy lidí, ten druhý se na koblihy bude dívat s představou, co by se asi stalo, kdyby vstal a začal je házet po ostatních zákaznících. Třetí, nejvzácnější typ člověka se ovšem nespokojí s onou představou, a tak vstane a začne koblihy po ostatních zákaznících házet. Takovýmto člověkem je hlavní postava – sluha Saturnin, kterému v mnoha situacích nestačí ovlivňovat dění, kterého se přímo účastní, ale dokonce vytváří falešné situace tak, jak se mu zrovna zamlouvá a přetváří životy jiných hrdinů podle svého vkusu. Například první, co udělá, potom co je najat, vystěhuje svého pána z bytu na výletní loď.
Příběh se potom odehrává na venkovském sídle, kde se sejdou kromě Saturnina, jeho zaměstnavatele a vypravěče i doktor Vlach, půvabná slečna Barbora a teta Kateřina, která nemá pro přísloví nikdy daleko se svým rozmazleným synem Miloušem. Společně tak zažívají vtipné příběhy s vařením při výpadku elektřiny a chozením na houby, ve kterých je nádherně vylíčena otravná povinnost být se svou rodinou a známými, které milujete zejména tehdy, když je delší čas nevidíte. Krom svérázné povahy Saturnina se v ději ukazuje i postava dědečka, který si stejně tak jako sluha omotává své přátele okolo prstu tím, že předstírá pomatení na rozumu a baví se při pohledu na ustaraného vypravěče a podlézavost tety Kateřiny, která vidí jednoduchou příležitost dostat se k dědictví.
Jako čtenář tak rozmístíte své sympatie do všech postav, dokonce i do otravného Milouše, protože díky němu vznikají situace, nad kterými se nejvíce nasmějete. Pobavíte se nad neohleduplnou zábavou přetvářet ostatním lidem život a začnete litovat, že ve svém okolí nemáte více lidí, kteří když vejdou do luxusní kavárny, začnou ostatní hosty bombardovat koblihami.
Mimo komický a nesmyslný boj o dědictví dochází v knize i k zamilovanému příběhu vypravěče a slečny Barbory, který bez dramatu poklidně vyústí ve šťastný konec.
Autor píše celou knihu jednoduše a spisovně, a proto hltá čtenář jeden příběh nevyzpytatelného sluhy za druhým a směje se nad narušenou atmosférou typické rodinné sešlosti, se kterou se každý dozajista ztotožní a najde si v hrdinech mnohdy členy vlastní rodiny.
Kniha, kterou bych určitě zařadila mezi českou humoristickou klasiku, má mnohá divadelní i filmová zpracování, která většinou díky scénáři vytvořenému přímo z textu knihy, sklízejí velký úspěch.
