Golet v údolí – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Golet v údolí

Autor: Ivan Olbracht

Přidal(a): mmisa14

 

Vznik díla
Golet v údolí je povídkový soubor českého spisovatele Ivana Olbrachta, který byl sepsána roku 1937 v Československu. Povídky jsou psány češtinou. Slovo „golet“ znamená v hebrejštině exil, vyhnanství – v tomto případě ves Polanu. Všichni židé čekají na svého Mesiáše, který je odvede všechny zpět do zaslíbené země. V Polaně jako by se zastavil čas, tradice zůstávají, lidé jsou stále stejně nepřístupní vnějšímu světu, který se mezitím velice změnil.

 

Autor (životopis)
Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman, narodil se 1882 v Semilech a zemřel 1952 v Praze. Byl to český spisovatel-prozaik, publicista, novinář a překladatel německé prózy a národní umělec.

Ivan Olbracht se narodil v rodině advokáta a spisovatele Antala Staška (vl. jménem Antonín Zeman). Matka pocházela z česko-židovské rodiny.

Po absolvování gymnázia ve Dvoře Králové nad Labem v roce 1900 se Ivan Olbracht odebral na studia práv do Berlína. Po dvou letech pokračoval ve studiu v Praze. Zde však brzy přestoupil na filozofii, obor historie – zeměpis. V roce 1909 univerzitu opustil a začal se věnovat žurnalistice. Publikoval v Dělnických listech, v Právo lidu, Rudém právu aj. Věnoval se politické činnosti, nejdříve v sociálně demokratické levici, potom v komunistické straně.

Za svou politickou aktivitu byl Ivan Olbracht dvakrát vězněn. Z komunistické strany byl jako iniciátor tzv. manifestu sedmi vyloučen, Po odchodu z politiky pracoval Ivan Olbracht jako spisovatel z povolání.

Ve Vídni se seznámil s Helenou Malířovou, spisovatelkou a novinářkou, s níž ho potom vázalo dlouholeté soužití.

Ve 30. letech 20. století jezdil Ivan Olbracht k delším pobytům na Podkarpatskou Rus, kde čerpal inspiraci pro svou další tvorbu.

Na Podkarpatské Rusi založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval). Založil zde i školu. Kraj byl v této době nesmírně zaostalý a mezi lidmi zde stále kolovaly záhadné legendy o hrdinech, ale i čarodějnicích, které se skrývají v neprostupných lesích.

V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948.

Za svůj život získal několik ocenění, např. Národní umělec.

Jeho díla jsou velmi ovlivněna sociálními otázkami, socialismem a revoltou proti měšťácké společnosti. Dalším výrazným zlomem v jeho tvorbě byla návštěva Podkarpatské Rusi, usadil se zde ve vesnici Koločava, kde shromažďoval materiál k připravovanému dílu. Podkarpatské Rusi a její problematice se věnoval celá 30. léta, toto období bývá považováno za vrchol jeho literární tvorby.

Díky jeho postavám, které se dostávají do vypjatých situací a na nichž zkoumá jejich psychiku, se řadí také k psychologické literatuře.

 

Doba, místo a myšlenka děje:
Po 1. světové válce, židovská vesnice Polana uprostřed Podkarpatské Rusi. Autor popisuje životy židů, jejich názory, myšlenky, zvyky a také jejich sociální situaci.

 

Ukázka (str. 7):

Lidé chtějí za své peníze něco mít, obchod je zároveň zábavou, a věru, kdyby toho nebylo, bylo by v Polaně o vyražení postaráno po čertech špatně. Ale je zábavou také pro prodávajícího, a obchod bez zábavy je snad vydělávání peněz, ale žádný obchod.
Tak ve vesnickém krámě, vonícím východem republiky a kromě toho ještě octem, petrolejem, tištěnými látkami, se Sura Fuxová baví s rusínským gazdou Mytrem Mazuchou, který za půl druhé hodiny už prohlédl a proklepal všechny kosy a teď u těch tří zvláště vybraných zkouší palcem napříč ostří a na tu nejlepší z těch tří nejlepších zvoní mrzutě kloubem, jako by chtěl odťukati těch posledních padesát haléřů, které, jak se zdá, už Sura nesleví.

