Kniha: Dětinský řápek
Spisovatel(ka): Šimon Lomnický z Budče
Přidal(a): Fialka98
Referát k semináři Starší česká literatura, VŠ obor Česká filologie
O autorovi a jeho tvorbě
Šimon Lomnický z Budče byl spisovatelem, pocházejícím z chudých poměrů. Díky Vilémovi z Rožmberka, vlivnému šlechtici, získal místo učitele a později pro něj pracoval jako písař a správce pivovaru v Třeboni a Lomnici nad Lužnicí. Později zdědil po tchánovi zájezdní hostinec a roce 1594 se stal šlechticem. O majetek však roku 1619 kvůli požáru a zásahu císařských vojsk přišel. Odešel proto i s manželkou do Prahy, kde vstoupil do evangelické církve. Po bitvě na Bílé hoře se však vrátil zpět k církvi katolické, což bylo některými bráno jako amorální čin.
Skládal světské i duchovní písně, i s nápěvem, a to česky i latinsky. Psal epiku, skladby prozaické a dramatické. Vydal soubory katolických duchovních písní s názvem Písně nové na evangelia svatá nedělní přes celý rok a později Kancionál neb Písně nové historické na dni sváteční přes celý rok. U tvorby dramatické čerpal především ze středověkých námětů. Patří sem hry Triumf neb Komedie o vzkříšení Páně a Marie o navštívení hrobu Krista Pána. Nejznámější jsou však jeho moralizující spisy, kam kromě díla Dětinský řápek patří také díla Kupidova střela, Tobolka zlatá, Knížka o sedmi hrozných ďábelských řetězích a jiné.
Dětinský řápek
Dílo Dětinský řápek od Šimona Lomnického z Budče je moralizujícím spisem, napsaným pravděpodobně mezi léty 1606-1609 a poprvé vydaným roku 1609, který pojednává o správné výchově dětí rodiči a také o tom, jak by se děti samy měly chovat k Bohu a ke svým rodičům.
V úvodu se autor nejprve obrací k dětskému čtenáři s prosbou o pochopení a přijetí jeho slov, adresována je však králi a císaři Rudolfu II. Na příběhu o králi a jeho zlém synovi, který se mu mstil za jeho dobrotu autor ukazuje, že chce nabádat děti, aby si vážily svých rodičů a chovaly k nim lásku a vděčnost, tedy aby se řídily čtvrtým božím přikázáním. Dále autor píše, že tuto knihu vydává pod jménem Viléma Slavaty. Obhajuje důležitost tohoto spisu; říká, že děti jsou hned po pánu Bohu to nejdražší, co na světě máme, a proto je velmi důležité je dobře vychovat. Pokládá otázku, proč píše raději o dětech zlých než hodných a odpovídá na ni příběhem o zlém Martinovi, který zabil kuchařku, dceru a matku, a následně byl krutě potrestán. Chce tedy ukázat, že ti, kteří budou páchat zlo a nepravosti, budou potrestáni; chce dát dětem tento příběh jako výstrahu, aby si uvědomily, že mají poslouchat své rodiče a pána Boha, aby takovému potrestání unikly. Dále autor uvádí důvod, proč Viléma Slavatu jmenuje. Psal mu prý totiž svatební verše a nyní chce, aby tato knížka byla užitečná i jeho dětem a všem poddaným, kteří jsou na jeho dvoře. Úvodní pasáž je ukončena časovými a místními údaji a podpisem autora.
V další pasáži autor mění formu psaní; přechází z prózy do veršů a promlouvá nyní přímo k dětem. Užívá pravidelný, sdružený rým, svou formou připomínající dětské říkanky. Obsah je však na rozdíl od dětských říkanek vážný, má mít moralizující funkci. Dává do zřetelných kontrastů důsledky dobrého a zlého chování dětí. Píše například, že děti, které se ke svým rodičům budou chovat dobře, budou dlouho žít, zatímco ty, které se k nim budou chovat špatně, budou mít velmi krátký život. Dále mluví k dětem o tom, že jim předkládá naučení, jak se chovat ke svým rodičům, a to naučení že je jednoduché k zapamatování. Pasáž je uzavřena apelem na děti, aby toto naučení přijaly od Šimona a modlily se k Bohu.
Následuje kapitola, která se nazývá „Začíná se knížka křesťanským dítkám potřebná naučení v sobě obsahující“. Je zahájena citátem z Bible, který se týká toho, že děti mají ctít své rodiče. Další kapitola se jmenuje „A nejprvé o sedmerých rodičích, ctění a poctivosti hodných“. Zde autor vysvětluje, že prvním otcem je „otec nebeský“, tzn. Bůh. Píše o tom, že pokud lidé více milují věci zemské, které jsou marné, nežli jej, nechtějí ho pak přijmout za svého otce. Domlouvá tedy dětem, aby pána Boha ctily. Píše o pěti věcech, které se týkají Boha-otce. Dále říká, že velmi málo lidí Boha miluje a že je potřeba to změnit. Lidé jsou od Boha odvráceni a místo toho poslouchají ďábla, kterého nazývá „otcem lží“.
Autor uvádí pět příčin, proč máme Boha přijmout za svého otce. První je příčina zplození: Bůh je náš stvořitel, takže všichni jsme jeho syny a dcerami. Druhá příčina je ta, že Bůh nad lidmi vládne a lidé jsou jeho služebníky, protože Bůh lidem věnoval Slunce, měsíc, oheň, vodu, rostliny a živočichy, které člověk potřebuje ke svému bytí. Třetí příčinou je, že Bůh je naším učitelem; vyučil nás trojímu zákonu. Čtvrtá je příčina obhajování, která je vysvětlena tak, že Bůh nás se nás vždycky zastává a chrání nás před pokušením, což dělá tak, že vysílá anděly, kteří nad námi neustále bdí. Poslední jmenovanou příčinou je ta, že Bůh má být pokládán za našeho otce, protože jeho syn Ježíš lidstvo vykoupil svou krví. Ježíš nás vzývá, abychom vstoupili do ráje, ale abychom jeho hlas slyšeli, musíme nejprve ctít Boha a sloužit mu. Následně vypravěč promlouvá přímo k dětem, že ctít Boha mají začít co nejdříve a setrvat až do smrti, aby pak po smrti došly ke spasení.
Následuje pojednání o otci druhém, kterým je otec duchovní, tzn. biskup, farář apod., který v životě lidí hraje roli duchovního správce. Máme tyto otce ctít, protože nás vyučují o tom, jak dojít ke spasení. Do skupiny otců třetích vypravěč zahrnuje knížata, pány, krále, senátory atd, protože mají zajišťovat spravedlnost mezi lidmi. Za čtvrté otce pokládá vypravěč učitele, kteří mají být nositeli moudrosti a mravů. Jako páté otce vypravěč jmenuje svaté muže, kteří jsou vzory dokonalé ctnosti. Šestý otec je popisován jako „sešlý, letitý, mnohověký a starý člověk“[1], který je hoden úcty díky své moudrosti a opatrnosti. Protože jsou tito lidé velmi zkušení, ostatní si k nim chodí pro rady, a proto je třeba je ctít. Jako sedmého otce uvádí otce biologického, nazvaného „otec tělesný“. Do této skupiny vypravěč zahrnuje i matku, protože oba rodiče dítě zplodili a vychovali. Jsou zde zahrnuti také dědové, pradědové atd. Rodiče sami mají také dbát na to, že i oni sami byli synové a že jejich synové se k nim budou chovat tak, jak se oni chovali ke svým rodičům.
Další kapitola se jmenuje „O příčině zplození dítek a o moci rodičů nad nimi“. V úvodu kapitoly autor poukazuje na to, že když otec umře a zanechá po sobě syna, je to, jako by neumřel, protože syn zaujme jeho místo. Jelikož syn většinou neumře dříve než otec, stará se syn o otce až do smrti. Avšak rodiče na rozdíl od dětí své děti vždy milují víc než sami sebe. Jako příčinu uvádí to, že památka otce se více zachová skrze jeho syna, který bude po otci ještě dlouho žít. Vysvětluje také, proč děti stejnou lásku rodičům neoplácí. Je to prý proto, že synové pak svou lásku obracejí ke svým vlastním synům více než ke svým rodičům. Dále vypravěč říká, že rodiče jsou pro své syny jako kořeny a syn je jejich ovoce. A to ovoce že často bývá trpké a nechutné, pokud jsou synové zlí a neposlušní. Vyjmenovává tři příčiny toho, proč synové nikdy neoplácí rodičům lásku stejnou měrou, tzn. že rodiče své děti vždy milují víc, než oni je. Jako první příčinu uvádí to, že láska rodičů k synům je starší, a proto silnější a lepší, jelikož rodiče své děti milují ještě dříve, než se narodí. Jako druhou uvádí vypravěč příčinu jistotnosti, což znamená, že rodiče věří, že syn, kterého zplodili, je jejich krev. Třetí příčina, nazvaná příčina učastnosti, se týká toho, že matka miluje dítě více než otec, protože dítě se skládá více z podstaty matky než z podstaty otce a matka v něm tedy více poznává ze své bytosti a také proto, že matka vždy jistě ví, že je dítě její, zatímco otec nikoli. Avšak dodává, že u rodin, které mají na paměti Boha, k takovému podezření nedochází, a proto oba rodiče mají ze svých dětí radost a čest. Autor také píše, že kdykoli mluví o synech, spadají pod to i dcery. Kapitola je uzavřena slovy, že děti mají poslouchat oba rodiče, čímž je zároveň předesláno téma následující kapitoly.
Následující kapitola je nazvána „O poslušenství dítek rodičů“. Píše se zde o tom, že Ježíš ve svém dětství nekonal zázraky, protože to ještě nebylo potřeba a že to bylo tak dobře i pro jeho matku. O Ježíši se zde dále píše, že byl vždy ke své matce poslušný a před ní i divy konal. Poslouchal také svého otce a až do třiceti let vykonával tesařské řemeslo, stejně jako jeho otec. Dále autor ukazuje příklady poslušnosti dětí ke svým rodičům na příbězích z Bible. Poslední příklad je pohanský, o synovi, který vedl válku proti Římu, ve kterém se nacházela i jeho matka. Když uviděl v davu Římanů svou matku a ona k němu promluvila, rozhodl se rozpustit své vojsko a neútočit.
Další kapitola pojednává „o zlých dítkách“, tj. jak je možné, že někteří rodiče mají zlé děti, kterým nic nejde a nejsou k žádnému potěšení.[2] Jako první odpověď na položenou otázku zde autor uvádí, že dobrý otec nemůže mít zlého syna. Jinak řečeno, „jaký otec, takový syn“. Avšak někdy se stává, že přestože je otec dobrý, má zlého syna, pro což autor uvádí pět příčin. První příčinou je lakomství synů, které je v knize doloženo na příkladu Absolona, syna krále Davida, jenž chtěl vyhnat svého otce, aby mohl kralovat. Píše se zde také o tom, že děti, které jsou Absolonovi podobné, často vychvalují své rodiče až po smrti, kdy mají užitek z jejich majetku. Druhou příčinu autor nachází v pýše, kdy zlí synové v dospělosti svými rodiči pohrdají. Třetí příčina špatnosti synů podle autora pochází ze smilstva. Cituje Lactantia a uvádí příklad o marnotratném synovi, který se odtrhl od svého otce, aby mohl svobodně vést život plný smilstva. Tento syn své dědictví promrhal s nevěstkami a byl proto zatracen čerty. Čtvrtou příčinu nehodných synů vidí autor jako božskou spravedlnost, kdy Bůh oplácí špatné skutky rodičů na jejich dětech. Děje se to např. v případě, kdy děti nevznikají z lásky a manželské počestnosti, ale například z cizoložství, nebo když rodiče páchají špatnosti a své děti pak nevedou k dobrému chování. Je k tomu uveden příklad o svatém Ammonovi, který měl moc uzdravovat lidi, ale nechtěl hned uzdravit syna, pokousaného zlým psem, protože jeho rodiče měli na svědomí spoustu krádeží. Rodiče však vše, co ukradli, navrátili a Ammon jejich syna poté uzdravil. Poslední příčinu nehodnosti dětí nachází autor ve spravedlivé pomstě, což se projevuje v případě, kdy rodiče sami své rodiče neposlouchali. K tomuto uvádí autor tří příklady, které pojednávají o nehezkém chování synů ke starým otcům, jejichž malí synové si jejich chování berou jako vzor. V prvních dvou příkladech si synové uvědomí, že jejich vlastní děti s nimi mohou jednoho dne zacházet stejně, jako oni teď zacházejí se svými otci, uleknou se toho, prosí své otce o odpuštění a od té chvíle se k nim chovají tak, jak chtějí, aby se jejich vlastní děti později chovaly k nim. V posledním příkladu tak onen syn neučiní a musí pak na vlastní kůži zažívat to, co on sám dělal svému otci. V závěrečné pasáži kapitoly je shrnuta hlavní myšlenka, tedy aby děti měly na paměti, že to, jak se budou chovat ke svým rodičům, se jim vrátí na jejich vlastních dětech.
