Ostře sledované vlaky – rozbor díla k maturitě (7)

 

Kniha: Ostře sledované vlaky

Autor: Bohumil Hrabal

Přidal(a): Ostře sledované vlaky

 

 

 

Bohumil Hrabal (28.3.1914 – 3. 2. 1997)

 

Ostře sledované vlaky

 

Začlenění knihy do kontextu autorovy tvorby, okolnosti vzniku:

Novela Ostře sledované vlaky, se dotýká prozaických začátků Bohumila Hrabala. Dílo má dvě hlavní dějové linie, první popisuje události v malé železniční staničce ke konci druhé světové války (zima 1945), skrze tuto linii kritizuje maloměšťáctví, je to syrový obraz společnosti padesátých let. Druhá linie popisuje vnitřní svět a vzpomínky hlavního hrdiny Miloše Hrmy. Kniha je psána v ich formě, vypravěčem je Miloš Hrma. Některá další díla: Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965), Obsluhoval jsem anglického krále (1974), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964)

 

Období vzniku, literární směr, podobná díla/autoři:

 

Je zde vidět vliv básnického surrealismu a programu tzv. Skupiny 42 (jejich hlavním cílem bylo hledat poetiku v bytí všedního dne). Dílo je časově posloupnou mozaikovitou kompozicí. Dílo vzniklo v roce 1965.

 

Celková charakteristika:

 

Bohumil Hrabal dává do kontrastu osobní život mladého nezkušeného Miloše a společenskou situaci dané doby, osobní a společenské problémy. Hlavní postava prochází psychickým vývojem, od ustrašeného kluka k hrdému muži. Na konci příběhu tyto dvě roviny splývají, Miloš se cítí být součástí společnosti, zaniká důvod jeho domnělého handicapu.

 

Hlavní téma:

 

Život mladého člověka na pozadí druhé světové války. Zamyšlení nad smyslem života, vše je relativní. Antimilitarismus.

 

Obsah:

 

Miloš Hrma, elév v železniční stanici, se po delší době vrací z rekonvalescence do práce. Je středem skrývaného zájmu ostatních, protože se před časem pokusil o sebevraždu. Autor nám retrospektivní formou osvětlí důvod, proč se tak stalo, důvodem je milostné selhání s jeho první láskou Mášou. Miloš stále vnitřně řeší tuto skutečnost, bojí se dalšího nezdaru a hledá radu. Jeho po všech směrech zkušenější kolega Hubička se stává jeho vzorem jak profesním, tak osobním, v příběhu se totiž řeší jeho milostná aféra s telegrafistkou Zdeničkou. Snad i proto Miloš kývne na účast v partyzánské akci, Hubička jej pověří, aby shodil nálož na ostře sledovaný německý transport s municí. Ještě předtím, než se tak stane, vyspí se neplánovaně s partyzánkou Viktorií Freye. Neselže, zbaví se tak svého traumatu. Klidně jde splnit svůj úkol. Paradoxně poté, co je relativně spokojen se svým životem, o něj přijde. Během akce dojde k tomu, že je postřelen strážným z vlaku, kterého on také postřelí. Před smrtí naslouchá bědování německého vojáka, uvědomí si zbytečnost těchto dvou předčasných smrtí. Absurditu války.

 

Členění díla: Dílo je členěno do šesti kapitol.

 

Kompozice: Chronologická, se vsunutými retrospektivními celky.

 

Hlavní postavy:

Miloš Hrma – mladý nezkušený výpravčí, děj je viděn jeho očima. Hlavní postava

Výpravčí Hubička – flegmatik, sukničkář

Přednosta stanice – kariérista, neustále se snaží o povýšení a podivín, nadevše miluje své holuby

Zednicek – pochlebovač Němcům, někdy působí komicky, ztělesňuje okupaci

Máša – průvodčí, Milošovo děvče

Viktoria Freye – partyzánská koketa, bojuje za svobodu těla i duše

 

Literární forma: próza

Literární druh: epické dílo

Jazyk: spisovný, v dialozích používá obecnou češtinu.

Zajímavosti, překlady, film:

Ostře sledované vlaky byly v roce 1966 zfilmovány Jiřím Menzelem. Film byl oceněn Ocsarem. Film se v některých scénách liší od své literární předlohy. Ostře sledované vlaky jsou jedním z nejpřekládanějších českých děl.

 

Ukázka s rozborem:

Ukázka se odehrává ke konci novely. Miloš si uvědomuje absurditu války, Hrabal chce na čtenáře hluboce zapůsobit. Miloš zpochybňuje své dřívější jednání. Kapitola šest, dvacátý třetí odstavec.

