Kniha: Doktor Kazisvět
Autor: Jan Neruda
Přidal(a): tCZ
Základní informace
- 1 ze 13 povídek ze sbírky Povídky malostranské (1877)
- česká próza 2. poloviny 19. století
- povídky inspirovaly vzpomínky na léta dětství, na první životní zkušenosti a přátelství
- děj se odehrává na Malé Straně (Oujezdě)
- nečekaný zvrat v jednání hlavní postavy
- vztahy spíš jako na vesnici, lidé se vzájemně znají
Téma a hlavní myšlenka povídky
- ztráta iluzí a o odhalení skutečných povahových vlastností lidí
- pan Heribert chtěl, byl by slavným a bohatým lékařem, ale díky jeho hrdosti mu stačí to, co má
- lidé dokáží být nespravedliví
Jazyk povídek od Nerudy
- často přímá řeč
- jednoduchý a prostý jazyk, krátké věty
- cizí slova (německá a latinská -> na svou dobu velice moderní)
- střídání humorného tónu s ironickým, satirickým a soucitným
- paradoxy, inverze, archaismy, oxymóron
- pomlky a přechodníky
Postavy
- Doktor Kazisvět – hlavní postava
- vlastním jménem pan Heribert
- doktor, který nechtěl léčit, uzdraví mrtvého a tím dědicům zkříží plány -> kazisvět
- malý a hubený, světlehnědý plnovous (v té době nebyl příliš slušný), modré nápadné oči – často prozrazovaly doktorův ostych
- typická chůze – pohyboval se pomalu a houpavě
- vystudoval medicínu (otec byl vyhlášený pražský lékař)
- s nikým nemluvil, nikoho nezdravil, podivín a prazvláštní člověk
- Link – doktor
- Posluhovačka Jozífková – posluhovačka pana Heriberta – nelíbí se jí jeho způsob života a neúspěšně ho tlačí k praktickému životu
- Schepeler – rada zemské účtárny
- Marie Schepelerová – radova žena
- Ostrohradský – řemenář, příbuzný Schepelera
- Kejřík – sládek, Schepelerův nejlepší přítel
Děj povídky
Příběh povídky se odehrává v Oujezdě v části Prahy nazývané Malá Strana. Hlavní postavou příběhu je pan Heribert vystudovaný doktor medicíny. Již jeho otec byl vyhlášeným a také oblíbeným a respektovaný lékařem a Heribert junior šel při studiu v jeho stopách a doktorem medicíny se také stal. Sám však nikdy neléčil. Před promocí mu totiž zemřel otec, ke kterému léta vzhlížel. Možná i to způsobilo jeho pozdější prazvláštní chování. Po otci zdědil na tehdejší dobu slušný majetek a vlastně se mu mohlo žít velmi dobře i bez práce.
Po smrti otce všichni místní doufali, že lékařskou praxi převezme po svém zesnulém otci a bude minimálně stejně dobrým a zodpovědným doktorem jako on. Jenže lidé se hořce zmýlili, Heribert všechny příchozí odmítal, choval se samotářsky až podivínsky. Nikoho nezdravil ani neodpovídal na pozdravy, lidem se snažil co možná nejvíce vyhýbat. O společnost vůbec nestál a brzy začal platit za podivného morouse, který akorát lidem kazí náladu a děti se jej bojí. Nosil také hustý plnovous, který vzbuzoval pohoršení a jeho modré pichlavé oči budily nedůvěru. Lidé byli zklamaní a spílali mu, že své vzdělání takto marní. Postupem času ale samozřejmě místním nezůstalo nic jiného než jeho podivínskou povahu tolerovat. Na oplátku za jeho nepříjemné chování o něm ale s oblibou šířili klepy a dali mu přezdívku „doktor Kazisvět“.
Jenže jednou se stalo něco nečekaného. Heribert se zrovna vracel z procházky Oujezdskou branou, když tudy šel i pohřební průvod. Při neopatrném pokládání sjelo znenadání z rakve víko a ruka pana mrtvého vykoukla přes okraj rakve ven. Doktor Heribert zrovna stál vedle rakve, a tak se neobratně sehnul a ruku chtěl do rakve vrátit. Místo toho ale ruku podržel a po chvíli vykřikl: „Ten muž není mrtev!“ Lidé tomu zpočátku nechtěli uvěřit a považovali to za další jeho hloupý a podivínský žert. Vdova dokonce omdlela, někteří stáli a čekali co bude dál, jiní odcházeli. Mrtvého ale zatím odnesli do hostince, kde se jej Doktor Kazisvět snažil přivést k vědomí, což se nakonec skutečně podařilo. Doposud považovaný za mrtvého se uzdravil a brzy začal zase chodit do práce.
Lidé najednou Heriberta vychvalovali do nebes, ale on stále zůstával tím samým morousem, který nepřijal jediného pacienta a od lidí se raději držel dál.