Další kapitola se týká brzké smrti dětí čili toho, jak je možné, že některým lidem jejich děti brzy umírají. Příčin pro tuto skutečnost uvádí šest. Jako první příčinu uvádí tu, že někteří rodiče své děti milují víc než pána Boha, což by neměli. Bůh proto takové děti odmítá. Druhá příčina spočívá v tom, že rodiče v mládí nectili rodiče své a Bůh je za to trestá na jejich dětech. Třetí příčina je ta, že rodiče svým dětem uchovávají nějaký majetek, který nenabyli poctivě. Bůh děti proto snímá ze světa zemského a přijímá je do svého království věčného, protože jinak by je stihla pokuta, která patří jejich rodičům. Bůh může rodičům děti odebrat také proto, že chce, aby rodiče už neshromažďovali další majetek a nehřešili. Jako čtvrtá je uvedena příčina zlého příkladu rodičů. Bůh odjímá děti rodičům brzy, pokud hrozí, že by dítě vedlo stejně špatný život, jako jeho rodiče. Pátá příčina je případ, kdy matka své dítě nekojí, ale místo toho nechá chůvu, aby jej kojila za ni. A jelikož mléko od chůvy není pro dítě tak dobré, jako by bylo mléko matky, dítě brzy umírá. Jako šestý důvod uvádí situaci, kdy děti umírají kvůli tomu, že je rodiče zanedbávají nebo proto, že se otcové chovají zle ke svým ženám, když matky dítě ještě nosí v sobě, anebo když matky samy se o dítě připraví tím, že ho zabijí, protože ho nechtějí, což autor velice ostře kritizuje.
Následující kapitola se nazývá „O dobrodiních, kteréž dítky od rodičů svých milých přijímají.“ Vypravěč kapitolu zahajuje tím, že lidé přijímají největší dobrotu právě od svých rodičů a měli by jim je tedy náležitě oplácet. Popisuje se zde, co všechno rodiče pro dítě dělají, když je malé, jak se o něj starají a apeluje na děti, aby se na to rozpomněly a byly za to svým rodičům vděčné. Je vyzdvihována láska rodičů k dětem, to, jak své děti chrání a jak je učí všem potřebným a dobrým věcem. Pasáže jsou protkány několika krátkými latinskými básněmi, které jsou přeloženy do českého jazyka. Pomocí nich autor apeluje na děti, aby si vážily toho, co všechno pro ně rodiče dělali. Jako příklad vděčného chování dětí k rodičům uvádí chování čapích potomků, kteří se poté, co odrostou, vzorně starají o své rodiče, kteří jsou vyčerpaní z toho, jak se starali o ně. Do kontrastu je kladeno chování mláďat supích, kdy mláďata po dostatečném vykrmení své unavené rodiče vyhánějí z hnízda. Kapitola je zakončena slovy, že nevděčné chování synů k rodičům je bohužel velice časté.
Další kapitola je velmi krátká a pojednává o lásce rodičů k dětem. Vypravěč dětem klade na srdce, že tak, jak je milují jejich rodiče, je už nikdo jiný nemiluje, protože rodiče děti milují víc než sami sebe. Příklad takové lásky autor ukazuje na již zmíněném příběhu o Absolonovi, který chtěl vyhnat svého otce Davida, a tak mu vyhlásil válku. Avšak David, místo aby sám sebe bránil, bál se víc o to, aby se něco nestalo Absolonovi, jeho synovi. Absolon je zabit nepřátelským vojskem a když se to David dozví, přeje si, aby byl raději on, David, zemřel místo něj.
