Směšné lásky – referát

 

Kniha: Směšné lásky

Autor: Milan Kundera

Přidal(a): Laisen

 

 

 

 

 

Milan Kundera

Milan Kundera je v současné době nejvýznamnějším a nejpřekládanějším českým autorem. Jeho nejslavnější díla jsou sbírka povídek ze 60.let Směšné lásky, román Žert a z pozdějších autorových prací vyniká Život je jindeNesnesitelná lehkost bytíNesmrtelnost či Pomalost. Milan Kundera je také básník, hudebník a dramatik.

            Narodil se 1.dubna 1929 v Brně. On sám považuje toto datum za symbolické. V jeho románech se objevuje žert, náhoda, hra a mystifikace. Jeho otec byl významný klavírista a rektor JAMU. I Milan Kundera byl po otci velkým milovníkem hudby, zvláště tvorby Miloše Janáčka. Jeho romány často komponuje jako skladby, kde se prolínají různé motivy tvořící vzájemně vyvážený celek. Jeho starším bratrancem byl basník a překladatel Ludvík Kundera. Odmaturoval na gymnáziu v Brně roku 1948. Byl přijat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde studoval literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku. Později zde vyučuje světovou literaturu jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent.

Roku 1963 vydal první část povídkového triptychu Směšné lásky a o čtyři roky později román Žert. V tomto díle Kundera popisuje absurditu stalinistického režimu 50. let v Československu. Mladý komunista Ludvík Jahn z žertu napíše své dívce Markétě na pohlednici slova: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Poté je vyloučen ze strany i z vysoké školy, kde učí a poslán jako nepřítel socialismu na vojnu k „černým baronům“. Jeho snaha pomstít se po letech jeho spolužáku Zemánkovi, který se podílel na jeho pádu, tím, že svede jeho krásnou ženu Helenu, se ale ukáže jako marná, protože Zemánek již ke své žene nic necítí a tato nevěra se mu stane jen záminkou pro rozvod. Helena po tom, co zjistí, že ji Ludvík nemiluje, se pokusí spáchat sebevraždu. Omylem si však spolyká projímadlo. Kolísání mezi tragičností a fraškou je jedním z hlavních rysů románu. Próza má sedm kapitol a vyprávění je v ich-formě čtyřmi postavami. Podle románu natočil v roce 1968 režisér Jaromil Jiren stejnojmenný film. Film však bez rozsáhlosti Kunderových úvah působí nudně a mladý komunista Ludvík Jahn, kterého ztvárnil herec Josef Somr, nepůsobí mladě ani okouzlivě.

Protože se v roce 1968 jako člen reformního proudu KSČ aktivně účastnil pražského jara, bylo mu po sovětské okupaci zakázáno publikovat. V roce 1975 emigroval do Francie, kde žije dodnes a píše výhradně jen francouzsky.

V roce 1985 vyšel v Torontu česky román Nesnesitelná lehkost bytí. Stal se jeho nejúspěšnějším románem. Vypráví o osudech dvou partnerských dvojic. První dvojicí je pražský chirurg a sukničkář Tomáš a jeho žena, servírka Tereza. Navzdory Tomášovým záletům je spojuje silné citové pouto. Po okupaci emigrují do Švýcarska, ale jeho žena Tereza  není schopná v cizině žít, je přecitlivělá, upíná se na svého psa Karenina a rozhodne se vrátit do Čech. Její manžel přijede zpět do Čech za ní. Za normalizace se stane umývačem oken a později i se ženou odjede na venkov, kde oba zahynou při autonehodě. Druhou dvojicí je Tomášova milenka Sabina a její švýcarský milenec Franz. Příběhy umožnili autorovi prostor k filosofickým úvahám. Zamýšlí se nad možnostmi chápání tíhy a lehkosti.

 

Úryvek z knihy:

„Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno.“

„Terezo,“ řekl Tomáš, „ty sis nevšimla, že jsem tady šťastný?“

„Tvoje poslání bylo operovat.“

„Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

 

Autor tvrdí, že život v diktatuře tíží, v demokracii je však nesnesitelně lehký, protože není nutné za něco trpět. Není zde dodržena chronologická posloupnost a vypravěč se netají, že si existenci postav zcela vymyslel, přesto však postavy nepůsobí neživým dojmem. Na jedné z prvních stránek českého vydání Nesnesitelné lehkosti bytí je napsáno, že „Jakékoliv adaptace filmové, divadelní, televizní jsou zakázány.“ Kundera byl velmi roztrpčen jedinou americkou filmovou adaptací tohoto díla, ke které dal svolení. Tu v roce 1988 režíroval Philip Kaufman.

Mezi jeho o trochu méně známá díla patří Valčík na rozloučenou, kde vylíčil marnou snahu několika lidí uniknout svému osudu. V románu Život je jinde se Kundera prostřednictvím postavy naivního básníka Jaromila vyrovnává s komunistickými ideály i s nevyzrálým a fanatickým mládím. V další knize Knize smíchu a zapomnění experimentuje s formou, protože kniha obsahuje sedm částí spjatých nikoli příběhem, ale tématy obsaženými v názvu. Stejně jako Nesnesitelná lehkost bytí také kniha Nesmrtelnosti, vydaná roku 1990, v níž je téma rozvíjeno na osudech smyšlených i historických postav(Goethe, Hemingway) tíhne autor k esejistice. Francouzsky psané romány z 90.let sklidily menší ohlas.

Významnou součást Kunderova díla tvoří eseje, například výbor Umění románu. Neméně úspěšná jsou i jeho dramata – Majitelé klíčů a Jakub a jeho pán. Mezi sbírky básní patří Monology, které vyšli poprvé v roce 1957. Zaujala mě báseň Jediná slina ve vlasech Venuše.

 

Po přečtení knihy Směšné lásky, si autorovu myšlenku vysvětluji takto: Pokud se žena nechá svést k neřesti mužem, který pro ni nemá opravdový citový význam, přichází o zájem jiných mužů, kterým odepřela dobýt její nedobytnost.

Stává se jen tělem.

 

Že žárlím bláznivě ?
Že to nic není,
nějaký prchavý dotek ?
Polibek, který zhasne,
dřív nežli zabliká ?
Musím ti tedy říci něco, co nevíš:
Jediná slina ve vlasech Venuše
promění tu sochu Venušinu
v pouhý kus podstavce,
jenž nese slinu.
Na překlad do češtiny čekají romány Pomalost, Identita, Nevědomost
a některé eseje.

Milan Kundera svou inspiraci k románům našel zejména ve francouzském osvícenství 18.století. Obdivoval zejména materialistu Denise Diderota a Laurince Sterna, neboť ti nedodržovali přísnou jednotu děje příznačnou pro pozdější román 19.století.

Roku 2001 dostává Velkou cenu Francouzské akademie za celoživotní dílo. Obdržel také Státní cenu za literaturu za román Nesnesitelná lehkost bytí v roce 2007.

 

Směšné lásky

                Celá sbírka sedmi povídek: Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po dvaceti letech a Eduard a Bůh byla vydána česky nejprve v Torontu roku 1981 a poté v Brně 1991. V roce 1963 vyšel První sešit směšných lásek, v roce 1965 Druhý sešit směšných lásek a v roce 1969 Třetí sešit směšných lásek. Celkem tyto Sešity obsahovaly deset povídek. Autor však do knihy Směšné lásky zahrnul jen sedm z nich, protože jak sám píše v Poznámce knihy: “…jsem v nich sem tam ještě slyšel cizí, vypůjčený hlas anebo jsem věděl, že se povídka dala napsat o něco lépe.”

Hlavním tématem povídek je láska, chápaná jako iluze. Hrdinové se zaplétají do  svých her a mystifikací, kterými často způsobí opak toho, co zamýšleli. V povídce Falešný autoskop se nevinná hra milující se dvojice na drsného řidiče a svůdnou stopařku postupně zvrtne v drama ohrožující jejich vztah. „Naše činy žijí nezávisle na nás svým vlastním životem.“ z povídky Já truchlivý Bůh.

Na pozadí milostných vztahů prosvítá pochmurný obraz života v totalitě, v níž se musí člověk přetvařovat. Povídky jsou psány se smyslem pro psychologii, ironii, napětí a kolísají mezi směšností a tragičností.





Další podobné materiály na webu: