Sametová revoluce – literární období

 

 Jméno: Sametová revoluce

 Přidal(a): len.lin94

 

 

Sametová revoluce

Autorka názvu: Rita Klímová – Tato drobná blondýnka byla úžasně sečtělou mluvčí opozice, která komunisty v Československu energicky zbavila jejich moci.  Příběh Klímové byl pro české disidenty 80. let typický. Jako její manžel, který v 50. letech studoval v Moskvě, byla i ona přesvědčenou komunistkou. On stoupa po žebříčku stranických funkcí a ona činila totéž na akademické půdě až do doby, kdy došlo k likvidaci pražského jara. Pak oba ztratili svou práci a společně s tím i idealistickou víru. V tvrdých letech normalizace našla práci jako překladatelka.  Aktivně se zapojila do činnosti Charta 77 a byla blízkou přítelkyní Václava Havla.

Klímová sama prohlásila, že to byl právě humor, který byl pro Sametovou revoluci charakteristický a díky němuž se tolik lišila od těch ostatních, probíhajících ve střední Evropě. Porazit komunisty byla vážná věc, o tom nepochyboval nikdo. V Československu t ale proběhlo společně se spoustou huby, důvtipu, humoru, smíchu a velkou týmovou spoluprací celého národa. Možná právě proto, že největšími iniciátory této revoluce byli studenti a umělci.

Revoluce u nás proběhla až neuvěřitelnou rychlostí. I když jí předcházelo mnoho neúspěšných pokusu, jak komunisty zbavit moci. V Polsku trvala revoluce deset let ve východním Německu deset týdnů a u nás pouhých deset dní.

Milouš Jakeš, vedoucí představitel československých komunistů, ještě měsíc před revolucí ujišťoval ostatní komunistické oligarchy, že všechno bude v pořádku. Bláhově však klamal sám sebe. Než si on  a jeho kolegové na Pražském hradě uvědomili, co se s nimi vlastně děje – stejně jako jim podobní  Berlíně či Lipsku, bylo až příliš pozdě na to, aby s tím mohli něco dělat.

První větší projevy nespokojenosti obyvatel začaly téměř po dvaceti letech na podzim roku 1988. Snad to bylo kvůli dvacátému výročí událostí Pražského jara a sovětské okupace. Mnozí lidé udávají také jako důvod onu „magickou“ osmičkou, kterou končilo množství letopočtů revolučních let.

V lednu 1989 se konaly vzpomínkové demonstrace při příležitosti upálení Jana Palacha a to tzv. Palachův týden. Pod dojmem událostí u našich socialistických sousedů se začali probouzet i lidi u nás. 19. ledna 1989 si lidé sešli na Václavské náměstí. I když je policie brutálně rozehnala, přišli druhý den znovu. Lidé se pomalu přestávali bát a veřejně kritizovali zkorumpovaný totalitní režim a vládu neschopných. Hnutí Charta 77 na konci června zveřejnilo dokument nazvaný Několik vět, v němž bylo zveřejněno sedm požadavků:

  • Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.
  • Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací.
  • Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků.
  • Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.
  • Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.
  • Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.
  • Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

 

Další demonstrace proběhly 21. srpna a další 28. října. Vedení KSČ se sice snažilo zavést tvrdá protiopatření především akcemi StB, ale tím jen přilévalo olej do ohně. V listopadu přišla zpráva o pádu berlínské zdi, zprávy z Polska rovněž nebyly příznivé (v červnových volbách vyhrála Solidarita) a v Maďarsku se připravovaly svobodné volby (svobodná Maďarská republika byla vyhlášena na konci října 1989). Za této situace dochází během krátké doby k rozkladu celého východního bloku.

V průběhu týdne následujícím po 9. Listopadu, tedy po pádu Zdi, který byl stejně překvapivý jako její stavba panoval v Československu stísněný klid. Všichni viděli záběry o Braniborské brány. Komunismus ve východním Německu se zhroutil, tím pádem strana byla poražena a jednala o podmínkách své kapitulace. Soudruzi v Praze si ale stále představovali, že se nějakým způsobem udrží a tato tzv. infekce se nebude šířit dále. Vyjednávat s opozicí se nepokoušeli a místo toho uvedli do stavu nejvyšší pohotovosti pořádkovou policii a StB.

 

Pátek 17. listopadu

Tehdy se uskutečnilo v Praze studentské shromáždění 17. Listopadu 1989 na oslavu tohoto vystoupení studentů. Sešlo se poměrně hodně lidí a to sice 15 000, kteří pak jako vzpomínku uspořádali vzpomínkový pochod na oslavu studentů, kteří se v roce 1939 tohoto shromáždění účastnili. Tohoto průvodu se nezúčastnili jen studenti, ale i akademičtí hodnostáři, pedagogové a také pamětníci tohoto shromáždění. Tento průvod se vydal na Vyšehrad. Pak se tisíce studentů začalo přesunovat na Václavské náměstí a to i bez povolení. Na Nábřeží se pak k tomuto průvodu připojilo mnoho dalších občanů, a to nejen studentů. K soše sv. Václava se jim však dojít nepodařilo, protože na Národní třídě na ně čekali příslušníci SNB. Tito příslušníci pak sevřeli čelo tohoto průvodu do tzv. kleští a začaly davu říkat, ať se rozejde. Dav však nebyl rabovací a nechtěl násilí a dokonce dívky začaly dávat policistům za plexištíty květiny. Pak demonstrující dav začal pokládat na zem zapálené svíčky. Toho si policisté vůbec nevšímali a začali ve svých pozicích stahovat dav čím dál tím více a těsněji a to došlo až do té míry, že dav začal propadat panice. To se příslušníkům moc nelíbilo a pro udržení jakéhosi pořádku začali policisté mlátit lidi demonstrující v davu obušky a to s neobyčejnou surovostí. Do akce proti demonstrantům se připojila také skupina rudých baretů. A to jakoby nestačilo, protože od Národního divadla začaly přijíždět obrněné transportéry s radlicemi. Pořádkové síly uvolnily sevření, ale jen na jednom místě, kterým pak museli demonstranti procházet a policisté utvořili uličku a tou museli demonstranté opustit prostor a byli přitom biti obušky. Toto chování policistů pak mělo za následek, že někteří pak leželi doslova umlácení na chodnících a další raněné odvážely sanitky. Zraněno bylo přes 150 lidí a to ještě tehdejší tisková kancelář uvedla o tomto incidentu velmi i zkreslené informace. Zprávy z této agentury tvrdily, že se jim nejedná o dialog, ale o destabilizaci a rozvrat společenského života. Potom po skončení revoluce přišli studenti DAMU do Realistického divadla na premiéru Maryšy. Již při této akci se začalo uvažovat o hromadné stávce. V noci se pak tato myšlenka rozšiřuje i mezi vysokoškoláky. Tento den pak byl před pádem režimu velmi diskutován.

 

Sobota 18. Listopadu

Na Národní třídě se objevují v místech večerního masakru první hořící svíčky, květiny, ručně psané výzvy a letáky. Jsou zde i nesmyté stopy krve. Na pražské DAMU vznikl stávkový výbor studentů, kteří vydali prohlášení ke všem občanům. To obsahovalo výzvu k týdenní protestní stávce studentů a pedagogů a požadavek k vytvoření vládní komise pro vyšetření brutálního policejního zásahu. U sochy sv. Václava na Václavském náměstí se shromáždilo asi 2000 studentů a předčítala se zde i výzva studentů DAMU.  Příslušníci VB v bílých přilbách začali rozhánět zástupy lidí kolem pomníku, ti začali odcházet po chodnících na Národní třídu k místu masakru. Prahou se tento den začaly šířit zprávy o smrti studenta Martina Šmída, který byl při demonstraci pouze těžce zraněn. Později se však ukázalo, že šlo pravděpodobně o provokaci StB, jež měla zdiskreditovat disidenty, kteří měli být obviněni z šíření nepravdivých zpráv.

 

Neděle 19. listopad

Sdělovací prostředky informovali o událostech na Národní třídě, avšak ne zcela objektivně. Vedení strany a státu stále zamlčovalo skutečný rozsah zásahu. První větší informaci přednesl předseda vlády František Pitra, ten však zcela lživě tvrdil, že střetnutí vyprovokovali studenti, že šlo o tzv. zneužití pietního aktu, které vyvolalo rozvrat a ohrozilo státní reformy. V pražském Činoherním klubu se večer sešli zástupci různých občanských iniciativ, kteří vytvořili otevřené občanské sdružení, nazvané Občanské fórum (OF), do jehož čela byl dosazen Václav Havel. Hovořilo jménem těch občanů, kteří se stavěli kriticky k politice státu, a vydalo prohlášení, v němž požadovalo, aby odstoupili z funkcí ti členové vedení KSČ, kteří byli spojeni s okupací ČSSR v roce 1968 a byli zodpovědní za následující devastaci země v letech tzv. normalizace. Jednalo se o pana Husáka, Hoffmana, Jakeše, Fojtíka, Indru a jiné. Odstoupit měl i vedoucí tajemník MV KSČ v Praze, Miroslav Štěpán a federální ministr vnitra Miroslav František Kincl, kteří byli zodpovědní za brutální zásah proti studentům. Další bod prohlášení požadoval propuštění politických vězňů. OF podpořilo vyhlášení generální stávky na 27. listopad 1989. Na podporu OF vstoupili do stávky herci všech pražských divadel a místo plánovaných představení se v řadě z nich konaly diskusní večery. V noci na pondělí vznikl také koordinační stávkový výbor studentů pražských vysokých škol.

 

Pondělí 20. Listopadu

Na všech fakultách pražských vysokých škol se sešli studenti se svými učiteli k dialogu o vnitropolitické situaci a odsoudili zásah na Národní třídě. Na protest vyhlásili týdenní stávku, k níž vyzvali i studenty vysokých škol v dalších městech.

Federální vláda i obě národní vlády obvinily protisocialistické síly ze záměrného vyvolávání konfrontace a vyslovily souhlas s opatřením na obnovu pořádku. Občané odpověděli další masovou demonstrací na Václavském náměstí, jíž se zúčastnilo na 150 000 lidí. V Bratislavě se v Umělecké besedě sešli slovenští kritici režimu a zástupci umělecké a vědecké obce a vytvořili zde pendant OF – Veřejnost proti násilí (VPN). Mezi tvůrci VPN byli Miroslav Citár, Lubomír Feldek, Fedor Gál, Milan Šimečka. Mluvčími se stali Ján Budaj a Milan Kňažko.

 

Úterý 21. listopadu

Po těchto událostech začalo stávkovat na 80 tisíc studentů. Proto jako reakci na tento stav situací zřídila vláda středoškolský koordinační stávkový systém. Na Václavském náměstí tento den demonstrovalo dokonce 200 tisíc občanů. Na této demonstraci také poprvé veřejně promluvil budoucí prezident Václav Havel. Na podporu demonstrace vystoupila i Marta Kubišová a zazpívala národní hymnu.

Stávka studentů vysokých škol se rozšířila po celé republice. Stávkovalo přes 80 000 studentů. Na Václavském náměstí se tentokrát sešlo 200 000 lidí, z balkonu nakladatelství Melantrich k nim promluvil Václav Havel, který definoval smysl a cíl nově vzniklého OF.

Demonstrace se začaly šířit i do dalších českých a moravských měst. K vysokoškolákům v ČSSR, kteří vyhlásili již v pondělí 20. 11. 1989 generální stávku, se připojili i jejich slovenští kolegové. Pod tlakem událostí se předseda federální vlády Ladislav Adamec uvolil ke schůzce s představiteli OF, ale vymínil si, že mezi nimi nebude Václav Havel. V československé televizi vystoupil Milouš Jakeš. V Praze se objevili první skupiny lidových milicí k ochraně pořádku.

 

Středa 22. listopadu

Do Prahy dorazily autobusy s armádou, aby vystřídaly hlídky policistů. Také na Slovensku probíhaly demonstrace. Například v Bratislavě se sešlo na 80 tisíc lidí. Zde hovořil zástupce Veřejnosti proti násilí Milan Knažko. Dále pokračují demonstrace na Václavském náměstí a připojují se i dělníci.

Pražští studenti a herci se rozjeli do dalších měst, aby zde dělníkům a dalším občanům vysvětlili, co se v hlavním městě děje. Do mnoha továren se jim však nepodařilo proniknout. Z příkazu vedení podniků jim byl vstup zakázán.

Na žádost předsedy vlády ČSSR začal generální prokurátor ČSSR vyšetřovat okolnosti zásahu bezpečnostních jednotek na Národní třídě. Ovšem byl to pouze formální akt. Z iniciativy celostátního koordinačního studentského výboru se 22. 11. 1989 konal první protestní mítink v Bratislavě na náměstí SNP. Požadavky studentů a OF podpořil i kardinál František Tomášek. Do Prahy dorazily další autobusy s milicionáři a odpoledne se konala na Václavském náměstí další manifestace za účasti Václava Havla.

 

Čtvrtek 23. listopadu

Dále pokračují vlny demonstrací. Dokonce v české televizi se ozývá nespokojenost s tím, jak se dělá zpravodajství a jak je orientováno. Tak se dostaly na televizi i pětiminutové aktuální šoty z jednotlivých demonstrací.

Dosud nejmohutnější demonstrace na Václavském náměstí se zúčastnilo přes 300 000 lidí. Opět k nim promluvil Václav Havel a tentokrát i Alexandr Dubček. Šéf pražské komunistické organizace Miroslav Štěpán byl vypískán na mítinku v ČKD Lokomotivka-Sokolovo. Tohoto dne vystoupil před veřejností Miroslav Štěpán naposled a znovu odsoudil skupiny rozvracející socialistické zřízení v ČSSR. Na ochranu socialismu byly do Prahy sváženy oddíly členů Lidových milicí z dalších míst Čech. Tato hrozba se však ukázala být jen symbolická, milicionáři nijak výrazně do dění v Praze nezasáhli.

 

Pátek 24. listopadu

Václav Havel přejímá od švédského ministra cenu Olofa Palmeho za vytrvalý boj za pravdu, demokracii a lidská práva. Výbor česko slovenské společnosti zasílá prezidentu Gustavu Husákovovi dopis, v němž žádají o omilostnění politických vězňů odsouzených za demonstraci. Začínají stávkovat nezávisle na podporu i čs. sportovci a na důkaz solidarity odvolali např. prvoligová utkání. Odpoledne přednesl Milouš Jakeš na zasedání ÚV návrh, aby byli uvolněni ze svých funkcí pouze tři členové. Po bouřivé diskusi ale prohlásil, že všichni členové předsednictva dávají své funkce k dispozici, aby mohlo být jmenováno nové vedení strany.

Na mimořádném zasedání ÚV KSČ byl ze své funkce odvolán Milouš Jakeš a nahrazen byl Karlem Urbánkem. Z vedení KSČ byli dále uvolněni Jozef Lenárt, Miroslav Štěpán, Miroslav Zavadil a další. Šlo však jen kosmetické úpravy, které nemohly už nic zachránit. V celé republice se konaly další manifestace na podporu OF, největší probíhaly samozřejmě v Praze.

 

Sobota 25. Listopadu

V chrámu sv. Víta se konala slavnostní mše svatá u příležitosti svatořečení Anežky Přemyslovny, jíž se zúčastnily desetitisíce věřících. V Praze poprvé občané demonstrovali na Letenské pláni. K 750 000 nadšeným demonstrantům promluvila řada dosud jim neznámých lidí včetně Václava Havla či Miloše Zemana.

 

Neděle 26. Listopadu

Na letenské pláni demonstrovalo přes půl miliónu občanů. OF vydalo své programové zásady, nazvané „Co chceme“. V Obecním domě v Praze došlo k historickému setkání delegace ÚV NF, vedené Ladislavem Adamcem, s delegací OF, vedenou Václavem Havlem.

 

Pondělí 27. Listopadu

V celé republice se uskutečnila dvouhodinová výstražná generální stávka. Stávkující požadovali zrušení vedoucí úlohy komunistické strany, demokratizaci veřejného života a podpořili požadavky OF a studentů. V Bratislavě odstoupili zdiskreditovaní členové ÚV KSS Šalgovič, Šlapka a další. Tímto datem bylo ukončeno období „Sametové revoluce“ a komunisté prohráli.

 

Úterý 28. listopadu:

Na společném jednání zástupců ÚV NF a OF bylo dohodnuto, že z Ústavy ČSSR budou vypuštěny tři články, zakládající neomezenou moc KSČ, a to články 4, 6, 16, a že do 3.12. 1989 bude navržena nová federální vláda. Představitelé OF přislíbili, že po splnění těchto požadavků vyzvou studenty a umělce k ukončení stávky.

 

Středa 29. listopadu:

Federální shromáždění ČSSR schválilo vypuštění článků 4, 6 a 16 z Ústavy ČSSR, čímž vznikl základ pro ukončení monopolu KSČ a uskutečnění zásadních politických změn v Československu, směřující k demokratizaci života. Tohoto dne ve večerních hodinách přednesl předseda federální vlády Ladislav Adamec projev, v němž informoval o probíhajících jednání a o současné vnitropolitické situaci země.

 

Čtvrtek 30. listopadu:

Vláda rozhodla o odstranění zátarasů na hranicích s Rakouskem, což znamenalo pád železné opony. V budově Federálního shromáždění se na svém prvním zasedání sešla komise k vyšetřování událostí 17. listopadu. Ministerstvo školství se rozhodlo vyhovět požadavkům studentů a zrušit výuku marxismu na vysokých školách. V Bratislavě jednali členové slovenské vlády s představiteli VPN.

 

Události od neděle 3. prosince do 29. prosince 1989:

3. prosince byla představena nová Adamcova vláda, tvořená 16 komunisty a 5 nekomunisty. To, co by stačilo před listopadovou revolucí, už bylo v prosinci nedostatečné. OF takovou podobu vlády odmítlo a demonstrace pokračovaly. Jediné, co tato vláda stihla, bylo označení vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968 za porušení norem vztahů mezi suverénními státy a pověřila premiéra Adamce, aby s tímto stanoviskem seznámil sovětskou vládu. Už 7. 12. 1989 tato vláda, po mohutném tlaku československé veřejnosti odstoupila, když její premiér Ladislav Adamec podal demisi. O podobě vlády se tedy začalo zdlouhavě vyjednávat, jednání vedl za komunisty Marián Čalfa, a to z pověření prezidenta Husáka. Jednání skončilo 10 12. 1989 jmenováním vlády Mariána Čalfy, v níž měli komunisté jen10 křesel, zatímco nekomunisté 11. V nové vládě zasedli mj. i dva muži, kteří v následujících letech sehráli důležitou roli na československé politické scéně – Václav Klaus a Jiří Dienstbier. Prezident Gustáv Husák vládu jmenoval, což byl jeho poslední státnický akt, protože vzápětí abdikoval. 28. 12. 1989 byli do Federálního shromáždění přijati zástupci opozice a jeho předsedou se stal Alexandr Dubček. Je třeba dodat, že zásluhy na sametovosti revoluce měli i představitelé komunistické strany včetně prezidenta Husáka, neboť, pravděpodobně pod vlivem událostí v ostatních státech socialistického východního bloku, nerozhodli o násilném řešení celé situace, ale svou měrou přispěli k přechodu z totality k demokracii.

Téměř na konci roku, 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen prezidentem republiky bývalý disident, představitel Charty 77 a čelní představitel OF Václav Havel, jehož heslem se stalo “Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí”.

 

Slavné vítězství a svobodné volby

Zvolením Václava Havla prezidentem prakticky skončila vláda komunistů a jejich porážku jen potvrdily volby v červnu 1990, první svobodné volby po 34 letech. OF a VPN získalo 46% hlasů, komunisté necelých 14%, významný podíl 12% hlasů získala ještě koalice českých a slovenských křesťanských stran.

 

Výsledky a důsledky

I když se české i slovenské politické strany snažily najít způsob, jak by Československo mohlo dál fungovat, společný a oboustranně výhodný model soužití českého a slovenského národa se nepodařilo najít. Následkem toho byl organizovaný a spořádaný rozpad společného československého státu.

Od 1. ledna 1993 tak existují samostatná Česká republika a Slovenská republika. Cílem obou se stala integrace do evropských společenství a bezpečnostních struktur. Vzájemné vztahy zůstaly nadstandardní i díky částečnému promíšení obyvatelstva.

Dne 12. března 1999 byla Česká republika přijata za člena Severoatlantické aliance. Česká republika dnes není jen formálním členem NATO nebo OSN. Její jednotky se zúčastnily či účastní misí v Iráku, Chorvatsku, Kosovu, Afghánistánu a v mnoha dalších zemích.

Dne 4. října 1993 byla v Lucemburku uzavřena Dohoda o přidružení České republiky k Evropským společenstvím. V platnost vstoupila 1. února 1995. Členem Evropské unie se Česká republika stala 1. května 2004 společně s dalšími devíti státy a završila tak proces přibližování k Evropskému společenství.

Žádné z těchto členství by nebylo možné, kdyby v Československu dnes tedy v České republice byl stále komunistický režim.

V současné době je Česká republika plně demokratickým státem se stabilní politickou kulturou a rostoucí ekonomickou silou. Dostavují se pozitivní výsledky ekonomické transformace i demokratické správy státu – je patrná rostoucí tendence životní úrovně obyvatelstva. Ta se již nyní blíží některým standardům Evropské unie i s mnohými privatizacemi, opozičními smlouvami, zvyšováním DPH a jiných.

 

Shrnutí rozpadu socialistického bloku

Ekonomická krize v zemích východního bloku nutila k hospodářské spolupráci se Západem. Ten však pomoc podmiňoval demokratizací, a tak se společnost v komunistických státech postupně otevírala. V Polsku a Maďarsku tento proces probíhal již během 80. let a vyvrcholil svobodnými volbami. Jiné státy se změnám bránily, takže změna režimu v ČSSR musela být vynucena vlnou demonstrací a v Rumunsku dokonce ozbrojenou silou. Po nezdařilém komunistickém puči v srpnu 1991 se zhroutil komunistický režim i v SSSR. Specifický byl vývoj v Jugoslávii, kde nacionalismus přerostl v krvavou balkánskou válku v Chorvatsku a Bosně, provázenou etnickými čistkami a masovými vraždami. Válka skončila až na nátlak NATO v roce 1995.





Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme rozbory knih, slohovky, životopisy a všechnu další literaturu, ale nic jsme nenašli :-(.