Následuje kapitola, která se týká lásky, kterou by děti měly chovat ke svým rodičům. Nejdříve vypravěč líčí, jak taková láska funguje mezi ptactvem. Připomíná se zde znovu chování čápa, který byl pro své vlastnosti Římany nazýván „dobrotivý pták“. Dále se zde píše o mladých krkavcích, kteří své rodiče přikrývají svým peřím nebo o mladých slonech, kteří těm starým pomáhají vstávat. Do kontrastu je stavěno chování psů, jelikož ti, jakmile jim dorostou zuby, se se svými rodiči perou o potravu. Následně je popisován příběh o urozené ženě, která byla pro svou nešlechetnost odsouzena umřít hladem v žaláři, avšak její dcera, která za ní každý den mohla chodit, avšak byla kontrolována, zda jí nenese nějaké jídlo, ji krmila mlékem ze svých prs. Když to soudce zjistil, byl tím pohnut a daroval ženě svobodu. Vypravěč navazuje nit ještě jedním, velmi podobným příběhem, který se týká starého bezzubého otce, který nemohl nic jíst, a tak ho jeho dcera rovněž krmila mlékem ze svých prs. Tyto příběhy mají být pro děti ukázkami toho, jak mají ctít svých rodičů. Dále je uveden známý příběh o moudrém Šalamounovi, který dostal za úkol rozsoudit dvě matky, které se hádaly o jedno dítě, přičemž obě tvrdily, že jsou jeho matkami. Když Šalamoun rozkázal dítě rozpůlit vejpůl, pravá matka ho prosila, aby ho raději dal té druhé, protože ho milovala a nechtěla, aby zemřelo. Podobný příklad, který ukazuje lásku syna k otci, je ukazován na příběhu o zesnulém otci, který se až před smrtí své ženy dozvěděl, že ze tří jejích synů je pouze jeden z nich synem jeho. Otec tedy před smrtí pověděl svým přátelům, aby zjistili, který je jeho jediný syn a tomu odkázali jeho majetek. „Synové“ dostali za úkol střelit mrtvému otci šíp co nejblíže k srdci. První střelil blízko, druhý ještě blíže, ale třetí střílet odmítl, protože nechtěl zohavovat tělo svého otce. Tak poznali jeho jediného syna, který otce miloval i po jeho smrti.
Autor s výkladem pokračuje příběhy, které mají ukázat, že někdy se i děti, které jsou rodičům vlastní a vznikly poctivě, chovají k rodičům nedobře. První příběh pojednává o otci, který svým dvěma dcerám rozdal veškerý svůj majetek a když už nic neměl, jeho dcery s manžely ho u sebe nechtěly mít. Podobný je příběh druhý, kde otec majetek rozdá svým synům a musí se pak potýkat s tím, že se o něj jeho synové odmítají starat.
Poslední kapitola se zabývá povinnostmi, které mají rodiče plnit vůči svým dětem podle Božích přikázání. Takových povinností vypravěč vyjmenovává šest.
První povinností je to, že rodiče mají své děti vést k poznání Boha a k tomu, aby k němu chovaly respekt a modlily se k němu, protože on jim za to na oplátku učiní mnoho dobrého. Vypravěč píše, že je velmi důležité, aby se děti naučily pána Boha ctít již od útlého věku, což dokládá na tvrzení, že „duše dítěte je jest jako nějaká holá neb prázdná tabule, na kteréž ještě nic psáno neb malováno není, avšak jest k tomu obému způsobná“. [3], čímž chce vyjádřit, že dítě se narodí jako čisté a nevinné a to, jestli se později stane hodným nebo zlým, závisí na tom, jaké hodnoty si vštípí. Duše dítěte je také přirovnávána k měkkému vosku či k ohebnému proutku, který se může ohýbat na obě strany. Tímto vypravěč nabádá rodiče, aby své děti vedli k Desateru a tomu, aby rády chodily do kostela, stejně jako mladý Kristus. Podle vypravěče je také možné, aby se z hodného mládence později stal zlý člověk. Není to ale tak častý případ, jelikož nedobrými jsou nejčastěji ti, kteří o pánu Bohu nikdy neslyšeli, protože je k tomu jejich rodiče nevedli.
Výklad pokračuje druhou povinností rodičů k dětem, kterou je povinnost vedení dětí k tomu, aby ke svým bližním byli poctiví a chovali k nim bratrskou lásku, tzn. že mají pomáhat chudým a být milosrdnými tak, jak to říká svatý Jeroným. Rodiče mají také zabraňovat tomu, aby jejich děti jiným ubližovaly, tzn. aby například kradly sousedům ovoce ze stromů apod. Vypravěč pokračuje příběhem o nerozvážném chování otce, který rád chodil po hospodách a bral s sebou vždy svého syna, který takovému životu přivykl a později, když neměl peníze, okrádal otce i sousedy, aby mohl po hospodách chodit a jeho otec ho za to nijak netrestal, a tak s tím pokračoval až do dospělosti. Několikrát byl proto zatčen, ale jeho otec ho vždy vyplatil. Až otci došly peníze, tak jeho syna vedli na popravu, kde syn otci ukousl nos za to, že ho v mládí nevedl k dobrému životu. Další příběhy, kterými autor pokračuje, se týkají krádeží a toho, že pokud dítě doma vidí, že kradení je v pořádku, neuvědomí si, že je to něco špatného.