 

Rozpřáhl jsem ruce a lehl jsi na záda, koutkem úst mi tekla krev a hruď jsem měl plnou ohně. A najednou jsem uviděl to, co asi pořád viděl pan výpravčí Hubička, že jsem ztracený, že mohu jedině čekat, až ten vlak vyletí do povětří, že kdyby nic jiného, tedy jen tohle mi v téhle situaci musí stačit, protože nic mne nemůže čekat než smrt, buďto umřu na ten průstřel, nebo mne najdou a Němci mne pověsí nebo zastřelí,   tak jak to mají zvykem, a tak mi přišlo a došlo, že jsem byl určen pro jinačí smrt, než o kterou jsem se pokusil tam v Bystřici u Benešova, akorát mne mrzelo, že jsem postřelil do břicha toho Němce, který se pořád držel v tříslech a pořád těma botama kráčel, a já jsem věděl, že mu taky už nikdo nepomůže, protože prostřelené břicho je smrtelné, jenže ta smrt, ke kráčel ten Němec, byla daleko, jakoby k ní nemohl takhle nikdy dojít…

 

Autor: Bohumil Hrabal

 

Bohumil Hrabal se narodil 28.března 1914 svobodné ženě. Celé dětství i pozdější život byl plachý a ustrašený. To přičítal scéně, když byl ještě v matčině břichu. Hrabal tuto historku vypráví takto: Jeho matka, mladá a svobodná dívka jednoho večera sdělila rodičům, že je těhotná. Její prchlivý otec jí za ruku vytáhl na dvůr, namířil na ní pušku a křičel: “Klekni si já tě zastřelím.” Naštěstí v tu chvíli vyšla na dvůr její matka. Protože znala výbuchy svého manžela, řekla: “Pojďte jíst, vystydne vám oběd.”
Malý Bohumil vyrůstal do tří let u babičky a dědečka v Židenicích u Brna. Teprve potom se o něj začala starat matka a jeho adoptivní otec Francin.
Jakožto pětiletý hoch se s rodiči přestěhoval do nymburského pivovaru. Do nymburské reálky chodil osm let. Osm let proto, protože dvakrát opakoval kvartu. Ve škole se neučil. Propadal skoro ze všech předmětů. Dostával dvojky z mravů. Nejednou dostal i trojku. Když umřel dědeček, rok bydlel u babičky, aby jí nebylo smutno. Chodil tam do gymnázia. Hned první pololetí měl šest nedostatečných.
Jednoho dne k nim do pivovaru v Nymburce přijel strýc Pepin. Neustále zdůrazňoval, že jen na 14 dní. Tyto dny se pak protáhly na měsíce a roky. Nakonec byl u Hrabalů do své smrti. Tato postava ovlivnila celý Hrabalův život. Z jeho vyprávění čerpal později Hrabal náměty do svých knih a básní. Strýce Pepina považoval za svého opravdového otce.
Jako dospělý pracoval Hrabal od roku 1949 do roku 1954 v hutích Poldi na Kladně. V roce 1952 měl těžký úraz. Hák jeřábu ho udeřil do hlavy. Po dlouhém léčení se vrátil zpět do hutí. Později, když se při havárji v hutích utrhlo z jeřábu kolo a spadlo mu na hlavu, prodělal osmiměsíční léčení po sanatórijích a nemocnicích. Zde se věnoval především čtení a psaní básní. Další návrat do hutí mu odborníci rozmluvili. Našel si proto zaměstnání jako nosič starého papíru ve Sběrných surovinách v Praze, Spálené ulici číslo 10.
Hrabal byl za svůj život čtyřikrát zamilován. S každou z těchto žen se chtěl oženit. Všechny mu ale řekly, že se pro manželství nehodí, že je příliš zasněný a utrácí víc než vydělá. Ale roku 1955 se seznámil s Eliškou Plevovou. Tato žena byla zvyklá žít do šesti let v přepychu jako dcera bohatého prokuristy a správce dřevoprůmyslových závodů v Břeclavi. Po válce je ale jako sudetské Němce transportovali do sběrných táborů, kde rodinu rozdělili. U Hrabala jí stačil malý pokoj,v němž místo křišťálového lustru visela stahovací lampa, jejíž drát byl navlečen na niklovou protézu. Přesto Hrabala milovala a nakonec si ho vzala.
Brali se 8.prosince 1956. Tři dny před svatbou Hrabal strachy onemocněl. I po svatbě se cítil stísněný a často chodil do hospody.
V roce 1959 se stal kulisákem v divadle. Měl čas na psaní. Později mu začaly vycházet knihy v zahraničí. Před vydáním každé nové knihy skoro onemocněl. Jeho čtenáři se měli dozvědět to, co psal pro sebe a pár svých přátel.
V půběhu 60. let hodně cestuje. Navštěvuje mimo jiné Berlín, Paříž, Varšavu a New York. Procestoval Sovětský Svaz a Jugosláviji.
V roce 1966 zemřel Hrabalův otec Francin. O rok později strýc zemřel Pepin v domově důchodců v Lysé. Za dva roky zemřela Hrabalova matka.
V následujících letech jeho knihy vycházely i v naší republice. Tehdejší režim je ale záhy opět zakázal. Přesto byly některá jeho díla zfilmována.
V roce 1987 zemřel jeho mladší bratr Slávek. O několik měsíců později umírá i jeho žena Eliška na rakovinu slininvky břišní. V těchto dnech Hrabal skoro nevěděl o světě.
Své poslední dny Hrabal strávil v nemocničním pokoji “ve svém” pátém patře. Zemřel 6. Února 1997. Vypadl z okna. Říkají, že krmil ptáčky.

