Jméno: Oxymóron
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
S oxymóronem neboli protimluvem, logickým kontrastem či paradoxem se běžně setkáváme nejen v umělecké literatuře, ale také v běžné konverzaci. Zjednodušeně řečeno se jedná o spojení slov, která jsou z hlediska svého významu protikladná, významově se vlastně popírají.
Základní znaky oxymóronu
Výraz je odvozem z dvou protikladných řeckých slov oxys, které znamená ostrý, a moros, které znamená tupý, již sám název tohoto jazykového prostředku v sobě tak ukrývá i jeho podstatu. V naprosté většině případů jde o spojení podstatného jména se jménem přídavným, přičemž jejich význam se navzájem vylučuje, a vzniká tak vlastně význam nový. Jedním z důsledků používání je především upoutání pozornosti čtenáře či posluchače, kterého samozřejmě nelogické, nesmyslné spojení slov zaujme a přiměje k zamyšlení. Kromě toho prostřednictvím oxymóronu může autor zdůraznit některé své myšlenky a učinit text esteticky zajímavějším.
Oxymóron v názvech literárních děl
Velmi často se s nejrůznějšími oxymórony setkáme v názvech literárních děl. V tomto případě se často jedná o záměr autora, který má za cíl především upoutat pozornost možného čtenáře. Příklady takovýchto oxymóronů jsou básnická sbírka Svítání na západě Otokara Březiny, komedie Zdravý nemocný francouzského dramatika Molièra, román Živá mrtvola Lva Nikolajeviče Tolstého, psychologický román Černé světlo Václava Řezáče, román Návrat do budoucnosti Georga Gipea či povídka Přivedla žebráka na mizinu Jana Nerudy ze souboru Povídek malostranských.
Oxymóron v běžné komunikaci
Oxymórony poměrně běžně používáme i v našich promluvách, přičemž často si je v řeči ani neuvědomujeme a používáme je automaticky, jako například výrazy typu veřejné tajemství, hlasitý šepot, káva bez kofeinu, větší či menší polovina, dospělé děti, vstupné zdarma či boj za mír.
Oxymóron v umělecké literatuře
Dva nejznámějšími příklady použití velkého množství oxymóronů v umělecké literatuře, konkrétně v poezii, představuje Máj Karla Hynka Máchy a jedna z balad francouzského renesančního básníka Villona.
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu máma žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
(Francois Villon, Básně)
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
(Karel Hynek Mácha, Máj, IV. zpěv)