Následuje uvedení třetí povinnosti, kterou je posílání dětí do škol, kde se učí svobodnému umění, aby se později mohly stát ve světě užitečnými. Autor adoruje preceptory, protože jsou učení a představují pro děti vzory, kterých se mají držet. Oproti nim staví i učitele nedobré, kteří děti bijí, když něco nevědí a děti pak do školy nechtějí chodit. Dále vypravěč nabádá rodiče dětí, které nejsou k literárnímu umění způsobilé, aby je hned v mládí dali učit nějakému řemeslu, kterým se pak budou moci živit. Je to podle něj lepší než z dětí udělat pány, protože kdyby přišly o majetek, neuměly by se pak ničím živit.
Jako čtvrtou povinnost autor jmenuje to, že rodiče mají jít dětem dobrým příkladem. Cituje svatého Řehoře, který říká, že pokud by hříšníci neměli dobrý příklad lidí, nikdy by se za své činy nekáli. Proto mají rodiče dětem být příkladem a vzorem dobrého chování. Jako příklady špatného chování rodičů uvádí autor například to, když rodiče děti učí chodit s nosem nahoru a příliš je strojí. Líčí příběh o rodičích jediné dcery, která chtěla zůstat pannou, ale její otec s tím nesouhlasil, a tak ji matka neustále krášlila, aby se líbila světu, protože se bála víc svého muže než Boha. Zjevil se jí anděl, který jí předpověděl, že za čtyři neděle zemře ona i její děti, protože nechtěla svou dceru věnovat Bohu, a i když matka činila pokání, předpověď se naplnila. Vypráví se ještě o jedné matce, která svou dceru příliš strojila a vedla ji k tomu, aby svou krásou klamala lidi a ta že by si měla vzít příklad z předchozího příběhu, stejně jako všichni rodiče, protože jinak budou jejich potomci nepoctiví. Autor pasáž doplňuje ještě několika citáty moudrých lidí, které se týkají této čtvrté povinnosti; vždy jsou uvedeny jak latinsky, tak česky. Pasáž je zakončena, jako povětšinou každý úsek v knize, apelem. Autor ještě jednou nabádá rodiče k tomu, aby dětem dávali dobrý příklad, za což se jim pán Bůh odvděčí.
Následuje pátá povinnost, která zní: „Rodičové povinni jsou dítky své kárati a trestati“[4] , protože pokud děti udělají něco špatného, je potřeba, aby si to uvědomily. Autor říká, že pokud tak rodiče činit nebudou, podle apoštola dostanou trest v podobě smrti a zatracení. Je uveden příklad rodičů, kteří sami nikdy nezhřešili, ale své děti za hříchy netrestali, a tak byli i se svými dětmi zatraceni. Autor opět příběhy prokládá citáty. Je uveden například příběh o králi Ludvíkovi, který prohlásil, že pokud někdo jejich syny bude nabádat ke špatnému chování, utrží za to ještě větší trest, než kdyby je zabil. Vypravěč cituje Jezuse Siracha, který říká, že je lepší umřít bez synů než po sobě zanechat syny nedobré. Zdůrazňuje také, že rodiče, kteří dětem přejí mnoho světských radostí a zahrnují je bohatstvím, zapomínají tím na slávu božskou. Tuto myšlenku asi nejlépe shrnuje tento výrok: „Inu, milí rodičové, žádejtež tedy, ať jsou vaši synové synové boží, a ne lidští, nechť nejsou tou zemí oddělení, ale ať jsou raději chudí a dobří nežli bohatí a zlí.“[5]. Dále je v této části popisováno, jak mají rodiče děti trestat. Pokud děti hřeší neúmyslně, z nerozumu, nemají se trestat tvrdě, ale má se jim pouze vlídně a laskavě domluvit, jako to udělala panenka Maria, když se malý Ježíš ztratil a tři dny nebyl k nalezení. Avšak, pokud jsou děti zlé, svévolné, nezbožné apod. a laskavá slova na ně neplatí, pak mají rodiče použít metličku. Šalamoun prý dokonce prohlásil, že pokud se zlobivé děti budou šlehat metlou, vyžene to z jejich duše ďábla. Dalším důvodem, proč se mají děti trestat, je podle autora to, že lidské pokolení je zkaženo hříchem, a proto jsou lidé už od mladosti nakloněni zlu. Navíc, pokud dítě zlu přivykne, těžko mu později odvykne. Je však také zdůrazněno, že děti se nemají trestat příliš, protože potom, místo aby se polepšovaly, děje se s nimi opak.
