Téma práce: Moderní zpracování klasických děl
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): Lucie Nejedlá
“Umění není pravda, ale lež, která umožňuje poznat pravdu.”
-Pablo Picasso
Už jako maličká jsem často seděla v hledišti a napjatě čekala, až se roztáhne opona. Měla jsem, a stále mám, ráda formální událost, kterou máme s divadlem spojenou. Do prostor divadel denně zavítá ve svátečním oblečení mnoho lidí z různých důvodů. Leckterým z nás přináší divadlo kulturní obohacení, zábavu, zamyšlení, pro některé je celoživotní vášní, či dokonce povoláním. Ale u někoho zájem skončil po zhlédnutí několika dlouhých nezáživných her na základní škole nebo s rodiči. Co přesně je ale odradilo? Byla to délka, nebo příběh cizí doby, který je neoslovil? Nebo jen, jak se říká, “nejsou na divadla stavění”?
Historie divadla sahá až do starověkého Řecka. Stavebními kameny dnešního divadla se staly velkolepé oslavy na počest boha vína a nespoutaného veselí, Dionýsa. Proto možná ve starších dobách kromě náboženské osvěty divadlo sloužilo především pro pobavení. Kvůli absenci knihtisku a obecně nízké gramotnosti společnosti, se příběhy předávaly nejčastěji ústně. Zřejmě z toho důvodu drama, odehrávající se přímo před očima diváka, získalo takovou oblíbenost.
V dnešní době jsou proto na scéně hrány díla napříč časem. Sofokles, Shakespeare, Moliere, Cervantes, Lorca. Jména, která budí obdiv a respekt. Máme ale právo jim ho vzít? S ohromným množstvím titulů a tvůrčí svobody přirozeně vzniká velké množství adaptací. Některé zachovávají tradiční zpracování, zatímco jiné si díla přizpůsobují a transformují k obrazu svému.
Podobně jako politické názory, preference jedinců se liší. Jeden je více konzervativní a druhý liberál. Jedni si hranice pevně drží a druzí je posouvají a boří. Nelze jednoduše říci, co je dobré a co špatné. Avšak kde by byl dnešní svět, kdyby vše zůstalo neměnné? Potřebujeme jedince, kteří se bouří a šokují. Jinak bychom my ženy neměly volební právo a různé etnické skupiny by zůstaly utlačovány. V umění je tomu podobně. Musíme se posouvat dál a hledat nové cesty.
Stejně tak je ale důležité zachovat i tradiční formu děl. Abychom nezapomněli na genialitu tehdejších dramatiků, a zachovaly vysokou úroveň, od které se moderní divadlo odpichuje. Podobně jako v dalších uměleckých směrech. Bez porozumění starým mistrům by moderní umění byly jen výkřiky do prázdna. Nebylo by co bořit, čím se inspirovat. Jenže s obrazy je to jednoduché. Existuje jen jedna Mona Lisa, nelze ji přemalovat, a pokud se malíř inspiruje kompozicí, naopak vyzdvihneme jeho sečtělost a výběr, ale poznáme, že to není Carravagio, Vermeer nebo Tizian. Jenže, když zhlédnu adaptaci Shakespearova představení, stále nese jeho velké jméno. William Shakespeare už nad tím ale nemá žádnou moc. Nemáme žádný “originál”, kromě scénáře. Představení může být přelomové, nádherné, smyslné ale také tristní a ostudné. Předem nevíme, co nás čeká, nemáme zaručenou kvalitu.
Umění je risk. Zda se uchytí, sklidí ovace, nebo skončí tragédií. Mohu snad odsoudit něco jen na základě svého úsudku? Nemohu snad? Máme svobodu slova a názorů. Jenže i kdyby měla má kritika opodstatnění, vystoupení možná přinese někomu radost, zavede do divadel nové skupiny lidí, které osloví odlišné hry než mne. Kteří mohli dříve divadlem opovrhovat. A třeba mi jen něco uniklo, možná nekomfort a odpudivost byly od samého začátku záměr.
Umění nemá být krásné, má v člověku něco vyvolat. Mělo by nás donutit zamyslet se, vyvodit si vlastní závěr. Pro mě osobně neexistuje něco jako špatné pochopení významu díla. Pokud vzniknou nová představení inspirované klasickými, která zároveň reagují na dnešní svět a přinesou nové myšlenky, nevidím na tom nic špatného, i když původní smysl byl odlišný. Proč opakovat to samé znovu a znovu dokola, když nám může jedno dílo přinést tisíce dalších a spojit dohromady mysl středověkého mistra a moderních umělců?
Hodnocení: 1 = výborně