 

Rozsah a žánr děje:
Golet v údolí je rozdělen do tří kapitol, které jsou sepsány na 250 stranách knihy. První a druhá kapitola popisují příběhy přibližně o 45 stranách. Třetí kapitola je nejdelší a má 160 stran.

 

Literární druh

  • z velké části převládá epika, ale jsou zde i znaky dramatu.

 

Literární žánr

  • první dva spisy jsou povídky a třetí připomíná román.

 

Kompozice:
Golet je jednodílná kniha a nenavazuje na ni jiný děj ani kniha.
Struktura kapitol : kapitoly na sebe nemají návaznost

 

Kapitoly:

1. Zázrak s Julčou
2. Událost z mikve
3. Osmutných očích Hany Karadžičové

 

Hlavní postavy:
1. povídka – Bajnyš Zisovič – mazaný, vychytralý, chrání své děti a chce, aby se jim vedlo dobře, a proto je schopen i krást.
– Cestující manželé – nedůvěřiví, bohatí
– muž výbušný a agresivní
– žena klidná, ale namyšlená

2.povídka – Pinches Jakubovič – krejčí a žid. Vychytralý, mazaný,ale slabošský a zbabělý – bojí se své manželky Brany.
– Brana Jakubovičová – samostatná, pragmatická, přísná, rázná a energická žena, která se má stát po smrti rybou.

3. povídka – Josef Šafar – neschopný obchodník, slabý, nerozhodný, ale věrný své víře.
– Hanele – milá, citlivá, ale není si jistá, co je správné a čemu má věřit.
– Ivo Karadžič – vysoký, hezký muž milýma očima a pěkným úsměvem. Veselý, plný energie a života.
– obyvatelé Polany – jsou oddaní své víře.

 

Vypravěč:
Golet je vypravován Er formou.

 

Prostor:
Hlavním místem děje je malá, židovská vesnice jménem Polana.
Ve 3. povídce je zmiňována také Ostrava, když Hanele byla vybrána pro tamější pobyt.

 

Děj:

1. povídka:

V židovské vesničce Polaně jsou dva obchůdky, jeden patří rodině Fuxových, druhý rodině Šafarových. Hlavní postava Bajnyš Zisovič vozil kamení a většinu vydělaných peněz schovávál pro nejstaršího syna na studia, protože byl velice chytrý a rychle se učil. Bajnyšova žena Rojza poslala Bajnyše nakoupit mouku, jelikož Bajnyš odložil vydělané peníze synovi na studia, neměl čím zaplatit, a tak chtěl mouku pořídit na dluh. V krámku mu mouku na dluh i po dlouhém přemlouvání nechtěli dát, ale vyškemral u paní Fuxové kousek chleba, aby děti neumřely hlady, v kovárně zase ředkev a cibuli. Doma měl osm dětí a bylo mu jasné, že tohle stačit nebude. Ale věřil, že hospodin je hlady zemřít nenechá. Další den Bajnyš potkal dva turisty muže a ženu a poprosil je o peníze. Turisté potřebovali koně a tak jim nabídl vymyšlenou pětiletou kobylu pana Mordchema. Když přisly k jeho domu dělal, že je to dům Mordcheho. Domluvil se s Rojzou a turisty o zapůjčení koně. Bajnyš tedy přichystal jeho Julču jako pětiltou kobylu a šel k turistům, ale Julča byla trochu vysloužilá dvacetiletá kobyla. Turisté, když spatřili Julču, byli zprvu dost rozčilení, ale nakonec si Julču pronajmuli. Za každý den platili Bajnyšovi 25 korun na nájem a 5 korun na jídlo. Turisté si Bajnyše oblíbili a dokonce mu věnovali i nějaké oblečení. Nakonec většinu vydělaných peněz opět uschoval na studium dětí a zbytek si ponechal na jídlo pro sebe, ženu a své děti.

