Milá sedmi loupežníků

rozbor-díla

Kniha: Milá sedmi loupežníků

Přidal(a): Markéta K.

Úvod

Seminární práce se zabývá především dílem Milá sedmi loupežníků od Viktora Dyka, zejména hlavním tématem a motivy, formou, kompozicí, dialogickou výstavbou a charakteristikou postav. Také se zaobírá životem Viktora Dyka, jeho tvorbou a politickými postoji.

Viktor Dyk

Život

Viktor Dyk byl český spisovatel, básník, dramatik a novinář. Narodil se 31. 12. 1877 v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Jeho otec pracoval jako správce, posléze dokonce jako ředitel mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Byl velice vzdělaný, svého syna tedy motivoval a podporoval ve vzdělání. Již od útlého věku byl v kontaktu s literaturou a zajímal se o českou historii, což mělo vliv na jeho pozdější nacionální myšlení.
V roce 1888 se Viktor stal studentem gymnázia v Žitné ulici v Praze (dnešní Jiráskovo gymnázium Resslova). Jedním z jeho učitelů byl dokonce Alois Jirásek, kterým byl mladý Viktor uchvácen, později se z nich stali přátelé.
O pět let později byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav, tzv. ,,Zatýkání Omladiny”. Jelikož i Viktor Dyk patřil mezi radikální studenty, tak tuto situaci se zájmem pozoroval. Ve stejnou dobu také vznikaly jeho první básnické pokusy, které jsou dochované v rukopisných sešitech: Proudy a protiproudy, Dušičková elegie, Z básní zemřelého, Lyrika.
Již v 18 letech mu časopis Světozor pod pseudonymem Viktor Souček vydal první tři básně – Moderní věřící, Není to nic! a Otázky. Následně složil maturitní zkoušku a nastoupil na právnickou fakultu c. k. české univerzity Karlo-Ferdinandské v Praze, kde přednášek například prof. Masaryk. Vstoupil zde také do Literárního a řečnického spolku Slavia, kde později vykonával funkci místopředsedy. Právnické profesi se však nikdy nevěnoval a působil pouze jako spisovatel a novinář.
Dyk se poměrně hodně angažoval v politice. Podílel se např. na založení Československé národní demokracie, dostal se až do senátu. Sám sebe a svůj přístup k politice i životu Dyk charakterizoval ve Vzpomínkách a komentářích takto: „Kde najdete planý radikalismus, potírejte jej “ Planý radikalismus je k opravdovému v podobném poměru, jako klerikalismus k náboženství. To však můžeme od lidí vzdělaných žádat, aby dovedli odlišovat radikalismus povrchní a heslový od onoho, ku kterému chceme vychovávat, od radikalismu , který opírá se o základ politického vzdělání a povahovou sílu, předpokládá mravní sebevýchovu a kázeň, pevnost v zásadách i obětavou ochotu a kázeň, pevnost v zásadách i proti daným poměrům… Radikalismus není plané rozčilování a bouření, nejsou záchvaty rychle prchající, není netrpělivost a těkavost, není víra v zázraky … radikalismus je houževnaté sledování vytčeného cíle, je důslednost a zásadovost v svědomité politické práci.“ Viktor Dyk patřil ke generaci anarchistických buřičů, a později i mezi nacionalisticky orientované autory.
Zemřel 13. května 1931 ve věku 53 let na infarkt myokardu.

Tvorba

V jeho dílech se často objevuje satira, pravidelný rytmický verš, jasná pointa a využívání paradoxů. Kromě několika básnických sbírek psal prózu a divadelní hry. Napsal také libreto k opeře Výlety pana Broučka od Leoše Janáčka. Mezi jeho nejvýznamnější díla se řadí novela Krysař, tragédie Zmoudření Dona Quijota a sbírka poezie Okno, do které patří i slavná báseň Země mluví a dále balada Milá sedmi loupežníků.

