Naši furianti – rozbor díla (3)

rozbor-díla

 

Kniha: Naši furianti

Autor: Ladislav Stroupežnický

Přidal(a): Adriana Kuchařová

 

Ladislav Stroupežnický

Život

  • Narodil se roku 1850 v Cerhonicích u Písku. Studoval na reálce v Písku, ale byl po dvou letech vyloučen pro neukázněnost. Ve svých sedmnácti letech prožil otřes. V domnění, že zastřelil pytláka, se pokusil o sebevraždu a těžce si znetvořil obličej. Zranění si vyžádalo dlouhodobé léčení a zanechalo následky. Ovlivnilo i jeho povahu, stal se z něho uzavřený člověk. Po uzdravení pracoval v bance a po jejím krachu v archivu úřadu. Soustavně se vzdělával, četl zejména dramatickou literaturu. S rodiči přesídlil do Prahy, kde zvolil spolupráci s J. R. Vilímkem v jeho Humoristických listech jako redaktor. Současně si místo našel u Všeobecné pojišťovny. V listopadu 1892 byl jmenován dramaturgem činohry Národního divadla v Praze. V této funkci setrval až do své smrti. Kromě pozice dramaturga také vykonával činnost dramatickou a v neposlední řadě také sám navrhoval svým kolegům úpravy jejich textů. V umělecké i širší společnosti byl vnímán jako svérázný, umíněný člověk, který bezohledně prosazoval své názory na úkor ostatních.[1]
  • Nelze mu upřít velký umělecký přínos Národnímu divadlu, ale i českému divadlu obecně. S velkým úspěchem uvedl svého Zvíkovského raráška. Další roky ve své funkci uváděl se střídavým úspěchem své hry i tituly ostatních českých i světových autorů. V roce 1887 přišel zásadní zlom v působení Stroupežnického v Národním divadle. Byla jím premiéra Našich furiantů. Díky této události započala v české dramatice vlna realismu, k níž patřili kromě Stroupežnického například bratři Mrštíkové, Gabriela Preissová či Alois Jirásek. Oženil se s herečkou A. Turkovou, která často vystupovala i v jeho hrách (např. jako Kristýna Fialová při premiéře Našich furiantů). Byl funkcionářem Jednoty dramatických spisovatelů a skladatelů, docházel do bohémské společnosti umělců. Zemřel roku 1892 na tyfus, pohřben byl na Vyšehradě. U vchodu do Národního divadla nalezneme jeho bustu. V Praze na Smíchově a v Miroticích jsou po něm pojmenovány ulice.[2]

Dílo

  • Začínal básněmi. Významnější je však jeho próza, vesměs humoristická a satirická. Měla povahu povrchních, drobných příběhů. Úspěšnější byl tam, kde postihoval svérázné charaktery ze sociální spodiny nebo pologramotné vesničany, např. v souboru Z Prahy a z venkova. Jimi se zařadil do proudu žánrové drobnokresby navazující na dílo Nerudovo, Hálkovo a Světlé.
  • Proslavil se především tvorbou dramat, nejvýraznější výsledky představují přechodnou fázi od romantizujícího stylu k realistickému dramatu zakotvenému v soudobém životě venkova. Po prvních nevyzrálých veseloherních pokusech usiloval v duchu romantické poetiky o velké drama založené na konfliktu vášní a zasazené do historického rámce bělohorské doby. Historickému tématu zůstal věrný i ve dvou veselohrách volně zpracovávajících epizody ze života Mikuláše Dačického (Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová). Nedržel se v nich historických faktů, šlo mu o vytváření situačních zápletek, odhalení klamu a vysvětlení omylu, zatímco historický kolorit měly hry získat zejména archaizujícími prvky mluvy. Snažil se o vytvoření reprezentativního českého dramatu srovnatelného s klasickou evropskou dramatikou. Po pokusu o ztvárnění soudobého mravního konfliktu napsal hru Na Valdštejnské šachtě, jevištního provedení se už nedožil, je však považována za jeho nejpropracovanější dílo. Celkem napsal 16 divadelních her, některé jsou dramatickým rozvedením jeho povídek a humoresek.
  • Psal i divadelní referáty. Jeho díla podnítila rovněž hudební zpracování, nejznámější je opera Zvíkovský rarášek V. Nováka.

 

Rozbor: Naši furianti

Naši furianti jsou první českou realistickou hrou, v níž chtěl autor podat věrný, pravdivý obraz života v jihočeské vesnici v 60. letech 19. století, aniž by usiloval o naturalistickou kopii.[3]

Premiéru měla inscenace 3. května 1887 na scéně Národního divadla v Praze, kdy Stroupežnického text nastudoval režisér Josef Šmaha. Premiéra se nesetkala s příznivým ohlasem ani u publika, ani u kritiků, po čtyřech reprízách byla stažena z repertoáru. Kritizována byla bezvýznamnost dramatického konfliktu, hrubost, drsnost a surovost v zobrazení člověka, a navíc i špatná, negramatická mluva.

Kritickým ohlasem, jaký hra vyvolala, vstoupila do dějin českého dramatu jako dílo, které průkopnicky prosazovalo estetické názory realismu založené na zásadě životní pravdy a polemicky zaměřené proti ideálu krásy, jenž byl až dosud považován za hlavní cíl umělecké tvorby. Realistický příklon k neidealizovanému zpodobení života se uskutečnil v žánru komedie, který umožňuje zesměšňující přehodnocení motivů selství dosud využívaných k idealizaci národních vlastností. V roce premiéry vyšla i Sládkova sbírka Selské písně a České znělky přinášející monumentální podobu českého sedláka jako představitele národního charakteru.

Autor hry se ve svém vlastním výkladu hlásil k tradici klicperovské, zejména ve stavbě zápletky a v pojetí jednajících charakterů. Postavy jeho hry, především oba selští protagonisté, jsou vlastně vymezené typy reprezentující spíše určité sociální role než individuální povahy. Jsou obklopeni řadou žánrových figurek známých z předchozích literárních podob (vysloužilý voják, chytrý švec, chuďas krejčí). Občanský konflikt je kombinován s milostnou zápletkou, rovněž tradiční v dílech s vesnickou tematikou.

U sedláků vyobrazených v Našich furiantech jsou převládajícími vlastnostmi pýcha a ješitnost, které jim dávají rysy směšnosti. Při charakteristice postav využil nejen situačních, ale i řečových prostředků, dialektismů a hovorových obratů, které se rovněž lišily od divadelního jazyka, jakým se vyznačovaly postavy reprezentativních dramat Vrchlického, ale také v předchozích hrách samotného Stroupežnického.[4]

Furiantství rozlišuje Stroupežnický dvojí. Ušlechtilé s morálním podkladem, které ústí v tvrdošíjný zápas o to, kdo vykoná lepší skutek nebo více skutků, než soupeř. Ale toto závodění je spojeno s pyšným vystavováním na odiv, které má účel pokořiti soupeře. Zlé furiantství je charakteristické neústupností, tvrdošíjností, vypínavostí a pyšnou vzdorovitostí. Je to překypění pýchy, svévole s účelem urazit někoho, poškodit a potom se škodolibě z účinku těšit.

Také téma vzdělanosti a nevzdělanosti je zde velmi výrazné. Setkáme se s ním hned v 1. výstupu hry v rozhovoru dvou pozitivních postav hry: ševce Habršperka a vysloužilého vojáka Bláhy, který se uchází o funkci ponocného. Právě téma vzdělanosti a nevzdělanosti situaci komplikuje, protože Bláha řekl přede všemi prvnímu radnímu Buškovi, že je „nevzdělanej člověk“. Bláha s Habršperkem se považují za jediné vzdělané lidi v Honicích, a to proto, že oba „byli ve světě“. Zlí, většinou nevzdělaní furianti jsou velcí sobci. Tak sedlák Kašpar Šmejkal, člen obecního výboru v Honicích, prohlašuje, že je mu jedno, kdo bude ponocným, jen když mu dá pozor na jeho včeličky. S egoismem jde ruku v ruce závist. Obě tyto vlastnosti souvisí i s náruživostí. Dále se objevuje pytláctví. Pytláctví prvního radního Buška v této hře založilo významnou dějovou zápletku, protože ho při pytláctví viděl švec Habršperk a ten ho přinutil, aby dal hlas o ponocenství Bláhovi, a ne krejčímu Fialovi.[5]

Jazyk hry je plný dialogů a nadsázek, které umocňují dramatickou situaci a přispívají k jejímu zábavnému charakteru. Stroupežnický dokázal vytvořit komické situace, které však slouží k zobrazování společenských vztahů a problémů. Hra je také velmi čtivá a srozumitelná, což přispělo k její popularitě v době svého vzniku i v současnosti. Autor se doznává k jedné ze svých největších nesnází, se kterou si při psaní hry několik let lámal hlavu. Jak má v české selské komedii mluvit prostý vesničan na jevišti? Konstatuje, že v Čechách nemáme výraznější dialekty. Přitom se ale řeč venkovanů z různých krajů v mnohém liší. Rozhodl se tedy charakterizovat jihočeského rodáka a jeho vlastní způsob mluvení, zachycuje dialogy prostou vesnickou mluvou. Živý spád dialogů vyznívá zcela přirozeně. Jsou tu zastoupeny téměř všechny výrazné znaky obecně českého hláskosloví a tvarosloví, např. „bejt“, „vejboři“, „vosum“, „oboum“, „zalek se“, „lacinějc“, aj. V užívání hláskoslovných rysů byl dramatik poměrně střídmý, málokdy se uchýlil k obecně českému stahování a vynechávání hlásek ze souhláskových skupin. Běžně užívá jen „ňák“, „ňákej“, „prál“, „pámbu“ a téměř neužívá protetické v-.[6]

U postav se objevují hláskové deformace cizích slov. Jde o slova jako „regement“, „famelie“, „derektor“, „rešpekt“ a o četné germanismy jako „prubírovat“, „koštovat“, „feláb“, „obšít“ včetně místních jmen „Grác“, „Inšpruk“. Lokálních prvků charakteristických pro oblast jižních Čech, které by snad bylo možno označit jako regionalismy, lze nalézt v Našich furiantech jen poskrovnu, spíše v řeči nejstarších furiantů a jejich žen. Jsou to podoby jako „mušet“, „nynčko“, „nebujte se“, „Kristýna Fialojc“, „Verunka Buškojc“. A některé jednotlivosti jako „tulik“, „pajmáma“, „zbejstřit“. Výrazný nářeční prvek v podobě chodštiny pak do hry vnáší jediná postava, Markýtka: „divče“, „hyndle“, „nechčestí“, „čtala“, „hutíkal“, „hučíl“, „ičkom“, „věkat“. V průběhu let při vydávání i inscenování Našich furiantů dochází k některým úpravám.

Výrazné charakteristice postav napomáhají i autorovy scénické poznámky, jež se týkají jak velmi konkrétního vnějšího popisu aktérů a scény (má levou tvář ohromně oteklou a zavázanou červeným šátkem – s uzlem na temeni; rozložil si na stole papíry; nacpali si a zapálili dýmky; čepice mají na hlavách atd.), tak i způsobu jejich mluvy (jízlivě, popuzen, dopálen, nevrle, dosti drsně, posměšně, rozpačitě, prudce, horlivě, uctivě a vážně). Stroupežnický vnesl do dějin českého dramatu mnoho nového – počínaje podrobnými popisy prostředí a charakteristikami postav, na nichž se vydatně podílí vyjádření metařečová a metajazyková, a konče rozvinutou, sociálně diferencovanou soustavou oslovení a zdvořilostních výrazových prostředků.

Po druhém uvedení na scénu již hra pozbyla pověsti divadelního skandálu a postupem doby se stala součástí klasického odkazu dramatiky 19. století.

 

Zdroje:

  • HAMAN, Aleš, PEŠAT, Zdeněk, Ladislav Stroupežnický, in: Lexikon české literatury IV: Sv. 1., S-T, Praha: Academia, 2008, str. 388–391.
  • HAMPL, František, Ladislav Stroupežnický: český humorista a dramatik, Praha: Práce, 1950.
  • HOFFMANNOVÁ, Jana, HOFFMANN, Bohuslav, Dramatik Ladislav Stroupežnický: autor veseloher (Naši furianti aj.) a historických her, in: Přednášky z 60. běhu Letní školy slovanských studií, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017, str. 122–140.
  • LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří, Česká literatura od počátků k dnešku, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2020, str. 367–370.
  • STROUPEŽNICKÝ, Ladislav, Naši furianti, Praha: Artur, 2016.
  • UTĚŠENÝ, Slavomír, Lidový jazyk v Stroupežnického „Našich furiantech“, Naše řeč, 1954, číslo 37, str. 115–123.
  • [1] HAMAN, Aleš, PEŠAT, Zdeněk, Ladislav Stroupežnický, in Lexikon české literatury IV: Sv. 1., S-T, Praha: Academia, 2008, str. 389.
  • [2] LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří, Česká literatura od počátků k dnešku, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2020, str. 367.
  • [3] STROUPEŽNICKÝ, Ladislav, Naši furianti, Praha: Artur, 2016.
  • [4] HAMPL, František, Ladislav Stroupežnický: český humorista a dramatik, Praha: Práce, 1950, str. 40–56.
  • [5] HOFFMANNOVÁ, Jana, HOFFMANN, Bohuslav, Dramatik Ladislav Stroupežnický: autor veseloher (Naši furianti aj.) a historických her, in: Přednášky z 60. běhu Letní školy slovanských studií, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017, str. 122–130.
  • [6] UTĚŠENÝ, Slavomír, Lidový jazyk v Stroupežnického „Našich furiantech“, Naše řeč, 1954, číslo 37, str. 117–120.