 

Ukázka (str. 31):

,,Prosím tě, Rojzo, dones to mé ženě, ať to dá dětem!“
Chaimek se na ten kus chleba dívá krásnýma očima.
A pán dává Bajnyšovi závdavkem deset korun.
,,To také, Rojzo, dones ženě!“
A může se jet.
Jen antisemistický pán, snad se stydě za své řvaní prve, snad jsa trošičku i dojat bídou té vsi, ještě povídá a usmívá se při tom:
,,A teď mi pověz, chlape, kolik ti Mordche za to musí dát, že se ti podařilo dohodit hloupému Gojovi tuhle mrchu!“
Bajnyš si ulamuje kousky chleba a jeho žvýkací ústa se zvětšují v široký úsměv:,,To víte, blahorodí, že něco dát musí!“
,,Ach, kdybych já vás, roto, tak dobře neznal!“
Jedou do hor, vzhůru do strmého kopce, aby se tudy dostali do druhého údolí na silnici a po ní do nejbližšího města. Stará špánkovitá Julča se rozešla, nepospíchá sice, ale jde s paničkou na hřbetě a s tlumoky před sedlem docela dobře; kulatá panička není konečně žádná krasojezdkyně a je ráda, že sedí.

 

2. povídka:

Každý předšábesový večer se muži z celé Polany scházeli, aby se podrobili posvátné koupeli v mikve. Koupel absolvovali i ženy, ale jen čtrnáct dní po objevení červeného květu. V tuto dobu byly ženy nečisté a nesměli se dotýkat mužů, ani s nimi promluvit. Noc po koupeli mohli plnit manželské povinnosti. Pinches Jakubovič jeden z budoucích třiceti šesti Lamet vav se obával okamžiku, kdy do mikve vstoupí jeho žena Brana. Byla dobrou matkou, ale s Pinchem zacházela hodně krutě. Prosil boha o zázrak. Večer se scházeli muži v mikvi. Pinches vstoupil do mikve jako první, ale všiml si, že není mikve plná. To znamenalo, že je nečistá. Všichni byly tímto velmi zaskočeni, jen Pinchovi to bylo jedno. Další den se jelo pro rabího, aby mikvi očistil mlékem a poté naplnil vodou. Jakmile byla mikve zase plná, jako první se spěchala umýt Brana. Vyšlo najevo, že nehodu v mikvi způsobil patnáctiletý Riva, kterého tam poslal Pinches, a to jenom proto, aby oddálil okamžik plnění manželských povinností.

 

Ukázka (str. 58-60):

První se chystá vstoupit do mikve Pinches Jakubovič.Vážně sešel na první stupeň.
Chce právě učiniti krok na druhý, kde jest voda, a zdvihl již nohu. Ale jak se strojí ponořiti do ní palec, náhle se zaráží.
Co je to?
Pinches Jakubovič třeští oči na hraniční čáru. A srdce se mu rozbouchává.
Co je to?
Mikve není plná! Do hraniční čáry chybí alespoň půl centimetru. A pod tuto čáru, nesmí podle božího rozkazu voda mikve klesnouti nikdy. Nikdy!
Pinches Jakubovič se velice polekal.
Ovšem, mohl sejít i do vody, byly by vystoupila, ten kousek vyplnila a nikdo by byl o ničem nevěděl. Ale to Pinches Jakubovič v leknutí nečiní.
Obrací hlavu a zděšený pohled na Mordechaje Jida Fajnermanna. Rozhoduje se, ne k slovu, nýbrž jen k stažení vrásek na čele a k pohybu malíku, od ostatních prstů malinko odsouvaného:
,,Núúu?“
,,Mordche…,“ šeptá ustrašeně Pinches Jakubovič a ukazuje očima na hraniční čáru mikve.
Stařec tam spočívá zrakem.
Přistupuje blíže.
A rozpaluje se strašlivým hněvem.
Kvapí sem.
Lekají se.
Ženou se ke dveřím, tlačí se do předsíňky a křičí po lázeňském Mojšem Kahnovi. Ten právě do pece přikládá buková polena.
Mojše Kahan spěchá dovnitř. Toť se rozumí, starý Mordche! Toť se ví, starý Mordche zas něco má, jak pak jinak? Ach, jak nenávidí Mojše Kahan svého mučitele, zlodějě své prázdně i peněz, kvůli němuž jedinému bude v zimě musit vytápět lázně šest dní v týdnu!
Prorocký stařec stojí ještě nad nádrží s napřaženou paží.
A teprve tehdy Mojše Kahan chápe. A bledne.
Opravdu! Patnáctiletý Riva, jeho syn, kluk zlořečená, když prve nabíral z mikve do kotle vodu, přebral.
,,Víš, Moško, co to pro tebe znamená?“
Odpovídá:
,,Vím.“

