Jméno: Absurdní drama
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Drama jako literární druh bylo od starověku až do novověku velmi oblíbené, hojně se psaly oba dva jeho žánry, tragédie i komedie. V druhé polovině dvacátého století se ale objevuje typ dramatu, který je zcela jiný, než všechny předchozí – absurdní drama.
Základní znaky absurdního dramatu
Po druhé světové válce, která velmi otřásla jistotami, kterým do té doby lidé věřili, vzniká velké množství nových literních směrů a tendencí. Jedním z nich bylo v padesátých letech dvacátého století také absurdní drama, které přichází se zcela novým pohledem na drama a skutečnost, zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou, absurdní. Absurdita je podle jeho autorů životním pocitem současného člověka, jehož život postrádá smysl, všude vládne pocit odcizení a osamění a on ztrácí schopnost dorozumění s ostatními lidmi. Člověk se tak dostává do naprosto absurdních situací a chová se zvláštně, je ohrožen mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil.
Absurdní drama rovněž popírá původní podstatu dramatu, které bylo vystavěno na dialogu. V absurdním dramatu se setkáváme s antidialogem, kdy postavy se navzájem neposlouchají, každý si vede „svou řeč“ a vznikají rozhovory „o ničem“. Lidé často mluví jen proto, aby mluvili, ne proto, aby si něco sdělili. Jazyk tak ztrácí svou sdělovací funkci, lidé mluví o hloupostech, nesmysly, fráze. Zbytečné rozhovory zároveň tvoří kulisu, aby nebylo úplné ticho, protože lidé si jinak nemají, co říci. Druhou polohou absurdního dramatu je naopak skutečnost, kdy postavy spolu téměř nemluví, mlčí. Pokud spolu mluví, řeknou jen to, co musí, pokud se jich někdo na něco zeptá, což je pokládáno za ukázku zahleděnosti lidí do sebe. Absurdní hry jsou často laděny tragikomicky a obsahují prvky grotesky a černého humoru.
Nejznámější představitelé světového a českého absurdního dramatu
Za tvůrce absurdního dramatu je považován francouzský dramatik Samuel Beckett, který proslul zejména svým dramatem Čekání na Godota, které se odehrává na venkovské cestě se stromem a kamenem, kde se setkávají dva tuláci Estragon a Vladimír. Nic o nich nevíme, jen to, že čekají na Godota, nevědí, kdo to je, kdy přijde, ale domnívají se, že jeho příchodem se jejich život změní, ale nevědí jak. Během svého čekání vedou prázdné řeči. Později se na scéně se později objeví ještě dvě další postavy, Pozzo a jeho otrok Lucky. Na konci prvního i druhého dějství se objevuje chlapec, který oznamuje, že Godot dnes nepřijde, ale že se dostaví zítra. Hra je chápána jako určité podobenství o situaci lidstva, která vypadá stejně beznadějně jako čekání na Godota. Slovo Godot evokuje anglické slovo God neboli Bůh.
Dalším uznávaným autorem absurdních her byl Eugéne Ionesco, jehož hra Plešatá zpěvačka byla inspirována učebnicí angličtiny a jejími nepřirozenými větami a stupidními rozhovory. Vysoce ceněny jsou i absurdní dramata Václava Havla, například Zahradní slavnost, Vernisáž či Audience, která navíc obsahují skryté poselství, kdy podle autora komunistický systém natolik změnil přirozené lidské hodnoty a vztahy, že absurdní drama se stalo zrcadlem tohoto absurdního režimu, absurdita se stala realitou.
