Staré ženy (F. Halas) – rozbor díla

 

Kniha: Staré ženy

Autor: František Halas

Přidal(a): TerkaCZ

 

Rozbor díla: Staré ženy

Základní charakteristika

• Literární forma: báseň
• Literární druh: lyrika
• Literární žánr: reflexivní, melancholická báseň
• Autor: František Halas
• Rok vzniku: 1934
• Rozsah: volný verš, rozsáhlá báseň
• Určeno: čtenářům se zájmem o existenciální poezii, reflexe stáří a pomíjivosti

 

Téma

• Stárnutí a pomíjivost lidského života
• Osamělost starých žen a jejich smutné úvahy
• Pomíjení krásy, života a vzpomínek
• Smutek a melancholie jako doprovod životních krizí stáří
• Uvědomění si konečnosti existence

 

Hlavní myšlenka

• Báseň vyjadřuje tíhu stárnutí, kdy ztráta mládí a vitality přináší pocit beznaděje a samoty.
• Ukazuje, jak staré ženy prožívají propad mezi minulostí a přítomností, kdy život postupně ztrácí smysl a krásu.
• Vyjadřuje tichý odpor proti zapomenutí a vymazání z proudu času.
• Pomíjivost všech věcí je nevyhnutelná a nezlomná skutečnost, která zasahuje každého člověka.

 

Motivy

• Pomíjivost (vyschlé vody, zapadlý květiník, prázdné rakve).
• Smrt a blízkost smrti (kulhající starci, ztracené vzpomínky).
• Bezútěšnost (prázdné sklenice, absentující radost a naděje).
• Vzpomínky a zapomnění (fotografie, zrcadla, staré cesty).
• Osamělost a pád životních hodnot.

 

Námět

• Autentický lyrický zážitek stáří spojený s českým lidským prostředím a venkovskou melancholií.
• Reálný obraz starých žen, jejich prostých úkonů, vzpomínek a vnitřního rozpadu.
• Východisko úvah nad vlastním životem a pomíjivostí lidské existence.

 

Kompozice a struktura díla

• Báseň není rozdělena na tradiční strofy, užívá volný verš.
• Vrstvená postupná gradace obrazů smutku a pomíjivosti.
• Postupné přechody od realistických scén k metafyzickým úvahám, symbolům a abstrakcím.
• Text je rozčleněn do několika částí, které líčí postupné proměny a pocity stáří, bez viditelného dějového vyprávění.

 

Lyrický subjekt

• Lyrickým subjektem této básně je empatický, pozorující hlas, který promlouvá z vnější perspektivy k celému archetypu starých žen.
• Subjekt není spojen s konkrétní postavou, ale naslouchá a vidí jejich osudy, smutek a samotu.
• Básník prostřednictvím tohoto subjektu nejen popisuje atmosféru stáří, ale i prožívá melancholii a soucit.
• Tón je kontemplativní, soucitný, s určitou dávkou osobní i kolektivní empatie; subjekt vystupuje jako svědek i tichý účastník tragédie stáří a zapomnění.

 

Jazyk a styl

• Jazyk je spisovný, bohatý na metafory, obrazy a symboly.
• Volný verš s nepravidelným rytmem a délkou veršů.
• Přítomnost opakujících se výrazů, které zdůrazňují monotónnost a bezútěšnost.
• Použití synekdoch, personifikací, oxymóronů a dalších básnických prostředků.
• Vizuální a sluchové obrazy vyvolávající melancholickou atmosféru.

 

Charakteristika postav

• Báseň nemá postavy v běžném smyslu, ale zobrazované „staré ženy“ jsou jedinci se společným osudem, symbolizují všeobecný lidský starobní úděl.
• V básni vystupují jednotlivé obrazy starých lidí, kteří se pomalu vzdalují aktivnímu životu, sužováni nemocemi, únavou a zapomínáním.
• Tyto ženy jsou středobodem lyrického ztvárnění, drží v rukou třeba kapesníky na slzy, jsou obrazem trpících lidských životů obklopených ztrátou a smutkem.

 

Časoprostor

• Doba: současnost autora, tj. Československo první poloviny 20. století (30. léta 20. století).
• Místo: převážně venkovské prostředí, domovy starých žen, jejich okolí (staré cesty, zahrady, domy s fotografiemi a zrcadly).

 

Stručný děj

Báseň zachycuje několik odpoledních a večerních momentů života starých žen, líčí jejich pomalé kráčení cestou, pohledy do prázdných oken, vzpomínání u fotografií a zrcadel. Přírodní obrazy naznačují úpadek a vysychání života, stejně jako bezútěšné čekání na konec. Básník maluje smutek jako hlavní a nevyhnutelný doprovod stáří, plný bolestných detailů – zlomená ramena, unavené ruce, suché slavnosti, spousta zapomenutých vzpomínek. Život starých žen je vykreslen jako opuštěný, plný marnosti nad vším, co už není.

 

Podrobný děj

V básni Staré ženy se prolínají detaily každodenního života starých žen a lyrické meditace o životě, lidské pomíjivosti a smrti. Přicházíme na nedělní odpoledne, kdy staré ženy klopotně jdou starou, vyšlapanou cestou k oknům svých domovů, které jsou poprvé za dlouhou dobu otevřené do ulic. Jejich oči jsou plné smutku a beznaděje, jakoby sahaly „do misky bez jader“. Několik z nich kulhá směrem k smrti, jejich pohyby jsou pomalé, zbytečné zastávky jsou jen připomínkou opuštěnosti a konce. Je to „jen smítka na živce“, „jen skříň, roh povlaku“, nic, co by je mohlo zastavit.

Tyto ženy drží v rukou opotřebované kapesníky, se kterými odstraňují stopy slz a vzpomínek na mrtvé i denní běh ztrát a bolestí. Nemají již žádnou krásu, jejich oči nemají jiskru života, pouze prázdnotu „dětí, co odešly a zemřely“. Veselost a radost jsou vymazány a nahrazeny bolestí, smířením s konečností. Dochází k symbolickým obrazům: prázdné rakve, vyschlé vody v zahradách, zamrzlé vzpomínky v podobě fotografií a zrcadel.

Další pasáže zobrazují detaily ze života těchto žen, jejich jednání a prosté činnosti, jak stojí na prahu domů a vzpomínají. Je zde silná přítomnost modlitby, přežívání tradic, ale také vědomí, že vše, co znaly, mizí – víra, rodina, láska. Obrazy smutku a marasmu se neustále vracejí jako opakující se motivy.

Báseň vyvrcholuje strohým konstatováním, které není úplně zoufalé, ale smířeně pokorné. Staré ženy, i když tělo slábne a paměť ztrácí, stále drží v sobě celý vesmír tohoto života, ve své samotě, ve svém mlčení. Básník jako by nabádal k pochopení a ocenění těchto tichých bojovnic, které nesou svoje utrpení bez velkých slov, ale plné hloubky.

 

Vlastní zhodnocení

Báseň Staré ženy je hlubokou a sugestivní meditací nad stáří, ztrátou a smrtí. František Halas zde otevírá téma, které není často v poezii zastoupeno s takovou intenzitou a poetickou mocí – lidská starost o vlastní konec, smutek z marnosti i radost z přežití. Je to mistrovské dílo české lyriky, které skrze obraz starých žen přináší univerzální poselství o pomíjivosti a zároveň síle lidského ducha. Halasův jazyk je jak surový, tak dojemný, nabízí prostor pro emocionální prožitek i hlubokou reflexi.

Tato báseň přitahuje čtenáře, který hledá v literatuře intenzivní vnitřní zkušenost a ochotu setkat se s nevyhnutelnými otázkami života a smrti. Halasův cit pro detail a jemnost emocí dělají z Starých žen dílo, které oslovuje a povzbuzuje k zamyšlení nad smyslem existence.