Celá kapitola i kniha je zakončena šestou povinností, která se spočívá v tom, že rodiče mají děti náležitě živit a šatit tak dlouho, dokud si nemohou samy vydělávat na živobytí. Jsou odsuzováni rodiče, kteří své děti živí tím, že kradou nebo lichvaří, protože tak svým dětem škodí – později za to budou děti haněny. Vypravěč vypráví příběh o otci, který celý život shromažďoval majetek pro své děti a když jim ho chtěl odkázat, prosil je, aby za něj vložili do ohně prst. Děti to odmítly, kvůli čemuž se otec rozhněval se slovy, že on chtěl vydat své tělo i duši věčnému ohni, zatímco ony odmítly obětovat jediný svůj úd. Otec tedy všechen majetek prodal nebo rozdal chudým, navrátil ten, kterého nabyl nekalým způsobem a až do smrti sloužil Bohu. Tímto vypravěč apeluje na rodiče, aby kvůli svým dětem nelichvařili ani jinak pro ně nezatracovali svou duši peklu, ale místo toho jim raději zanechali to, co zdědili a mohli se tak později se svými dětmi sejít v nebi. Spis je ukončen slovem „amen“.
Závěr a osobní hodnocení
Kniha Dětinský řápek od Šimona Lomnického z Budče, kterou jsem se pokusila výše analyzovat, je bezesporu jedním z klíčových děl tohoto autora a myslím si, že v době svého vzniku a vydání mohla sloužit jako užitečná příručka pro nastávající rodiče i jako mravní pilíř pro jejich děti. Oceňuji, že moralizující pasáže jsou hojně prokládány příběhy, které mimo to, že ukazují doklady toho, co autor hlásá, také obsah knihy zpestřují a pomáhají tak udržet čtenářskou pozornost, což je zejména s ohledem na dětského čtenáře, který byl jedním ze čtenářů cílových, určitě vhodné. Kdybych se měla vyjádřit k obsahu knihy a využitelnosti v dnešní době, musím uznat, že přestože je kniha několik století stará, myslím si, že její jádro a některé myšlenky i praktiky mohou a měly by být využívány i dnes, zejména co se týče chování úcty a lásky k rodičům a rodičů k dětem a také skutečnost, že rodiče by se měli snažit být svým dětem vzorem správného chování. Vzhledem k tomu, že kniha byla psána v době baroka, kdy víra v Boha byla brána velmi vážně, zatímco v dnešní době máme v naší zemi svobodu vyznání, je pochopitelné, že jiné myšlenky, zejména ty, které se týkají víry v Boha, mohou být pro dnešního čtenáře až nepochopitelné. Narážím zejména na myšlenku, že podle autora by rodiče nikdy neměli své děti milovat více než Boha nebo na pasáže týkající se trestání dětí, které mohou být v dnešní době mít buď kontroverzní nebo zastaralé vyznění. Knihu bych doporučila všem, kteří se chtějí něco dozvědět o tom, jak lidé v 17. století vnímali výchovu dětí a jaké měli morální hodnoty.
[1] LOMNICKÝ z Budče, Šimon. Kupidova střela; Dětinský řápek. Atlantis, 2000. str. 260
[2] LOMNICKÝ z Budče, Šimon. Kupidova střela; Dětinský řápek. Atlantis, 2000. str. 274
[3] LOMNICKÝ z Budče, Šimon. Kupidova střela; Dětinský řápek. Atlantis, 2000. str. 302
[4] LOMNICKÝ z Budče, Šimon. Kupidova střela; Dětinský řápek. Atlantis, 2000. str. 311
[5] LOMNICKÝ z Budče, Šimon. Kupidova střela; Dětinský řápek. Atlantis, 2000. str. 316
