Kniha: Bylo nás pět
Autor ukázky: Karel Poláček
Přidal(a): Denny, elka
Ukázka uměleckého textu (1)
Povídal jsem, že Bejval Antonín, jest velký vynálezce, největší ze všech, a je to taky prauda. Tuhle mně pravil, že zase něco vynalezl, ale že mně to nemůže prozradit, leda když se zadušuju, že to nikomu neřeknu. Tudíž jsem pravil: „Na moutě kutě!“ a třikrát jsem si odplivl.
Tak Bejval Antonín pravil, že vynalezl hru, která nazývá „Palič ceciliánského města Mostravy“. Hra spočívá v tom, že se na poli postaví dědina, která se podpálí a obyvatelstvo bude hasit. […]
Když jsme byli v polích, tak jsme z těch krabic postavili dědinu, já jsem napsal na jeden barák Škola, na druhý Obecní úřad, na třetí Koloniál a na ostatní nic. Čeněk Jirsák porád očumoval a pak pravil, že na jednu škatuli by se mělo napsat Kostel, ale já jsem pravil: „S tebou se nikdo nebaví,“ on odpověděl: „S tebou se taky nikdo nebaví, já jsem pravil: „To jsem řekl a ty si vymysli něco nového.“ On pak mlčel a já jsem byl rád, že jsem ho převezl.
Načež jsem napsal na jednu krabici Hostinec U Havrana a před tou krabicí jsme si sedli na bobek, jako že sedíme v hospodě a mluvíme řeči. […]
„Víte co?“ pravil Éda Kemlink, já jsem starosta.“ Bejval Antonín se usmál a odvětil: „Starosta jsem já.“
Já jsem se také usmál a pravil jsem: „To se vr!“
Tonda opověděl: „Ty jsi obecní slouha a musíš vybubnovat požár.“
To se Édovi líbilo a pravil: „Tak já jsem obecní slouha a vybubnuju požár.“
„Tak už dost a teď se musejí mluvit řeči,“ pravil Tonda.
„Tak začni,“ vybídl jsem ho.
„Nó, sousedé,“ začal Tonda, „tak ourodu máme chvála bohu pod střechou a nýčko je to dobré.“ Mluvil nízkým hlasem. […]
Pak jsme mluvili řeči, jenom aby si dítky nehrály se sirkami, což by bylo neštěstí, neb vítr vane do vesnice. Vtom Zilvar zapálil jeden barák, obyvatelé křičeli: „Hoří!“ Já byl hasič a troubil jsem „tú-lá!“ a Kemlink bubnoval a pravil: „Na vědomost se dává, že vypukl požár.“ Obyvatelé bědovali a vynášeli i dobytek a pohořelí pravili: „Jsme my to ale chudáci.“
Rozbor ukázky (1)
Pro svět dětí jsou typické hry. O jedné takové vypráví i kapitola, z níž pochází ukázka (byla vybrána z první třetiny knihy). Každá hra má svá pravidla – ta stanovil „vynálezce“ Bejval. Ostatní chlapci pak mají přidělené různé role – obecní slouha, hasič, starosta, souhrnně obyvatelé. Z této hry je vyloučen Čeněk Jirsák, protože P. Bajza naznal, že každou hru zkazí (jeden z malicherných chlapeckých sporů, kdy spolu někteří z ústřední pětice dočasně nemluví a „nechodí“).
Důležitou roli hraje dialog – jeho živost posilují výrazně hovorové prvky (řada výpovědí začíná nefunkčním slovem tak).
Spojení mluvíme řeči lze chápat jako pleonasmus (= nadbytečné spojení dvou výrazů synonymních nebo významově blízkých).
Jazyk:
- nářečí (pravda, ourodu, nýčko,)
- chlapecký slang („Na moutě kutě!“ = dětská zaříkávací formule, prvek dětské pověrčivosti; „To se vr“)
- knižní výrazy + archaismy (jest, pravil, odvětil, dítky, bědovali, pohořelí)
Prvky jazykové komiky:
Čeněk Jirsák pořád očumoval a pak pravil (kontrast obecné a knižní češtiny); Na vědomost se dává, že vypukl požár (fráze ze světa dospělých); aby si dítky nehrály se sirkami, což by bylo neštěstí, neb vítr vane do vesnice (fráze ze školního prostředí)
Prvky situační komiky:
Vyplývají zejména z toho, jak chlapci napodobují chování dospělých (sedíme v hospodě a mluvíme řeči; „Nó, sousedé,“ začal Tonda, „tak ourodu máme chvála bohu pod střechou a nýčko je to dobré.“ Mluvil nízkým hlasem). Komicky působí i vlastní průběh hry: Vtom Zilvar zapálil jeden barák, obyvatelé křičeli: „Hoří!“ Já byl hasič a troubil jsem „tú-lá!“ a Kemlink bubnoval a pravil: „Na vědomost se dává, že vypukl požár.“ Obyvatelé bědovali a vynášeli i dobytek a pohořelí pravili: „Jsme my to ale chudáci.“
Ukázka uměleckého textu (2)
U Klobouku jest velká touň a my jsme si nevzpomněli, že Venda Štěpánků třeba neumí plavat. On taky neuměl. A zmizel pod vodou, pak se vynořil, něco vykřikl, zase zmizel a polykal andělíčky. „Ješíšmariá!“ křičeli jsme, „on se utopí!“ Protože je tam vir a voda se točí porád dokola a je tam plno kořenů, do kterých se zapletou nohy. Tak jsme stáli a křičeli a byli jsme polekáni, protože jsme nevěděli, co teď. Jenom Zilvar z chudobince nekřičel, on nikomu nic neřekl a skočil do touně. Nýbrž plaval pod vodou a šmátral kolem sebe, vynořil se, kašlal vodu a pravil: „Už ho mám, už ho držím za vlasy!“ Všichni jsme křičeli: „Nepusť ho!“ On odpověděl: „Nepustím, neboť ho držím pevně.“ Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: „Herdek filek!“ a vysmrkal se. Venda ležel bez hnutí a nebylo vidět, že dýchá. Už jsme si myslili, že je po něm, tak jsme byli celí pryč a já jsem pravil: „Tak vidíte, já jsem nechtěl, aby šel s námi,“ a bylo mně do bréče. Bejval Antonín taky pravil, že nechtěl, aby šel s námi, ale já jsem pravil: „To není prauda, ty vrdloužeš, sáms povídal, nechte ho, ať jde s námi.“
Rozbor ukázky (2)
V ukázce se objevuje:
- zkomolená slova (bréče, vrdloužeš, sáms), stejně jako v celé knize
- nářečí (touň, prauda)
- archaismy (umrlý, chudobinec, vrdloužeš – v hrdlo lžu)
- knižní slova (nýbrž, jest)
- idiom (polykat andělíčky)
- přímou řeč („Nepustím, neboť ho držím pevně.“ atd.)
- hovorovou a obecnou češtinu (Herdek filek, šmátral)
- klení („Ješíšmarjá“).