 

3. povídka –

Hanele Šafarová pocházela z židovské rodiny. Do Polany se dostalo psaní z Prahy, že v Moravské Ostravě se bude zakládat hachšara. A ten, kdo byl v hachšaře, se mohl dostat do Palestiny, vysněné země všech Židů. Z Polany jela pouze Hanele. Rodiče svolili, viděli příležitost, že by se mohla jejich dcera seznámit s bohatým ženichem. V Ostravě začal Hanele nový život. Začala zde pracovat jako šička a poznala tu také muže jménem Ivo Karadžič. Ivo Hanu zval často na obědy, do divadla a kina. Jednou spolu jeli i na služební cestu do Prahy, kde ji koupil pěkné šaty a pozval ji do Národního divadla. Po několika týdnech ji představil i své mamince. Hana se doví, že Ivo od židovské víry dávno ustoupil a stal se nevěřícím. Hanele se s touto skutečností smířila, ale obávala se, co na to řeknou její rodiče. Po čase se vydali do Polany. Rodiče je přijali vřele, Ivo se jim líbil, nechtěl věno, to jim vyhovovalo. Záhy, se ale dozvěděli, že Ivo není Žid. Přemlouvali ho k víře, ale Ivo ze svého přesvědčení neustoupil. Vesnice ho mezi sebe nepřijala, lid ho začal urážet a vyháněl Iva z Polany ven. Ivo z Polany odešel a vzal si sebou Hanu. Hana se kvůli jeho lásce rozloučila s celou milovanou vesnicí a s rodiči a odešla s Ivem. A oči Hany Karadžičové, nejkrásnější oči celé Polany zůstali smutnými navždy.

 

Ukázka (str. 202):

„O něco jiného mi jde, pane Šafare, co já pokládám za věc nicotnou, ale na co vy byste se mohl dívat jinak. Hanele mi tvrdí že se neshodneme. Nevěřím tomu. Musíme se dorozumět a dorozumím se. Nejsem žid, pane Šafare.“
Oči starého muže vystupovaly z důlků.
„Nerozumím vám, milý pane,“ šeptal. Z obličeje starého muže pomalu mizela všechna barva. A z očí všechen lesk. Pomalu se chopil oběma rukama desky stolu. Pomalu vstával. Stál, opíraje se dlaněmi o stůl, kýval se dopředu, dozadu a jeho mrtvé oči utkvívali v prázdnu, nic nevnímajíce. A opakoval, jako tehdy v Praze Hanele:
„Vy … vy nejste Žid?“
„Ne.“
„Jste pokřtěn?“ Znělo to jakoby z hrdla přitištěného.“
„Jsem bez vyznání.“
„Promiňte mi, neumím příliš dobře česky. Znamená to, že nevěříte v našeho jediného Boha?“
„Tak.“
„To je ještě horší, můj pane.“
A Josef Šafar tak pomalu, jak prve vstal, teď usedával. Chopil se za hlavu. Mlčel. Rána, která ho srazila s takové výšky, byla příliš náhlá. Tep jeho života umdléval a chtělo se mu zemřít.

 

Hodnocení a shrnutí:
Tato kniha mě ze začátku bavila. Myslím, že její děj je celkem zajímavý, líbilo se mi,jak popisují židovské zvyky a způsob jejich života. První povídka byla krátká a celkem vtipná, přečetla jsem ji za chvilku. Druhá už se mi líbila o něco méně, a když jsem četla třetí, přála jsem si, abych už ji měla co nejdříve přečtenou, protože mě její děj opravdu nudil. Pořád jsem čekala, že se něco dramatického stane, ale bohužel pro mě se příběh nijak zajímavě nevyvinul.





Další podobné materiály na webu: