Kniha: Ptákovina
Autor: Milan Kundera
Přidal(a): student
Milan Kundera (* 1. dubna 1929)
- Česko-francouzský spisovatel, který po událostech v tehdejší ČSR, emigroval v sedmdesátých letech do Francie.
- V roce 1979 byl dokonce zbaven českého občanství a jeho díla byla v Československu až do sametové revoluce zakázána.
- Napsal mnoho básní, dramat a esejí.
- Je výborným překladatelem a jeho díla patří mezi nejčastěji překládaná na světě.
- 28. října 2019 mu bylo vráceno české občanství, avšak ve Francii žije dodnes.
Tvorba
- Kundera začínal v 50. letech jako básník, do jeho tvorby patřila sbírka socialistického realismu Člověk zahrada širá nebo také intimní lyrika, zastoupena Monology.
- V 60. letech začíná psát dramata, jako je právě Ptákovina nebo Majitele klíčů. Avšak celosvětově se proslavil jako prozaik.
- Důležitá byla jeho tvorba v Československu, obzvlášť po sametové revoluci, ve které se stal jedním z předních českých představitelů literární scény.
- Román Žert (1967)
Rozbor síla: Ptákovina
Dílo Ptákovina, které bylo jedním z Kunderových dramat, bylo vytvořeno v roce 1969, záhy bylo však po několika reprízách zakázáno. Až v roce 2015 vyšla jeho knižní podoba. Autor se textu během svého pobytu nemohl věnovat. Důvodem je symbolika, na které je založena celá kniha, neboť symbolem celého dramatu je kosočtverec, který je v jiných zemích, než je Česká Republika, nepřípustný. Ptákovina je ztvárněním tehdejší komunistické diktatury, která je ve hře zobrazována pomocí školního světa. Tato druhá divadelní hra Milana Kundery, však vznikla za zcela jiných okolností, než například hra Majitel klíčů. Zatímco autor vytrvale psal již zmiňované dílo, proces tvorby druhého dramatického textu byl zcela jiný: ,,Ptákovinu jsem napsal během jediného šťastného týdne v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích…“[1]
A proč zrovna název Ptákovina? ,,Že je to komedie do té míry nevážná, že je víc než komedie: že je to ptákovina.“[2]
Forma
Drama je rozděleno do dvou dějství, mezi nimiž je přesně neurčený časový odstup. Každé dějství se skládá ze tří částí po čtyřech až osmi výstupech. Dle Pavla Trenského je druhé dějství odlišné: ,,Kundera přidal druhé jednání, které je přímočařejší, jednodušší, dochází k žánrovému posunu: je to v podstatě neveselá anekdota.“[3] Mnoho podobností tvorby Milana Kundery můžeme najít v tvorbě Václava Havla. Petr Fischer, český novinář a scénárista, sdílí tento názor: ,,Kunderův absurdní svět se od Havlova v jednom ohledu podstatně liší. Neosobní dění, všemocné struktury, u Kundery vznikají působením a proplétáním jednotlivých osobních motivů a jednání.“[4] Kundera sice používá některé postupy, které jsou typické pro absurdní hry Václava Havla, daleko lépe by se ale dali tito dva autoři srovnávat na úrovni postav. Nejdůležitější podobnost vidím v tom, že charakteristika těchto postav není nikterak složitá, oba dramatici ale staví určenou postavu před zásadní situaci, která rozhodne o budoucím směru událostí. Na rozdíl od charakteristiky postav, Kundera přesně určuje prostor hry. V úvodu popisuje tři prostory, které by měly být stále přítomny, což zdůrazňuje na začátku celého díla. ,,Je nutno, aby všechny tyto tři prostory byly ustavičně simultánně přítomny: tj. i tehdy, když se děj odehrává ve škole, musíme tušit na obvyklém místě pokoj předsedovy matky atd.“[5] Prostor hry se tedy odehrává na třech místech, a sice ve škole, v pokoji předsedy a v pokoji předsedovy matky. Jeden z těchto prostorů je, jak už bylo řečeno, škola. ,,Kundera umísťuje děj do školy, což jako metonymický znak morálního a kulturního úpadku společnosti není žádná výjimka. Najdeme je v literatuře a dramatu u Dickense, Wedekinda, Ionesca…“[6] Instituce jako je škola dobře reprezentuje složení společnosti. Tím, že Kundera zasadil svoji tragikomedii do prostoru školy, velmi zaútočil na ostatní ,,školskou“ tvorbu.
Postavy
Postavy v Kunderově Ptákovině charakterizují určité problémy či rysy společnost. Hlava školy je zde Ředitel, který svou moc dokonce ani nebere vážně a svým nesmyslným jednáním se baví. Jeho postoj je charakterizován tímto okamžikem: Ředitel je fascinován heslem kupředu. Pomyslí si: ,,Kde to je? Kupředu je všude. Kupředu – to je úplně prázdná abstrakce…“[7] Dalším reprezentantem ,,vedení“ je Předseda, kterého charakterizuje závislost na matce, podivné touhy a hloupost:
Předseda: ,,Jeden velmi vynikající filosof, myslím anglický, ne-li dokonce rakouský, žil například v sudu. V obyčejném sudu. A byl šťastný. A teď si představ, že přijde takový nějaký chuligán a na ten sud mu nakreslí ženské pohlaví. A ten filosof ztratí náhle jistotu, štěstí i sud. Ale to ať si dělají v Rakousku a ne u nás!“[8] Celým příběhem provází Předsedu otázka, co je to pravda ohledně jeho vztahu s Růženou. Stále polemizuje o tom, zda je mu věrná či ne. Postava Předsedy také zobrazuje obecnou krizi hodnot: ,,Vím, ţe mám všechno, obdiv, úctu, moc, slávu, ale to nejdůležitější mi chybí: obyčejná malá lidská jistota.“[9] Kundera vnáší do hry několik mocenských prvků. Například prvek sexu nebo moc politickou. Symbol sexu bezpochyby připomíná již zmíněný symbol kosočtverce uvádějící hru. Ředitel, Eva i Růžena si moc sexu uvědomují, každý s ní naloží však jinak. To, že Eva nutí Ředitele vyspat se s Růženou, je podmíněno mocí, kterou Eva sexu přisuzuje. Stejně jako sám Ředitel, který si myslí, že když se s Růženou pomiluje, poníží tím jejího milence – Předsedu. ,,Sexuální zvrácenost je významným podtextem hry.“[10] Díky tomu byla po uvedení hry Ptákovina považována za přelomovou, erotika byla v tehdejší době v dramatické tvorbě nevídaná. Jako druhá je ve hře zastoupena taky politická moc. Předseda si dokonce vytvořil skupinku lidí, kteří pro ,,něho pracují“, své zpravodaje. Když se ale ředitel vymaní z jedné ze svých tváří (v díle jsou časté dialogy Ředitele s Evou o jeho pravé tváři) a přestává mít moc, ostatním to přijde divné, chtějí se vrátit do zaběhnutých kolejí. Okamžikem, který dělá Ptákovinu tragédií, není jen okamžik uřezání uší jednomu z žáků jako trest, nýbrž ten, kdy se učitelé bouří při nedostatku trestů, ve chvíli, kdy Ředitel zanechá zaběhnutého diktátorského režimu ve škole. Jedná se o pasáž, kdy se učitelé překřikují a dohadují o tom, že si mohou dělat, co chtějí, Ředitel neužívá fyzických trestů a bere vše na lehkou váhu.
Závěr
Kundera dovádí Ptákovinu do poněkud absurdního konce. Konečná scéna pak vykresluje naprostou tragikomedii:,,Nová hra Milana Kundery Ptákovina končí a vrcholí scénou, v níž na jedné straně jeviště souloží Ředitel s paní Růženou a na druhé straně hovoří její manžel Předseda se svou maminkou o tom, jak konečně došel pravdy. Sexuální akt není ovšem zpodoben naturalisticky: odehrává se v setmělém prostoru a je ,,značkován“ rytmickým vrzáním postele a Růženinými poznámkami a povzdechy. Pohoršlivost zde nespočívá v aktu samotném, v jeho předvedení, ale v jeho významu, daném jednak prostorovým vztahem k tomu, co předcházelo.“[11] Celá hra tedy skončí i dle mého názoru absurdně, až nepochopitelně.
Ohlasy
Dílu se dostalo mnoho ohlasů, povětšinou však jen těch kritických, a to až do roku 2008.
Již v 60. letech nebyly kritické rozhlasy tak rozsáhlé, neboť hra byla po 4 představeních zakázána. Kritika se objevuje například v Divadelních novinách, Amatérské scéně, časopisu Divadlo či v Hostu do domu a je charakteristická tím, že reaguje především na satirický pohled na totalitní režim. Tato kritika zmiňuje význam některých problémů, které Kundera ve hře konstatuje, pohled ale zůstává především politický. Negativní kritika se týkala také erotických motivů hry, které byly do této doby zcela tabu. V současné době má však jak knižní, tak divadelní podoba této hry úspěch. Co se týče zahraniční reflexe, není téměř žádná, tudíž se ani nepřiblížila úspěchu díla Majitelů klíčů. A z jakého důvodu, to není zcela zřejmé, avšak sám autor to vysvětluje takto: ,,Hra je založena na kresbě kosočtverce. Myslil jsem si, že ten symbol je znám na celém světě. Ale pak jsem zjistil, že Francouzům to vůbec nic neříká a že tomu znaku rozumějí pravděpodobně jen Češi. Bez magie kosočtverce ztratila hra své boží požehnání. Nevěděl jsem, jak ho nahradit. A protože život ve Francii mne zcela pohlcoval a divadlo nebylo nikdy mou vášní, stala se Ptákovina pro mne jen blednoucí vzpomínkou.“[12]
Použitá literatura:
- FISCHER, Petr. Václav Havel odchází, Milan Kundera se vrací. Hospodářské noviny. 2008
- HOŘÍNEK, Zdeněk. Dvojí způsob šoku. Divadlo. 1969
- KOVAŘÍKOVÁ, Gabriela. Ptákovinu jsem měl vždycky moc rád. Brněnský deník. 2008
- KUNDERA, Milan. Ptákovina. Divadlo. 1969
- KUNDERA, Milan. Milan Kundera se vrací. S Ptákovitou. Mladá Fronta Dnes. 2008
- TRENSKÝ, Pavel. Kunderova Ptákovina po čtyřiceti letech. Svět a divadlo. 2009
Internetové zdroje
- https://sites.google.com/site/onlinectenarskydenik/ptakovina
- http://www.iliteratura.cz/Clanek/20137/kundera-milan
- http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1265
- https://theses.cz/id/9pukqo/892010
[1] KOVAŘÍKOVÁ, Gabriela. Ptákovinu jsem měl vždycky moc rád. Brněnský deník. 2008, roč. 18, č. 221, s. 14.
[2] KUNDERA, Milan. Milan Kundera se vrací. S Ptákovitou. Mladá Fronta Dnes. 2008, roč. 19, č. 216, s. 21.
[3] TRENSKÝ, Pavel. Kunderova Ptákovina po čtyřiceti letech. Svět a divadlo. 2009, roč. 20, č. 2, s. 93.
[4] FISCHER, Petr. Václav Havel odchází, Milan Kundera se vrací. Hospodářské noviny. 2008, roč. 52, č. 188, s. 11.
[5] KUNDERA, Milan. Ptákovina. Divadlo. 1969, roč. 20, č. 1, s. 84.
[6] TRENSKÝ, Pavel. Kunderova Ptákovina po čtyřiceti letech. Svět a divadlo. 2009, roč. 20, č. 2, s. 90.
[7] KUNDERA, Milan. Ptákovina. Divadlo. 1969, roč. 20, č. 1, s. 85.
[8] KUNDERA, Milan. Ptákovina. Divadlo. 1969, roč. 20, č. 1, s. 89.
[9] KUNDERA, Milan. Ptákovina. Divadlo. 1969, roč. 20, č. 1, s. 94.
[10] TRENSKÝ, Pavel. Kunderova Ptákovina po čtyřiceti letech. Svět a divadlo. 2009, roč. 20, č. 2, s. 97.
[11] HOŘÍNEK, Zdeněk. Dvojí způsob šoku. Divadlo. 1969. roč. 20, č. 3, s. 2.
[12] KUNDERA, Milan. Milan Kundera se vrací. S Ptákovitou. Mladá Fronta Dnes. 2008, roč. 19, č. 216, s. 21.