Žánr

Milá sedmi loupežníků je lyrickoepická balada. Má ponurý děj a tragický konec – na konci příběhu Milá zradí loupežníky a ti jsou usmrceni. Balady mívají prudký dějový spád, což můžeme vidět i v tomto textu. Dalším znakem je v mnoha případech provinění člověka – Milá se cítí vinna ze smrti dvou mužů. Důležitá v díle je i lyrická složka. Díky ní se autor dokáže lépe zaměřit na city. Ve studii Viktor Dyk: Milá sedmi loupežníků od Roberta Kolára je uvedeno: ,,Žánr skutečně naplňuje znaky balady: prostor, čas i postavy jsou typizované — děj se odehrává v nejasně určené minulosti na nejasně určeném místě, postavy nemají jména a celé dění tak má symbolickou platnost. Ve skladbě jde navíc o osudové a tragické střety: postavy se střetávají se společností a jejími zákony; střetávají se ovšem i se svým já (loupežníci i jejich milá sice společnost opustili, ale stále k ní pociťují nějaké pouto, návrat už však není možný) a se zákony, které sami sobě určili, ale sami je pak porušují (zákon, že milá bude kolektivní milenkou loupežníků, je porušen); vzájemné střety postav pak všechny vedou k tragické smrti některé z nich.”

Téma a motivy

Jedním z hlavních témat básnické skladby je téma milostné (což vyjadřuje i označení hlavní postavy jako milé, které se přeneslo do titulu), konkrétně plným oddáním se jednomu člověku. Láska se v Milé sedmi loupežníků se neobjevuje v podobě citu, ale vášně, která vede k tragickým koncům.
Dalším motivem je tedy vášeň. Ta je vyslovena zejména ve verších: Ty u nich jsi a nejsi u mne. Žárlím, jak byly by to ženy. Mám žízeň, hořím, chce se píti. Krev tvoji dnes bych vysát chtěla. Autor tím poukazuje na vášnivost Milé, která si uvědomuje pomíjivost života, což dokazuje i následující verš: Kdos mrtv je. Je sladko žíti.
V baladě se objevuje také například motiv propasti – Žít nad propastí znamená žít v nejistotě, na hraně, riskovat. Motiv propasti se objevuje např. i v Dykově novele Krysař. V ní je propast, která „není prý pouze propastí, ale je cestou“ (Viktor Dyk: Dramata a prózy, Praha, NLN 2003, cit. Krysař, s. 413)
U loupežníků je velkým motivem i žárlivost. A to nejen na lesy: Já žárlím, milá, na ten les, když vábí k sobě tvoje oči, ale zároveň i na jakéhokoliv muže, který se s Milou sblíží. ,,V básni je totiž zavražděn krásný mladík, který jí připomněl někdejšího milence. Dalším je poutník, kterého si na první pohled zamilovala a který v ní našel vysněnou bytost. Těsněji než s jinými se sblíží s jedním z příslušníků tlupy, a ten je svými druhy také zabit, neboť porušil dohodu o rovnoměrném rozdělení lásky Milé mezi všechny.” (M. Červenka — V. Macura — J. Med — Z. Pešat: Slovník básnických knih, Praha, ČS 1990, s. 157)
Loupežníci dále prožívají zradu Milé, která nedodržela svůj slib a sblížila se s jedním z nich – Tys měla, milá, všecky ráda, jak padla kostka, jak byl čas. Jednoho víc. To byla zrada. Poté se v baladě objevuje samozřejmě zrada ze strany Milé, která je na konci básně udá.
Nejsilnějším motivem je pravděpodobně pocit viny. Ten zažívají jak loupežníci, tak i Milá. Loupežníci ve XX zpěvu zpívají: Já zabil svého kamaráda. Milá zažívá pocit viny několikrát – má výčitky, protože nedokázala zabránit smrti poutníka. Poté lituje udání loupežníků, kteří byli kvůli ní posláni na smrt, což se objevuje v poslední sloce posledního zpěvu: A já vás všechny zrazovala, mí smutní, krásní loupežníci.

Kompozice

Balada se skládá z prologu a zpěvů. Zpěvů je celkově XXIII, střídají se loupežníci s Milou. Každý zpěv má několik slok a nejběžnější jsou sloky o čtyřech verších. Dílo (tedy sloky) jsou často tvořeny i dialogy či monology.
Při letmém čtení mohou působit jednotlivé básně jako samostatné segmenty, při pozornějším čtení si však můžeme všimnout velmi provázanou kompozicí (srov. Hoffmannová 1992).

Například propojení básní VI a VII, které je manifestováno i rýmovou shodou přes hranice „zpěvů“:

Zarudlou skvrnu má váš šat.

Je oheň to, jenž zbarvil látku?

Je předvečer dnes velkých svátků.

Sepněme ruce. Kdo to pad?

(Dyk 2003a: 18, závěr VI)

Neumím, milá, zprávy dát,

tvář mihla se, meč blýskl v pěsti.

A časně umřít také štěstí.

Byl mladý. Bil se. A pak pad.

(Dyk 2003a: 19, úvod VII)

Dialogická výstavba

V baladě se střídají promluvy Milé a loupežníků. U loupežníků není rozlišeno, který z nich promlouvá. Můžeme si také všimnout neustále se měnícího způsobu odkazování k mluvčímu, kolísání mezi gramatickými osobami může vyvolávat otázky po hranicích individua a kolektivu, jedná se o klíčové téma skladby, které tato neustále kolísající perspektiva podtrhuje:

A tak se chodí nad propastmi — Zde promlouvá 3. osoba jednotného čísla, chodí takto loupežník/ci nad propastmi.

Sklouzneš a konec — Dalším příkladem je promluva 2. osoby jednotného čísla, jedná se ale o tzv. Sebeoslovení, jelikož sklouzne loupežník/ci, nikoliv čtenář.

Vzpomínku věnuje snad vlast mi — Zde probíhá běžná mluva 1. osoby jednotného čísla.

přivřem víčka, naše stezka, naše hlava — V tomto případě se jedná o 1. osobou množného čísla, o referenci ke kolektivu loupežníků.

Například Jana Hoffmannová ve své Dialogické výstavbě Dykovy Milé sedmi loupežníků uvádí: ústřední subjekt a monologický „dialog“ s partnerem

momentálně nepřítomným (např. v segmentu X milá čekající na návrat loupežníků)
přítomným, avšak mrtvým (hlavně v závěrečném segmentu XXIII milá s oběšenými loupežníky: Proč věšeli vás, loupežníci? ; zčásti i v segmentu XIX milá s cizincem-mladým poutníkem: Poutníče mladý, líto mi tebe)
vzdáleným v čase i prostoru (loupežník se svými rodiči: Rodiče dobří? Sbohem už! / Nebylas, matko, věrná otci?; milá s bývalým milým; a zejména milá s bohem: Volám tě, bože, na pomoc. / Jsem hříšnice. Než stůj dnes při mně!)

Charakteristika postav

V baladě se objevuje Milá sedmi loupežníků, která není jmenovaná a dále sedm loupežníků. Ačkoliv vždy promlouvá (zpívá) pouze jeden, nejsou jinak odlišeni. Dyk využívá odcházení od individua ke kolektivu, což znamená, že podléháme dojmu, že to, co říká jeden, platí pro všechny. Loupežníci nemají urozený původ, pravděpodobně se jedná o obyčejné vesničany. Jsou to obávaní lupiči a vrazi, kteří své počínání obhajují tím, že proti kupcům, kteří dávají v sázku své jmění, dávají v sázku svůj život. Robert Kolár ve své studii uvádí následující příklad:

Loupežníci žijí ve strachu, nejistotě, vědomí, že mohou být kdykoli dopadeni, a tak se nelze divit, že dokonce závidí smrt mladíkovi, kterého připraví o život:

Měl zlaté vlasy.

Planuly v zápase jeho oči mladé.

Pak závoj jak když na ně klade.

Byl mladý. Bil se. Zhasnuly.

Já závidět bych málem moh.

Na mechu leží. Les tak voní.

Srny se nad pasekou kloní.

Byl mladý. Bil se. Šťastný hoch!

(Dyk 2003a: 19, úryvek z VII)

Naopak Milá je mladá dívka s nejasnou minulostí, od níž chce utéct, chce zažít dobrodružství. Je výjimečná, silná, neohlíží se na společenské konvence toho, jak se má žena chovat. Vábí ji hřešit, zároveň se ale hříchu bojí. Na konci je z ní opuštěná žena bez naděje, jejímž údělem je žít se vzpomínkou na vlastní skutky a silným pocitem viny.

Děj

Prolog: Příběh začíná krajinou se procházejícím Jaromírem, který vzpomíná na příhodu o Milé sedmi loupežníků. Stala se před sedmi lety, Milá tehdy nosila kvítí sedmi loupežníkům na hrob.

Zpěvy: Loupežník popisuje strach o vlastní život, jelikož byla vydána odměna 100 rýnských za hlavu každého z nich. Jejich jedinou radostí je Milá. Dále také loupežník přemýšlí o tom, co ho k takovémuto životnímu stylu dostalo. Jako největšího viníka vidí společnost a Boha, jelikož to podle něj byli oni, kdo ho donutil se takto chovat.

Milá loupežníků je mladá a netouží po závazcích. Odejde proto k loupežníkům s tím, že bude milovat všechny stejně. Přirovnává se ke květině, jelikož nechce být ,,utrhnuta”. Loupežníkům přináší radost a naději. To se však změní v moment, kdy začnou zabíjet lidi. Milá prosí Boha o pomoc. Loupežníci zabijí poutníka, který se v lese ztratil a zamiloval se do Milé. Ta má výčitky, protože jeho smrti nedokázala zabránit. Dále se snaží sblížit s jedním z loupežníků, čímž poruší slib, že bude milovat všechny stejně. Ostatní ho proto zabijí. Milá se opět cítí vinná a zjišťuje svou bezmocnost. Zabíjení zastaví až tím, že loupežníky udá a tím pádem odsoudí k smrti. Jsou popraveni a její vina se stále stupňuje. Příběh je zakončen její modlitbou.

Závěr

Viktor Dyk je autorem mnoha próz, dramat a několika básnických sbírek. Mezi jeho nejznámější patří novela Krysař, tragédie Zmoudření Dona Quijota a sbírka poezie Okno, do které patří i slavná báseň Země mluví.

Milá sedmi loupežníků je lyrickoepická balada skládající se z prologu a XXII zpěvů. Ve zpěvech se střídají loupežníci s jejich Milou. Lze si povšimnout, že ani loupežníci ani Milá nemají jména. Loupežníci žijí ve strachu a nejistotě, přepadávají a vraždí. Milá slíbí všem stejnou lásku, ale slib poruší. Nesouhlasí s vražděním a nejméně polovinu básně ji doprovází pocit viny. Hlavním tématem je láska a milostné téma, se kterým se prolíná jak název hlavní postavy, tak i název balady. Lze zde najít motivy jako: vášeň, žárlivost, zrada a pocit viny.

Zdroje

KOLÁR, R. (2020). Viktor Dyk: Milá sedmi loupežníků. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.
HOFFMANNOVÁ, J. (1992). Dialogická výstavba Dykovy Milé sedmi loupežníků. Česká Literatura, 40(6), 582–593. http://www.jstor.org/stable/43321615
ČERVENKA, M., MACURA, V., MED, J., & PEŠAT, Z. (1990). Slovník básnických knih. Praha, ČS: Nakladatelství.
Dyk, V. (2007). Milá sedmi loupežníků. Brno, Tribun EU
DYK, V. (2003). Dramata a prózy. Praha, NLN. Citováno z: Krysař.