Hrabalova díla:

Ostře sledované vlaky.
Příběh s válečnou tématikou. Hlavní postava je učeň – výpravčí jménem Miloš Hrma.
Příběh je pojat jako vyprávění. Vypravěč je právě Miloš Hrma. Pojednává se zde o malém nádraží, v němž občas projíždí tzv. ostře sledovaný vlak, který přepravuje německou munici, vojáky a zbraně. Občas je přepadají partizánské pluky, ale zbraně a munice dorazí vždy v pořádku. Jen vojáci padnou. Jednou však výpravčí řekne Milošovi, že chce tento vlak zničit uplně a to granátem hozeným z návěstí. Tento úkon však spatří hlídkující německý voják mimo vlak, se kterým nepočítali. Uvidí to až po hození granátu. Miloš ho uvidí včas a těžce vojáka zraní, voják ho střejí také, do ramena. Miloš i voják umírají.

Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Obsluhoval jsem Anglického krále, Pábitelé, Městečko, ve kterém se zastavil čas, Městečko u vody, Postřižiny, Slavnosti sněženek a jiné.

povídka Pábitelé (výbor Automat Svět)
Povídka Pábitelé zavádí čtenáře do prostředí, které je většině českých občanů jako následek čtyřicetileté devastace důvěrně známé. Lidé žijící v okolí cementárny si již zvykli na věčně šedou prašnou krajinu, kterou při své smyslové adaptaci opět dokážou vnímat ve vší barevnosti, hluk způsobený cvičením granátníků chápou jako zcela přirozenou kulisu. Když výbuchy v neděli utichnou, cítí se celí nesví. Ti, kteří zde již nejsou vázáni prací z jisté nostalgie zůstávají, neboť s místní cementárnou srostli a s okolní prašnou krajinou je pojí určité citové pouto. Takto nějak je na několika málo stranách vylíčen život pábitelů. Na první pohled by se mohlo jevit, že jejich život je jakousi biedermaierovskou rezignací na aktivní občanský život, ale existuje zde zásadní rozdíl. Hrabalovi hrdinové sice žijí v ústraní, projevují jen minimální zájem o věci veřejné, ale na rozdíl od představitelů biedermaieru , kteří se upínají k osvědčeným hodnotám jako je rodina, lidská práce či rodná krajina, by se jim podobné hodnoty za normálních okolností dařilo nacházet jen těžko. Prašnou krajinu vnímají jako impresionistické plátno, i přes granátnické otřesy ji považují za oázu klidu, a to patrně nejen zásluhou smyslového přizpůsobení, nýbrž i díky určité míře představivosti. Dá se velmi snadno pochybovat o tom, zda Pábitelé skutečně vnitřně věří všemu, co říkají, nebo si leccos namlouvají a idealizují, v každém případě však projevují neobyčejné množství zaujetí pro obyčejnou lidskou činnost a i ubohé podmínky a nedostatek vzdělání dokáží nahradit množstvím entuziasmu. Poslední, na co by Pábitelé pomysleli je niterný exil, neboť jen málo co jim přináší takovou potěchu jako to, čemu psychologové říkají sociální interakce. Nepřestávají šprýmovat, radost jim způsobí kde co, třeba jen komická nehoda. “… náš chlapec si všecko domyslí. Náš chlapec, když slyší kapat vodovod, už bere tužku a kreslí si vodopád v Niagaře, náš chlapec, když se píchne do prstu, už se jde zeptat, kolik stojí pohřeb třetí třídy. Minimální podněty, maximální následky.” To je patrně základním poselstvím celé povídky a snad i celé knihy. Hrabal zde zcela obyčejným lidovým jazykem na pozadí konkrétní situace sděluje, že i ve zcela ubohých podmínkách, v nuzném prostředí i zlém režimu lze žít důstojný život, jak to ostatně dokládají “Pábitelé” v celé řadě dalších Hrabalových děl.

 

Další autoři této doby

Vladimír Körner

Vladimír Páral





Další podobné materiály na webu: