Bylo nás pět – rozbor uměleckého textu

rozbor-díla

 

Kniha: Bylo nás pět

Autor ukázky: Karel Poláček

Přidal(a): Denny

 

 

Ukázka uměleckého textu:

Povídal jsem, že Bejval Antonín, jest velký vynálezce, největší ze všech, a je to taky prauda. Tuhle mně pravil, že zase něco vynalezl, ale že mně to nemůže prozradit, leda když se zadušuju, že to nikomu neřeknu. Tudíž jsem pravil: „Na moutě kutě!“ a třikrát jsem si odplivl.

Tak Bejval Antonín pravil, že vynalezl hru, která nazývá „Palič ceciliánského města Mostravy“. Hra spočívá v tom, že se na poli postaví dědina, která se podpálí a obyvatelstvo bude hasit. […]

Když jsme byli v polích, tak jsme z těch krabic postavili dědinu, já jsem napsal na jeden barák Škola, na druhý Obecní úřad, na třetí Koloniál a na ostatní nic. Čeněk Jirsák porád očumoval a pak pravil, že na jednu škatuli by se mělo napsat Kostel, ale já jsem pravil: „S tebou se nikdo nebaví,“ on odpověděl: „S tebou se taky nikdo nebaví, já jsem pravil: „To jsem řekl a ty si vymysli něco nového.“ On pak mlčel a já jsem byl rád, že jsem ho převezl.

Načež jsem napsal na jednu krabici Hostinec U Havrana a před tou krabicí jsme si sedli na bobek, jako že sedíme v hospodě a mluvíme řeči. […]

„Víte co?“ pravil Éda Kemlink, já jsem starosta.“ Bejval Antonín se usmál a odvětil: „Starosta jsem já.“

Já jsem se také usmál a pravil jsem: „To se vr!“

Tonda opověděl: „Ty jsi obecní slouha a musíš vybubnovat požár.“

To se Édovi líbilo a pravil: „Tak já jsem obecní slouha a vybubnuju požár.“

„Tak už dost a teď se musejí mluvit řeči,“ pravil Tonda.

„Tak začni,“ vybídl jsem ho.

„Nó, sousedé,“ začal Tonda, „tak ourodu máme chvála bohu pod střechou a nýčko je to dobré.“ Mluvil nízkým hlasem. […]

Pak jsme mluvili řeči, jenom aby si dítky nehrály se sirkami, což by bylo neštěstí, neb vítr vane do vesnice. Vtom Zilvar zapálil jeden barák, obyvatelé křičeli: „Hoří!“ Já byl hasič a troubil jsem „tú-lá!“ a Kemlink bubnoval a pravil: „Na vědomost se dává, že vypukl požár.“ Obyvatelé bědovali a vynášeli i dobytek a pohořelí pravili: „Jsme my to ale chudáci.“

 

Rozbor ukázky

Pro svět dětí jsou typické hry. O jedné takové vypráví i kapitola, z níž pochází ukázka (byla vybrána z první třetiny knihy). Každá hra má svá pravidla – ta stanovil „vynálezce“ Bejval. Ostatní chlapci pak mají přidělené různé role – obecní slouha, hasič, starosta, souhrnně obyvatelé. Z této hry je vyloučen Čeněk Jirsák, protože P. Bajza naznal, že každou hru zkazí (jeden z malicherných chlapeckých sporů, kdy spolu někteří z ústřední pětice dočasně nemluví a „nechodí“).

 

Důležitou roli hraje dialog – jeho živost posilují výrazně hovorové prvky (řada výpovědí začíná nefunkčním slovem tak).

Spojení mluvíme řeči lze chápat jako pleonasmus (= nadbytečné spojení dvou výrazů synonymních nebo významově blízkých).

 

Jazyk:

  • nářečí (pravda, ourodu, nýčko,)
  • chlapecký slang („Na moutě kutě!“ = dětská zaříkávací formule, prvek dětské pověrčivosti; „To se vr“)
  • knižní výrazy + archaismy (jest, pravil, odvětil, dítky, bědovali, pohořelí)

 

Prvky jazykové komiky:

Čeněk Jirsák pořád očumoval a pak pravil (kontrast obecné a knižní češtiny); Na vědomost se dává, že vypukl požár (fráze ze světa dospělých); aby si dítky nehrály se sirkami, což by bylo neštěstí, neb vítr vane do vesnice (fráze ze školního prostředí)

 

Prvky situační komiky:

Vyplývají zejména z toho, jak chlapci napodobují chování dospělých (sedíme v hospodě a mluvíme řeči; „Nó, sousedé,“ začal Tonda, „tak ourodu máme chvála bohu pod střechou a nýčko je to dobré.Mluvil nízkým hlasem). Komicky působí i vlastní průběh hry: Vtom Zilvar zapálil jeden barák, obyvatelé křičeli: „Hoří!“ Já byl hasič a troubil jsem „tú-lá!“ a Kemlink bubnoval a pravil: „Na vědomost se dává, že vypukl požár.“ Obyvatelé bědovali a vynášeli i dobytek a pohořelí pravili: „Jsme my to ale chudáci.“





Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme rozbory knih, slohovky, životopisy a všechnu další literaturu, ale nic jsme nenašli :-(.